Libanon

První libanonská válka z roku 1982 sice film Samuela Maoze určuje časově a souvislostně, samotné vyznění ale přímý historicko-politický komentář nenabízí – ústředním tématem jsou zde křehká danost lidské morálky, obecné nároky humanity a absurdita válečné mašinerie. Na první pohled snůška klišé určitého typu (nejen „festivalových“) filmů – přiměřeně napínavých, přiměřeně brutálních, přiměřeně nihilistických. Proč tedy zrovna tenhle příběh čtveřice mladých nezkušených tankistů zaujal porotu MFF v Benátkách?

V první řadě musím říct, že až do festivalového pondělí byl pro mě Libanon asi nejsilnějším filmovým zážitkem a proto mu tudíž věnuji i první příspěvek z letošního karlovarského festivalu. Navzdory vysokému tématu mě Libanon zaujal svojí nízkostí v pravém slova smyslu. Důraz na hmatatelnou ošklivost, doslova tělesný prožitek smradlavého, pobořeného, propoceného a zaprášeného válečného stroje je podle mě pro působivost autorovy drsné válečné historky zásadní (že jde o vojáky Izraele je sice v logice vyprávění důležité, ale z hlediska prožitku jsou politické souvislosti zhola nadbytečné).  V Libanonu nejde o zážitek (natož divácké obsáhnutí) války jako takové. Tyto širší souvislosti, které přesahují otlučené stěny vražedné plechové rachotiny, ostatně k hlavním hrdinům pronikají jen zprostředkovaně – optickým průzorem nebo vysílačkou. A místo, aby něco takové mediální včleňování něco skutečnězevrubně osvětlilo, většinou spíše působí jako „blesk z čistého nebe“, který ústřední postavy vrhá do dalších vypjatých okamžiků. Tělesným protějškem optické soustavy hledí či kmitočtu rádiových vln je pak osoba polního velitele výsadkářů, jejichž jednotku v bojové operaci tank doprovází. Jakákoli konkrétní informace je zde ze všeho nejvíc zpouštěčem základních reflexů a pudů, afektivní reakce vyděšeného člověka na nastalou situaci.

V centru filmu (rámu obrazu, vyprávění, dialogu), jehož dění je určeno krvavými „velkými dějinami“ Blízkého Východu, stojí tedy něco daleko nižšího, obyčejnějšího, křehčího – a tedy i zranitelnějšího a ve své zranitelnosti ubožejšího (to neznamená, že ve skutečnosti ne svrchovanějšího), než jakékoli rádoby-vznešené ideály, s nimiž se války vedly nebo vedou: lidské tělo. Maozův film mě fascinoval svým absolutném soustředěním na to, jak se v extrémní situaci boje chová a projevuje lidský organismus. Jaké afekce jím zmítají. Jak lidské tělo reaguje na otevřené násilí i na plíživou paranoiu válečného stresu. Libanon ovšem ani v tomto ohledu není samoúčelnou přehlídkou „nechutností“ a hektolitrů krve, jak nám ji dosytosti nabízí současná hollywoodská „torture-porn“ produkce. Nejčastějším typem záběru jsou v Maozově filmu polodetaily, detaily nebo velké detaily (z pochopitelných důvodů – záměrného režijního omezení scény na vnitřní prostor tanku). Tedy takové velikosti rámu, které diváka maximálně soustředí na stěžejní motiv a současně dovolují jeho maximální afektivní využití. Motivy jsou to v zásadě dva dva – lidská tvář s terči nervózně kmitajících zorniček a křečovitě se stahující pokožkou, nebo směsí oleje a vysráženého vzduchu pokryté stěny obrněného vozidla. Na jedné straně netečnost kovového povrchu, který zkrápějí jakoby obětní slzy zatouchajícího mazu, a na druhé straně naprostá zranitelnost lidského organismu s jeho tenkou pórovitou slupkou kůže. Když se postavy navzájem opakovaně vybízejí „ukliďme ten tank. Takhle se nedá vést válka“ nebo když se (šoku po prožité hrůze podléhající) velitel tanku začně naprosto nesmyslně holit, metafora je jasná – snaha očistit povrch věci, smít pověstnou skvrnu, zbavit se utrpení (resp. výčitek – v případě nezkušeného střelce, který v klíčovém okamžiku zaváhá s výstřelem) rozvibruje vzpomínky na Shakespeara. Představa, že se lze očistit. Představa, že očištění stačí k tomu, abychom se vymanili z tělesné bezprostřednosti utrpení. Představa jako poslední útočiště lidské beznaděje (nebo spíše obtížně hledané či udržované víry). V Libanonu podléhá tělo těm nejstrasnějším fyzickým změnám (záběry průzorem na kvílejícího Libanonce s utrženými končetinami, matka hledající v troskách svou dceru, medik výsadkářů snažící se zachránit spolubojovníka...). Hlavním postavám se však především nedostává na první pohled nedůležitých banalit – nemožnost se oholit, nutnost vymočit se do plechové krabice od nábojů. Beznaděj těla, resp. člověka, který je v něm zabydlen, nespočívá v prvé řadě v jeho fatální zničitelnosti, nýbrž v (obrazné i faktické) nemožnosti se z křehké, smradlavé a pomalu uhnívající tělesné schránky vymanit. Pancéřová slupka tanku je technologickým protějškem organického povrchu duší vojáků.

Libanon je filmem velmi suverénně  režijně vedeným. S až ejzenštejnovsky přesnou skladbou a precizní kamerovou technikou. Co mu na obecně srozumitelné výjimečnosti ubírá je tak podle mého názoru zbytečné „politické korigování“ souvislostí a skoro banálne působící smířlivý závěr. V čem mě naopak naprosto odzbrojil, je maximální důraz na rekvizity, které bývají v jiných válečných dramatech spíše okrajově důležité. Kde se jinde bombasticky a po tisících umírá pro pouhý vizuální efekt, tam se v Libanonu fyzicky trpí a kamerou se propátrávají jednotlivé projevy tohoto fyzického utrpení. Pomalého, palčivého, odporného. Blízkovýchodní obraz-afekce v čiré formě.