Karlovy vary pohledem Ondry Lipenského
Poklad na Sierra Madre rež. John Huston, USA 1948
Vynikající výkon Humphreyho Bogarta dělá z tohoto film nezapomenutelný zážitek. Klobouk a baloňák? Kdeže… Pot, strniště a nebezpečně vychytralý výraz jsou tu Humphreyho hlavními zbraněmi. Přiznám se, že mě „poklad“ přišel trochu moc dlouhý, a o něco méně zábavný než spolupráce Hustona s Bogartem na Key largu a Maltézském sokolu. Přesto krásný film.
Hodnocení: 9/ 10
Valkoinen kaupunki rež. Aku Louhimies, Finsko 2006
Severská variace na Taxikáře. Hlavní hrdina Veli má život v troskách. Manželka s dětmi ho opouští, přijde o práci taxikáře, a pořád ho obtěžuje soused – nelíbí se mu Veliho závěsy v oknech. To nemůže dopadnout jinak než tragicky, a film k tomu (trochu pomalejším tempem) dospívá. Jenže ve chvíli, kdy k něčemu opravdu dojde, a člověk by čekal titulky, je nám naservírována ještě dobrá půlhodina, ve které se dozvíme stará známá fakta (manželka je mrcha, Veli je velmi opuštěný). Film trvá 90 minut, kdyby byl tak o půl hodiny kratší, byl by býval mnohem zábavnější. I tak mu nelze upřít syrovou, odtažitou a chladnou atmosféru, jakou se vyznačují právě severská města. A New york.
Hodnocení: 4/ 10
Mah nakorn rež. Wisit Sasanatieng, Tajsko 2004
Oficiální text distributora říká něco o „surrealistické pohádce“. Pokud cílem tvůrců bylo vskutku něco surreálního, potom klobouk dolů. Smysl to moc nedává. V podstatě je to taková thajská odpověď Amelii z Montmaru. Jen s tím rozdílem, že tomu chybí spád, poutavější příběh, a je to příliš zahleděné do sebe. Výtvarná stránka je sice krásná, ale často působí samoúčelně. Třeba hora plastových lahví – vizuálně nádhera, ale je to nabaleno na tak chatrném ději, až jsem si říkal, proč někdo neinvestoval spíš do scénáristy než trikařů.
Hodnocení: 4/ 10
Kargaran mashghoole karand rež. Mani Haghighi, Írán 2006
Tak tohle je jistě sen každého filmaře. Vystačit si s pár herci, asi dvěma auty (během filmu v podstatě jen stojí), jednou zatáčkou a velkým kamenem na parkovišti přilehlém k té zatáčce. Tedy jistě maximálně levný film, takřka puristický, Trier by možná zaplesal. Jenže co víc, ten film je velmi zábavný. A to jsem ještě nezmínil zápletku, ani fakt, že se jedná o film iránský. Příběh je jednoduchý. Několik pánů někam jede, zastaví v zatáčce na čůrání, a tam objeví velký kámen (trochu jako menhir). Trvá to jen chvíli, a už všichni tlačí, podhrabávají, tahají…jen aby ho viděli padat. Jistě není od věci tušit za tímhle jednoduchým (ano, před chvílí jsem popsal skutečně celý děj filmu) příběhem nějakou hlubší symboliku. A tak jako je prostý děj, tak je prosté i ztvárnění. A výsledek je nejen vtipný, ale člověk má pocit, že ho ten film nějak obohatil.
Hodnocení. 9/ 10
13 (Tzameti) rež. Gela Babluani, Francie 2005
Mladý hrdina spravuje střechu na krásném starém domě. Jednoho dne se mu do ruky dostane obálka s adresou na hotel. Dopis byl určen člověku, který ho najal. Jenže ten zemřel. Hrdina se vydávána adresu udanou v dopisu. Postupně nachází další a další indicie, zjišťuje kam dál se má přemístit. V těchto chvílích je film nejlepší. Sledujeme putování na neznámé místo, za neznámým cílem. Ve chvíli, kdy ale dojde k odhalení (tak v půlce filmu), film dost ztratí. V dalších větách se objeví nějaký ten SPOILER, tak kdo nechce, ať dál nečte. Hrdina je přiveden až na místo tajemné hry. Z té se vyklube ruská ruleta, a on je jedním z hráčů. Celá soutěž je natočena velmi dobře. Řvoucí rozhodčí, a hlavně čekání na rozsvícení žárovky (kamera kolem ní krouží, divák i hráči napjatě čekají) , aby padly výstřely, působí velmi stylově. Co naplat, největší plus začátku je fuč. Už víme, kam měl hlavní hrdina dojít, a podstatě je jasný i závěr, protože ten by se bez našeho mladíka jaksi neobešel, že? „Třináctka“ je černobílý film s pomalým tempem, který vás však pohltí tajemným odkrýváním dalších a dalších stop. Ty však jednou skončí, a zůstane jen skvěle natočená, kafkovská řežba.
