Je život tragédie nebo komedie? No, je samozřejmě obojí, od každého trochu, ale přiznejme si, že čas od času je potřeba si na to vzpomenout. A není ani melodramatem, ani akčním filmem, pročež by bylo bláznovstvím od něj něco podobného očekávat. Jak rádi ale na tuto absenci žánrového členění naší denní zkušenosti zapomínáme a promítáme si do ní tu ono tu tamto z reality našich oblíbených filmových postav! Nuže, nechme tedy obě Melindy konečně zazvonit u dveří, ať nám to (opět) připomenou.
Add a comment
Divadlo je svět sám pro sebe. Herci stojící na jeho prknech jsou obvykle mistři přetvářky, kteří dokáží v jeden moment ronit hektolitry slz a vzápětí se zplna hrdla smát a za břicho se popadat. Možná, že existují výjimky, které příběhy skutečně prožívají až na kost a ztotožňují se s každou postavou, aby ze sebe vydaly ten nejlepší výkon. Jak ale říká Julia Lambert (Anette Bening), takový styl práce by člověka přivedl na pokraj zhroucení.
Add a comment
Ruce se vám klepou a vyděšeně se rozhlížíte kolem sebe. Na nepohodlných židlích okolo vás sedí skupina nervózních mladíků, kteří jsou, stejně jako vy, navlečeni do padnoucích obleků. Po několikáté si upravujete svého motýlka a mžouráte skrz intenzivní zář stropních reflektorů doprostřed sálu na postarší ženu, která se s chronicky strojeným úsměvem pohybuje po parketách. Kroky jsou vysvětleny, pohyby popsány a malá ukázka tance snad nebude na škodu. Stres se stupňuje, protože žena míří přímo k vám. Řadou nervózních studentů prolétne vlna úlevy, když se neochvějný klapot tanečních střevíčků zastaví přímo před vaší židlí.
„Smím prosit?“
Add a comment
Útlak despotického režimu, svoboda se stává symbolem. Snaha o udržení moci, paranoia a strach. Protesty a kritika. Obranné čistky, demokratické potlačení odporu. Lidé se brání, lidé mají strach a lidé mizí…
Argentina 1976. Vládní diktát je terčem kritiky jak mezinárodní demokratické vlny, tak vlastních lidí. Snaha udržet si pevné a stabilní postavení vede k neoficiálnímu zatýkání nepohodlných osob, jako novinářů, obecné inteligence či umělců a k jejich likvidaci jako nepřátel režimu. Zmizelí, jejichž počty rostou velice rychle, jsou oficiálně dáváni za oběti levicovému extremismu snažícímu se svrhnout vládu. Vyšetřování únosů je jen papírově formální s nulovými výsledky a lidé se ztrácejí dál. Rodiny, a zvláště matky zmizelých, vyjdou do ulic a protestují proti postupům úřadů.
Add a comment
2046 je symbolické číslo a je to číslo matoucí. Nápad na realizaci tohoto snímku totiž vyplynul z událostí roku 1997, kdy Hongkong ztratil postavení nezávislého státu a stal se na padesát let autonomní oblastí Číny. Špatně informovaný divák by se tedy mohl domnívat, že děj bude situován do budoucnosti a problém mocenské nadvlády se bude filmem linout jako tenká, lehce viditelná nit a bude sloužit jako pozadí k vykreslení atmosféry života plného komplikované lásky a touhy po věčném zachování krásného okamžiku.
Add a comment
Maggie Fitzgerald (Hilary Swank) je servírka. Je si plně vědoma bezvýchodnosti své situace – nic jiného než roznášet hostům jídlo neumí, moc to nevynáší. Budoucnost, ve které dopadne podobně jako její matka – tlustá, sobecká, na podpoře – čeká za dveřmi. Poslední věc, ke které se ve svém životě vyplněném podřadnou prací může upnout, je box. Frankie Dunn (Clint Eastwood) je vynikající trenér, a právě jeho si Maggie vyhlédne jako průvodce po cestě za splněním svého životního snu. Problém je v tom, že ten starý prevít holky netrénuje, a ještě ke všemu ho právě opustil jeho nejlepší odchovanec, takže ztratil poslední naději, že by ještě někoho dovedl k titulu. Eddie Scrap (Morgan Freeman) byl prvotřídní boxer, teď udržuje pořádek v tělocvičně a čistí přetékající záchody. Když za jásotu davů posílal své soupeře k zemi, svou budoucnost si asi představoval jinak.
Strana 51 z 53