Letní filmová škola 2007 pohledem Davida Patrase
Pohled jednoho z našich redaktorů na právě proběhlý 33. ročník Letní Filmové Školy v Uherském Hradišti. Text obsahuje jak obecné postřehy týkající se festivalu, tak i krátké minirecenze viděných filmů.
Na má bedra byla uvalena nepříjemná povinnost. Musel jsem zachránit letošní Letní Filmovou Školu! No ano. Tedy skoro. Když už jsem si dal tu práci a psal do filmovkového katalogu na poslední chvíli několik anotací, chtěl jsem vidět, jak to tam vlastně vypadá, neboť jsem v takových dálavách nikdy nebyl. Teď se s vámi podělím o pár postřehů a tipů, které by se podobně postiženým a nezasaženým mohly pro příště hodit.
Ubytování
Pro běžného smrtelníka existuje několik možností. Buďto můžete spát na chodníku nebo na trávě - to tehdy, když právě prožíváte příznivé dopady globálního oteplování. Nebo můžete navštívit potenciální ráj zlodějů - tělocvičnu plnou karimatek, spacáků a k večeru i nocležníků. Poslední možností zůstává stanové „městečko“, což je ideální řešení pro milovníky kina Hvězda, ke kterému to mají od stanu nejblíže ze všech návštěvníků LFŠ. Pro zazobanější kinofily se nabízejí široké možnosti internátů a hotelů, jejichž ceny za noc se však již počítají trojciferně. Musím říct, že postýlka v hotelu Morava byla příjemnou tečkou za těžkým dnem, ale třeba takové sprchy byly jak ze 60. let. Ne, počkat. Ony byly ze 60. let. To v tělocvičně jsem měl možnost otestovat velmi luxusní umývárny, jejichž hlavní nevýhodou zdála se býti absence jakéhokoliv náznaku tepla. Brr.
Strava
Teprve v den odjezdu jsem objevil levnou palačinkárnu, která mi mohla během festivalu nostalgicky připomínat Karlovy Vary. Přijíždíte-li též automobilem a nechcete-li udělat stejnou chybu, vězte, že velkovýrobna palačinek se nachází kousek od vlakového nádraží. Jinak město nabízí množství restaurací s festivalovými (tj. vyššími) cenami, bistra s nechutně tlustou pizzou za deset korun čtvrtka, prima zmrzlinu, nějakou tu čínu, hodně českého (tím myslím opak moravského) piva, hodně moravského vína a především neuvěřitelná kvanta a hektolitry KOFOLY velmi různorodé kvality.
Kinosály
Zřejmě největší tragédií LFŠ jsou právě kinosály. Jediné opravdové a plnohodnotné kino - Hvězda - se nám pořadatelé snažili znechutit záměrným vypínáním klimatizace (při tak napnutém rozpočtu se hodí každá ušetřená koruna) - to kdyby nás náhodou neodradilo to, že by se na těch skvělých sedačkách cítil stísněně i Šmudla s Kejchalem. V kině Hvězda je větší nebezpečí vzniku trombózy než v letadle. Ostatní sály jsou až na miniaturní Mír improvizované. To znamená, že se najde nějaký dost velký sál, do něho se prdne plátno, co nejhlasitější promítačka a celé se to nějak zatemní. Nejhůře ze všech dopadla Měšťanská beseda, kde se sedí na sedačkách, které známe ze starých tramvají, okna jsou přelepena černou izolepou a nemůžou se kvůli světlu otevírat, takže výsledný skleníkový efekt si dovedete představit. Kvůli tomuhle sálu jsem musel poprvé a naposledy utéct před koncem filmu - pomohla mi k tomu i bezmála tříhodinová stopáž onoho inkriminovaného ukrutně nudného snímku. Na zimním stadionu bylo při promítání tolik světla, že jsem mohl sledovat reklamy na mantinelu - a někdy to byla i větší zábava, než sledovat plátno. Plátno bylo rozděleno na tři části - to proto, že na něj dopadal stín z nepochopitelné masivní železné střešní konstrukce. Zvuk měl klasickou betonovou akustiku. Ale jinak to byl můj oblíbený „sál“. Byl tam totiž kyslík. Vcelku příjemná byla Reduta. Asi proto, že ji nikdo nemohl najít, byla často poloprázdná a sedačkami i architekturou připomínala improvizované sály z Karlových Varů jako Richmond nebo Lázně III. Navíc jsem tam měl štěstí na dobré filmy. Letní kina nenabízejí příliš kvalitní filmový zážitek. Ale aspoň jste na čerstvém vzduchu.
Filmy
Festival letos nabízel tři hlavní filmové sekce. Člověk a stáří, Brazilský film a Kavkazský film. Poté, co jsme si ověřili logickou domněnku, že Kavkazský film je určen pro trochu jinou mentalitu, než je nám vlastní a Brazilský film nás odradil znělkou Miky Kaurismakiho, soustředili jsme se kolektivně především na pravidelné sekce Ozvěny festivalů, Domácí film a Osobnosti. Člověk a stáří nabízel veskrze kvalitní filmy (z nichž nejlepší, Harold a Maude, byl z programu bohužel stažen), ale v mladém publiku příliš nadšení nevyvolal. Asi se mladí frikulíni nechtějí deprimovat něčím tak vzdáleným. V následujícím seznamu krátce shrnu dojmy z těch několika málo filmů, které jsem za oněch pár dnů viděl. Těžko od toho čekat objektivní zhodnocení, viděl jsem jen zlomek, ale můžete si alespoň udělat představu, jaký typ snímků na podobném festivalu čekat a jaký zde jistojistě nenajdete. Seznam je řazen podle toho, v jakém pořadí jsem filmy viděl.