Hodnocení: 7/ 10
Babas bilar rež. Rafael Edholm, Švédsko 2006
Pokud vám přijde vtipné, že někdo někomu zapíchne něco ostrého třeba do nohy, a toho člověka to očividně bolí, a srandovně zaskučí, Babas bilar (Babovy auta) je film pro vás. Mně se moc líbilo pár geniálních hlášek narážejících na švédsko-finské vztahy (něco jako (národnosti možná prohodím) – Švéd říká: „haha, tvůj finský nůž, kterým si mě bodl, mi neublíží.“, Fin: „ten nůž je švédský.“, Švéd:“au“.). Krom pár podobných hlášek mě to zas tak nebavilo. Babas bilar je „cool“ komedie s drsnými gangstery a morbidním humorem. Mě to přišlo trochu moc chtěně „cool“, ale spíš mi to prostě jen nesedlo. Kdo má rád výše popsaný druh humoru, Babas bilar se mu bude líbit. (ještě zmíním perfektní záběr, kdy kamera stojí na silnici a sleduje auto, které se k ní rychle blíží – když ji dojede, kamera v jednom záběru, ve vteřině nabere rychlost auta a sleduje dění za volantem….těžko se to popisuje, ale moc se to povedlo)
Hodnocení: 4/ 10
Brothers of the Head rež. Keith Fulton, Louis Pepe, VB 2005
Slepenec fiktivního dokumentu, hudebního filmu, s malým, ale opravdu malým náznakem, že by se to mohlo odvíjet trochu hororovější cestou. Jako celek mě film nechal chladným. Velmi mě na začátku nalákala přítomnost Briana Aldisse coby autora námětu. Mám rád jeho knížky. Příběh siamských dvojčat, které se díky vychytralému producentovi stanou rockovými hvězdami (protože jak praví motto filmu: „From some people... Rock & Roll was always a freak show.“) se zdál jako dost bizarní, fantaskní věc, zvlášť ve chvíli, kdy se film letmo otře o možnou přítomnost třetího bratra v hlavě jednoho z dvojčat. Tento značně ulítlý motiv však zůstal jen temným střípkem na jinak nudném povrchu. Od začátku do konce jsem nevěděl, co se mi autoři snaží sdělit – mám být vystrašen?, šokován?, baven?...nic z toho nefungovalo. Během závěrečných titulků jsem zmateně hleděl na plátno (a poslouchal hudbu, která je asi největším kladem tohoto snímku! Něco mezi Sex pistols, Who a Bowiem), a pořád mi nějak unikal smysl. Uniká mi ještě dnes.
Hodnocení: 4/ 10
Ztracené město rež. Andy garcía, USA 2005
Tenhle film je rozhodně sympatický. Je sympatický svým pohledem na Kubu. Láskyplným, barevným, plným hudby. Sympatickým ho dělá i Bill Murray, který tu funguje jako (a teď k těm méně sympatickým věcem) osvěžovač děje ve všech scénách, kde hraje Andy Garcia. Andy Garcia je totiž neuvěřitelné prkno. Jeho tvář nabízí jen kamenný, možná trochu zasněný výraz, a výraz s velkým, hřejivým, ale nadmíru křečovitým úsměvem. To je jeho představa herectví. Jinak nic proti němu! Napsat scénář, režírovat, být autorem hudby a hrát hlavní roli (a kdoví na co jsem zapomněl) jistě zaslouží obdiv (můj rozhodně má). Jenže krom průměrného Garciova výkonu film shazuje hlavně příšerný „příběh“, jak vystřižený z Daniele Steelové. Všechny scény, kde se nějak „hýbou dějiny“, jsou velmi dobré, často vskutku působivé. To mezi (což je dobrá polovina filmu), je ten největší balast, který si dovedete představit. Dialogy jsou příšerné (nemysli na minulost, já jsem tvoje budoucnost!), slzy umělé, skutečné emoce žádné. Tenhle film se těžko hodnotí. Na jednu stranu velmi sympatický, dobře míněný, na druhou stranu ta nejtupější červená knihovna.
