MFDF Jihlava 2008 pohledem Andrana Abramjana

Minulý týden skončil 12. ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. V programu vládla vskutku hojnost, představovaná asi patnácti různými programovými cykly, z nichž jsem zdaleka neměl možnost vidět všechny (ve smyslu aspoň jednoho filmu z každého cyklu). Nicméně i přesto se pokusím předat informaci, sice zlomkovou, avšak autentickou.

Ze soutěže o nejlepší světový dokumentární film (cyklus Opus bonum), jejíž porota byla ztělesněna Karelem Vachkem (vedoucí katedry dokumentu na FAMU), se mi podařilo zaznamenat jediný film – brazilský Královská cesta Cachaça, který mi na to, v jaké je uváděn sekci, přišel spíše řadový. Film cestující po trase staré obchodní cesty, podél níž zaznamenává vztah místních lidí k tradičnímu alkoholickému nápoji z cukrové třtiny cachaça, bych popsal jako mozaiku záznamů konzumentů, výrobců a uměleckých záběrů typu rozmazané houští v barevně posunuté škále, s několika zajímavějšími momenty (zlatokopové prodávající drahokamy zahraničním turistům nebo procedura lisování a kvašení třtiny). Do celkového koloritu a atmosféry, která panuje kolem tohoto lidového pitiva, se mi však skrze tento film proniknout nepodařilo.

Z Brazílie jsem se však mnohem efektněji přesunul do jiného klimatického pásu filmem Malupien, Olšový spas. Tento nejnovější film Martina Ryšavého se stejně jako jeho předchozí snímky (např. Afoňka už nechce pást soby) odehrává na Sibiři, tentokrát ve městě Jakutsk, jehož portrét se zde snažil tvůrce zachytit. Přestože sám označil snímek spíše za intimní lyriku (ve smyslu že aktéři byli i jeho přátelé), promlouvá film stejně dobře, a snad právě proto, i jako regulérní cestopis. Lidský rozměr pak umocňuje v druhé polovině filmu objevení staršího pána, který z kovového šrotu staví na svém pozemku zámek, k čemuž ho kdysi inspirovaly dvě holčičky. Celý dokument pak jakoby směřoval do závěrečné sekvence, kam se nejvíce koncentruje jak divákova zainteresovanost, tak i hlavní dění v jinak jakoby bezčasém Jakutsku.

Vítězem českých dokumentárních filmů se stal snímek Víta Janečka Ivetka a hora, který citlivým způsobem zachycuje příběh jedné ze dvou dívek z východního Slovenska, které počátkem 90. let viděly zjevení panny Marie. Tato událost přitáhla na dlouhý čas pozornost veřejnosti, duchovních i médií, s nimiž se protagonistka musela vyrovnávat, což vystihuje i podtitul filmu Jak žít se zjevením? Cílem dokumentu tak není snaha vydolovat z Ivetky podrobnosti o zjevení jako takovém, ale spíše koevoluce její osoby, snažící se žít normální život, s jejím okolím, pro které bude vždy tou, která viděla zjevení. Závěr nechť si udělá divák sám. Jedinečnou příležitostí byla i možnost diskuze diváků přímo s Ivetkou, která byla na projekci filmu přítomna a měla by být i na několika dalších projekcích po republice.

V cyklu Česká radost bylo možno zhlédnout též školní filmy studentů FAMU, z nichž Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky atd. Lukáše Kokeše získal Zvláštní uznání a potvrdil pravidlo o atraktivitě bizarního objektu. Publikum se bavilo tragikomickým obrazem alkoholického vesnického strejce, potýkajícího se s textem od faráře, jakož i s vlastními pohyby. Anotace v katalogu jeho počínání komentuje jako propíjení se „do vyššího symbolického řádu“. Já bych to zkrátil na pouhé „propíjení se“;)

Oproti tomu filmová sebeterapie Veroniky Janečkové Pravztahy, pomocí níž se neúspěšně pokusila vyřešit svůj vztah s babičkou, byla přijata spíše rozpačitě. Což vyniklo i při marné autorčině snaze přimět publikum k poskytnutí rady, jak z toho ven.