Roming , režie: Jiří Vejdělek, 2006
Sonda do života našich tmavších spoluobčanů se vyhýbá lacinému moralizování - naopak - v některých místech mi vůči menšině přišla sžíravě kritická, což je zvláštní, protože je film, podle režisérových slov romskou komunitou vřele přijímán. Postavy řeší problémy, které jsou někdy blízké i majoritnímu občanu, někdy zase problémy z jiného vesmíru. Paradoxem filmu je, že nejautentičtěji působí Polívka s Labudou, zatímco romští neherci nedokáží dát filmu dostatečnou šťávu. Jakoby se za sebe styděli - a nebo nedokázali sami sobě nastavit zrcadlo. Filmově jde o nevyrovnanou záležitost, která osciluje mezi opravdovým uměním, scénkami jako z Kameňáku a sociologickou studií. Celkově se ale jedná o zábavný a zajímavý slepenec, což je na obdobném festivalu vždy příjemná změna.
Hodnocení: 6,5/10
Roming: Ve filmu nebyla zraněna žádná zvířata. Některá však možná byla zabita...
Kanály , režie: Andrzej Wajda, 1957
Sterilní snímek z druhé světové války, který mě nemile překvapil. Čekal jsem něco hlubšího (a tím nemyslím hlubší kanál). Pointa filmu chybí. Hned na začátku je vyzrazeno, že nikdo nepřežije. Mělo-li to působit jako depresivum, které nás mělo přimět trpět s postavami odsouzenými na smrt, pak se to nepovedlo. Naopak. Film nudil tak, jak by vás nudil každý film, u kterého by vám prozradili konec. Herci byli vybráni nevhodně a jejich výkony (v čele s přehrávajícím umělcem - klavíristou) jsou přinejmenším důvodem ke spekulacím.
Hodnocení: 4/10
Rozhovor s nepřítelem , režie: Patrik Lančarič, 2007
Mám úchylku na válečné filmy, takže jsem si nemohl nechat ujít nejnovější Slovenský film nezávislé scény. Zlé jazyky tvrdí, že je nezávislý proto, že nikdo soudný by na něj nemohl dát žádný grant. Řekl bych, že na každém šprochu pravdy trochu. Rozvláčný snímek podle knihy pana Laholy nás zavádí na Slovensko během druhé světové války a nabízí nám zvláštní vztah dvou lidí. Německého vojáka a jeho slovenského vězně. Oba spolu řeší závažné filozofické otázky, které by jim snad měly najít odpověď na základní otázky jejich existence - zabít nebo nechat žít? Utéct nebo se nechat zabít? Tato část filmu je bohužel přerušována přemoudřelými pseudofilozofickými žvásty, které jsou divákovi předhazovány jako absolutní životní pravdy. Do toho vstupuje šéf zajatého Slováka, který má patent na rozum, a člověk začíná získávat pocit, že ve druhé světové válce válčili snad jenom profesoři s humanitním vzděláním. Tak násilně roubované myšlenky jsem už dlouho neviděl. Přitom nejsou nijak objevné ani zajímavé. Nuda a šeď…tedy vlastně bílo. Nechte si ujít.
Hodnocení: 3/10
Rozhovor s nepřítelem: "Pravda je relativní!"
Ty, který žiješ (Du Levande) , režie: Roy Andersson, 2006
Snad to bylo tou pozdní hodinou, kdy jsme projekci Du Levande sledovali, ale většina mých kolegů film po výtečné první půlhodině odzívala. Ano, přestal být komedií a zvážněl, ale je to ke škodě věci? Kdyby nezvážněl, museli bychom závěrečný záběr brát jako bžundu a to autor jistě nechtěl. Vzhledem k častým snovým plochám zde nacházíme částečně surrealistické výjevy, které jsou většinou motorem humoru. Statická snímací technika ukázala, že dlouhý záběr nerovná se nudný záběr. V Du Levande bylo pořád na co koukat, i kdyby to byla jenom tuba.
Hodnocení: 7/10
Můj Nikifor , režie: Kryzstof Krauze, 2004
Co k tomuhle filmu napsat rozumného? Režisér, který zaujal depresivním výlevem Náměstí Spasitele na letošním Karlovarském festivalu, zfilmoval snad nejnudnějšího umělce všech dob. Dědek (hraje ho babka), který maluje infantilně naivní obrázky a prodává je, je zajímavý pouze tím, jak dlouho dokáže přežívat s tuberkulózou. Zdlouhavé i na festivalový standard. Hlavně bezobsažné.
Hodnocení: 2/10
Můj Nikifor: Sympaťačka, že?
Město Bohů , režie: Kátia Lund, Fernando Meirelles, 2002
Teprve třetí den svého pobytu v Uherském Hradišti jsem viděl opravdu dobrý film. Město Bohů nemá filmovým fanouškům velký smysl představovat a v podstatě zde o něm píši hlavně proto, aby bylo vidět, že nejsem zpruzelý rejpálista, co je věčně se vším nespokojený. Město Bohů odsýpá, hrůzy podává s nadhledem, obočí jemně nadzdvihává. Pokud je tenhle film o válce brazilských gangů opravdu podle skutečné události, pak už se do Ria nikdy podívat nechci.
Hodnocení: 8,5/10
Město Bohů alias Modrá laguna?
Další filmy budou doplněny během 30.7.
| < Předchozí | Další > |
|---|