Hodnocení: 5/ 10
Sherrybaby rež. Laurie Collyer, USA 2005
Svobodná matka právě propuštěná z vězení bojuje s touhou po drogách a řeší vztah ke své malé dcerce, která vyrůstá u jejího bratra a jeho manželky. Role jak vyšitá pro udělení nějaké té zlaté sošky. Maggie Gyllenhaal využila svou příležitost naplno a předvádí nám naprosto nepřikrášlenou, drsnou hrdinku, která nemá daleko k roli Charlie Theron v Monster, co se oběti na oltář hereckého výkonu týče. Sherrybaby má ale tu nevýhodu, že krom výkonu hlavní představitelky nic jiného nabídnout nemůže. Příběh je přeci jen mnohokrát recyklovaný, a scénář tento nedostatek nedokáže nijak kompenzovat. Chybí tu nápady, nějaké výraznější zvraty. Když se na konci hrdinka rozhodne s dcerkou prchnout, celé to tak nějak vyšumí, a diváka nedostane. A Danny Trejo? Vážná role spíš k pousmání, dojemně neohrabaná – Danny, vrať se k nožům.
Hodnocení: 4/ 10
Requiem rež. Hans-Christian Schmidt, Německo 2005 Příjemná retro atmosféra Německa 70.let, nepříjemné drápky nemoci nelítostně se zasekávající do mladičké studentky Michaely. Epilepsie se zjevuje v těch nejméně očekávaných momentech. Michaela je věřící, svou nemoc začne vnímat jako posednutí ďáblem. Hlavní myšlenkou filmu je vlastně Michaelino upnutí se k Bohu tam, kde už jí nikdo jiný pomoci nedokáže, což ji vžene až do slepé uličky, kdy už není schopna rozpoznat realitu od iluze. Celý film se atmosféra zahušťuje, závěrečné vymítání je potom vypjatější, a mnohem silnější než obdobné scény z Vymítače ďábla apod. Nejedná se ale o žádný horor, ani thriller, což dokazuje právě závěr, který se v těchto nejemociálnějších scénách příliš nevyžívá, a skončí v podstatě v tom nejlepším/nejsilnějším. Film tak je spíš než „film-zábava“, „film-svědectví“. Smutné, poutavé, velmi dobře natočené.
Hodnocení: 9/ 10
Crumb rež. Terry Zwigoff, USA 1994
Svým zpracováním nic světoborného, ale ten námět! Ten námět by vydal na několikadílnou dokumentární sérii. Životní osudy amerického undergroundového kreslíře Roberta Crumba jsou velmi zábavné (ve smyslu vtipné, ale hlavně budete většinu filmu sledovat s otevřenou pusou, částečně v šoku), a vypovídají o jednom člověku a jeho rodině naprosto vyčerpávající kvantum informací. Ve filmu kromě slavného Crumba vyprávějí také jeho dva bratři (jeden od 60.let nevylezl ze svého bytu a druhý si prostrkuje několikametrový hadřík vnitřnostmi, zatímco sedí na desce s hřebíky), kreslířovy milenky a manželky, syn… Všichni jsou neuvěřitelně otevření, odkrývají dílek po dílku taje Crumbova charakteru. Pokud rádi kreslíte, a máte problém s vyjadřováním některých nejtajnějších myšlenek, Crumb je tím nejlepším lékem.
Hodnocení: 10/ 10
Ta známá Betty Page rež. Mary harron, USA 2005
Televizní film. Co říct víc? Propracovanost postav mizivá, příběh lehce předvídatelný. Ano, možná ho psal sám život, ale i nenápaditý scénárista, který se spolehl na docela přesvědčivé ztvárnění 50.let, a herečku, která by Bettie jako z oka vypadla. Chtěl jsem napsat „film plochý jako sama Bettie Page“, ale asi by to každý pochopil jinak.
Hodnocení: 3/ 10
Kapesné rež. François Truffaut, Francie 1976
Fantastická práce s tlupou dětí dělá z tohoto filmu jeden z Truffautových masterpieců. V podstatě žádný příběh, pouze dětí v různých situacích – sami doma, ve škole, na černo v kině… Truffaut ignoruje dětskou škodolibost, sobeckost. „Jeho“ děti drží při sobě, život si jen užívají. Celé je to natočeno v podstatě z dětského pohledu, anebo možná z pohledu staršího člověka, který vzpomíná na to hezké, a špatné už dávno vytěsnil. Truffaut buduje svět, kde všechno je možné, a vše končí rozpustilým dětským smíchem. Za zmínku stojí neuvěřitelná scéna, v níž se malé dítě vyklání z okna až… to musíte vidět na vlastní oči.