S podobným tématem se vypořádával i americký snímek Otevřít po mé smrti (r. Morgan Drews), s tím rozdílem, že záznam nepříjemných rodinných rozhovorů byl 40 let starý a autor filmu v nich tak ani nefiguroval. Režisér po smrti své babičky objevil archiv rodinných filmů a magnetofonových pásek z 60. let, z nichž zrekonstruoval dávno minulý obraz své rodiny, který byl do smrti babičky de facto tabu (jak napovídají i slova z babiččiny závěti, použitá v názvu filmu). Osobně nemám potřebu se zajímat o konflikty a hysterie v cizích rodinách, nicméně archivnímu materiálu skrytému přes 40 let nemohu upřít jisté kouzlo, a snaze jej zachovat prostřednictvím dokumentárního filmu nemohu upřít uznání.

V konkurenci s dlouhometrážními filmy poněkud zanikaly kratší snímky uváděné v sekci Krátká radost, z nichž budiž zmíněn brazilský snímek Sám a beze jména (r. Debora Dinizová), kde na bezmála 20 minutách sledujeme na intenzivní péči postaršího, avšak již na první pohled vzdělaného muže, který se rozhodl se zbavit své identity a zemřít v cizím městě hlady. Důvody jeho počínání a jeho názory na věc se v krátkém formátu koncentrují, a tak intenzita tématu vyniká právě v důrazu na tady a teď.

Vedle dokumentárních snímků bylo lze vidět i širokou přehlídku filmů experimentálních (cyklus Fascinace). Osobně jsem měl příležitost být pouze na jediném bloku, kdy byl sál narvaný až po uši. Jelikož ale nemám srovnání s ostatními bloky, těžko říct, zda byla vysoká návštěvnost způsobena takovým zájmem o experimentální film, nebo zařazením rakouského snímku Ztopoření I+II.

Ozvláštněním programu byla tzv. Fotokomora; ukázky fotografické tvorby za přítomnosti jejích autorů s vlastnoústním komentářem. Francouzský tvůrce Eric Rondepierre představil své fotogramy – vybraná políčka z filmových pásů zvětšená na velký formát. Častokrát nečekaně ozdobená abstraktními tvary či barvami již rozkládajícího se filmového materiálu, nebo zárodečnými fázemi animovaných titulků na pozadí hrané scény. Při jiné Fotokomoře zas představil fotograf Adam Broomberg dokumentární fotky, na první pohled obyčejné, avšak získávající význam po vysvětlení kontextu jejich vzniku (aranžované květiny z hotelových pokojů ve Rwandě či bagdádští řidiči náklaďáků focení před kýčovitou kulisou kvetoucí zahrady). Přestože na některých fotkách Broomberg (sám židovského původu) poukazoval také na až děsivě vykalkulované metody, jimiž se izraelští vojáci vypořádávají s Palestinci (les vysázený na místě zničené arabské osady, díry uvnitř palestinských domů, jimiž vojsko postupuje z bytu do bytu, aniž by bylo viděno zvěnčí), byl v průběhu prezentace z nejasného důvodu obviněn z propagandy jistým mužem, zřejmě arabského původu, který posléze Bloomberga slovně inzultoval a odešel ze sálu.

Jinak zůstala atmosféra během festivalu alespoň z mého pohledu nenarušená. Nejkonstruktivnější složkou festivalu je dle mne právě přítomnost autorů. Možnost konfrontace s nimi je snad jednou z nejsmysluplnějších věcí, které se lze v rámci sledování, chápání a reflektování filmu věnovat, i když to tak, soudě podle některých ohlasů z publika, občas nevypadá. Neocenitelná byla například setkání s Frederickem Wisemanem (cyklus Průhledné bytosti), jedním z klíčových představitelů hnutí „cinema direct“. I když jsou jeho filmy nezřídka dvou- i vícehodinové, diváci je ochotně zhlédli až do konce, kdy pak ještě relativně dlouho diskutovali s tímto 78letým dokumentaristou, který setřel většinu akademických dotazů zcela prozaickou odpovědí.

andran abramjan