Divadlo je svět sám pro sebe. Herci stojící na jeho prknech jsou obvykle mistři přetvářky, kteří dokáží v jeden moment ronit hektolitry slz a vzápětí se zplna hrdla smát a za břicho se popadat. Možná, že existují výjimky, které příběhy skutečně prožívají až na kost a ztotožňují se s každou postavou, aby ze sebe vydaly ten nejlepší výkon. Jak ale říká Julia Lambert (Anette Bening), takový styl práce by člověka přivedl na pokraj zhroucení.

Číst dále: Božská Julie

Ruce se vám klepou a vyděšeně se rozhlížíte kolem sebe. Na nepohodlných židlích okolo vás sedí skupina nervózních mladíků, kteří jsou, stejně jako vy, navlečeni do padnoucích obleků. Po několikáté si upravujete svého motýlka a mžouráte skrz intenzivní zář stropních reflektorů doprostřed sálu na postarší ženu, která se s chronicky strojeným úsměvem pohybuje po parketách. Kroky jsou vysvětleny, pohyby popsány a malá ukázka tance snad nebude na škodu. Stres se stupňuje, protože žena míří přímo k vám. Řadou nervózních studentů prolétne vlna úlevy, když se neochvějný klapot tanečních střevíčků zastaví přímo před vaší židlí.

„Smím prosit?“

Číst dále: Smím prosit?

Útlak despotického režimu, svoboda se stává symbolem. Snaha o udržení moci, paranoia a strach. Protesty a kritika. Obranné čistky, demokratické potlačení odporu. Lidé se brání, lidé mají strach a lidé mizí…

Argentina 1976. Vládní diktát je terčem kritiky jak mezinárodní demokratické vlny, tak vlastních lidí. Snaha udržet si pevné a stabilní postavení vede k neoficiálnímu zatýkání nepohodlných osob, jako novinářů, obecné inteligence či umělců a k jejich likvidaci jako nepřátel režimu. Zmizelí, jejichž počty rostou velice rychle, jsou oficiálně dáváni za oběti levicovému extremismu snažícímu se svrhnout vládu. Vyšetřování únosů je jen papírově formální s nulovými výsledky a lidé se ztrácejí dál. Rodiny, a zvláště matky zmizelých, vyjdou do ulic a protestují proti postupům úřadů.

Číst dále: Prokletá Argentina

2046 je symbolické číslo a je to číslo matoucí. Nápad na realizaci tohoto snímku totiž vyplynul z událostí roku 1997, kdy Hongkong ztratil postavení nezávislého státu a stal se na padesát let autonomní oblastí Číny. Špatně informovaný divák by se tedy mohl domnívat, že děj bude situován do budoucnosti a problém mocenské nadvlády se bude filmem linout jako tenká, lehce viditelná nit a bude sloužit jako pozadí k vykreslení atmosféry života plného komplikované lásky a touhy po věčném zachování krásného okamžiku.
Add a comment

Číst dále: 2046

Maggie Fitzgerald (Hilary Swank) je servírka. Je si plně vědoma bezvýchodnosti své situace – nic jiného než roznášet hostům jídlo neumí, moc to nevynáší. Budoucnost, ve které dopadne podobně jako její matka – tlustá, sobecká, na podpoře – čeká za dveřmi. Poslední věc, ke které se ve svém životě vyplněném podřadnou prací může upnout, je box. Frankie Dunn (Clint Eastwood) je vynikající trenér, a právě jeho si Maggie vyhlédne jako průvodce po cestě za splněním svého životního snu. Problém je v tom, že ten starý prevít holky netrénuje, a ještě ke všemu ho právě opustil jeho nejlepší odchovanec, takže ztratil poslední naději, že by ještě někoho dovedl k titulu. Eddie Scrap (Morgan Freeman) byl prvotřídní boxer, teď udržuje pořádek v tělocvičně a čistí přetékající záchody. Když za jásotu davů posílal své soupeře k zemi, svou budoucnost si asi představoval jinak.

Add a comment

Číst dále: Million Dollar Baby

Nenávist je po nějaké době od uvedení Kruhu další hollywoodskou předělávkou populárního japonského hororu. Kruh (The Ring, 2002, r. Gore Verbinski) se oproti své předloze Ringu (1998, r. Hideo Nakata) snažil využít především nesrovnatelně vyššího rozpočtu (a z něho plynoucích inscenačních možností) a (pro západní publikum zřetelněji čitelné) fyziognomie amerických herců, nemluvě o „samozřejmém“ přenesení děje do Spojených států. A líbil se mi. Ačkoli starší japonská verze, paradoxně pro nedostatek financí (nutící tvůrce k důslednější práci s pouhým náznakem), na mě působila ještě děsivěji, rozmáchlý Kruh mé city k hororovému žánru nijak zvlášť neurazil. Originální (v současnosti už čtyřdílnou) sérii Ju-On (2000 – 2003) jsem bohužel neviděl, ale i přesto se domnívám, že při své cestě americkou produkcí prošla obdobným procesem „zahuštění – přifouknutí – přebarvení“ jako Ringu, přičemž do tohoto „očistce“ ji z Japonska provázel i její scenárista a režisér Takashi Shimizu.

Číst dále: Nenávist: hollywoodský překlad z japonštiny