Hodnocení: 10/ 10
Chačipe rež. Miroslav Janek, ČR 2005
Na jednu stranu velice silný zážitek z příběhu malé holčičky (jejíž jméno už mi nějak vypadlo), která se nemůže smířit s absencí maminky, na stranu druhou zklamání z dětských hrátek s kamerou. Jak podotkl jeden můj kamarád, režisér Janek má neuvěřitelnou schopnost dostat se těsně blízko k dětem a dostat z nich projev, který by před někým jiným těžko předváděli. Když ale děti dostanou do ruky kameru, trochu se to zvrhává ve zmatené pobíhání. Měl jsem z toho trochu dojem, že děcka neví, co přesně natáčet, jak to pojmout, a myslím, že se v této věci dalo zajít mnohem dál – vést je až k natočení něčeho delšího, osobitějšího. Nesedli mi tam ani básničky, které děti recitují, protože jsem nějak nedokázal uvěřit, že sami rozumí často abstraktním textům. Nenechte se ale zmást mírným rozhořčením natěšeného festivalového diváka, Chačipe za pozornost rozhodně stojí.
Hodnocení: 6/ 10
Creepshow rež. George A. Romeo, USA 1982
Povídkový film z dílny Stephena Kinga a George A. Romea mohl dopadnout mnohem lépe. Jednotlivé příběhy mají většinou vtipný nápad, ale příběh na něj nabalený je uplácaný z ničeho – King coby scénárista tu předvádí maximální podprůměr. Asi nejbizarnější a současně nejnudnější je povídka v níž Stehen King hraje farmáře, který začne obrůstat mimozemským plevelem. Jeho herecká bezradnost plná vyvalených očí a legračních šklebů jistě splňuje Romeovu představu o kvalitním béčku, ale absence děje je tu až moc nápadná. Nejvíc se mi asi líbila první povídka o mrtvém pánovi, který se vyleze z hrobu, aby konečně dostal svůj kdysi slíbený dort. Je to laciná, ale perfektně komixová zábava, s mladým Edem Harrisem ve vedlejší roli. Další tři povídky jsou o staré truhle z níž po otevření vyleze vraždící monstrum, o pomstychtivém manželovi (Leslie Nielsen), který zahrabe svou manželku a jejího milence do písku a nechá je utopit se během přílivu, načež se mu ti dva rozhodnou pomstít, a nakonec o pánovi, který všude vidí šváby. Je to nuda, i když chvílemi na vás dýchne příjemně smradlavý pach těl rozkládajících se na stránkách starých amerických komixů – křiklavé barvy, jednoduchoučké příběhy, a to za pozornost možná stojí.
Hodnocení: 4/ 10
A Cock and Bull Story rež. Michael Winterbottom, VB 2005
Na tomto filmu udiví hlavně neuvěřitelně hravá struktura, která do jisté míry asi vyhází z knihy Tristram Shandy od Laurence Sterneho, kterou jsem ale nikdy nečetl, a nejsem si ani jistý, že sem o ní někdy slyšel (a to se jedná o takovou klasiku). Nejprve sledujeme na přeskáčku osudy knižního hrdiny, načež zjistíme, že ve skutečnosti sledujeme právě natáčený film. Postupně se pozornost přesune na problémy herců během natáčení. Film má příjemný anglický humor, dobře napsané dialogy. Pasáže ze života herců působí velmi realisticky, postavy se různě překřikují, baví se naprosto obyčejně, hekticky. Máte pocit, že sledujete záběry z filmu o filmu, a přesto postavám fandíte a prožíváte to s nimi.
Hodnocení: 9/ 10
Čest rodiny Prizziů rež. John Huston, USA 1985
40 let po Maltézském sokolu a Key largu natočil John Huston film, který se svým předchůdcům v mnohém podobá. Děj je velice podobný klasickým noirům - osudové setkání muže a ženy plné gangsterských pletich, nejasných, jakoby mlhavých charakterů jednotlivých postav. Lhaní a přetvářka je pro ně denním chlebem. Bogarta a Bacallovou nahradil Nicholson a Turnerová - jiskření není tak zřetelné, Nicholson se (jako téměř vždy) projevuje jako mistr drobných výrazů, a Turnerová je, přinejmenším, krásná. Skvělá je i mladá Anjelica Hustonová, která je tu v podstatě strůjcem všeho - loutkářem, který tiše tahá za nitky. Atmosféru mi trochu kazila lehce přítomná osmdesátá léta, ale tomu se vyhnout nelze. Jako (předposlední) tečka za Hustonovou kariérou velmi stylové.
Hodnocení: 9/ 10
| < Předchozí | Další > |
|---|