Karlovy Vary pohledem Davida Patrase

Vážení čtenáři, abych i já dostál své redakční povinnosti, připravil jsem pro vás malý výřez festivalovým děním. Najdete zde krátké postřehy k filmům, které mně samotnému přijdou něčím výjimečné, ať už svou vysokou kvalitou nebo naopak nezměrnou hrůzností. Některé mé favority již zpracovávají kolegové a snímky, které jsou napevno určeny pro širší distribuci, budeme časem recenzovat, proto bych byl rád, abyste si nemysleli, že jsem tam za celý týden viděl deset filmů, takový žabař věru nejsem. Ačkoliv je mi jasné, že si tohle opravdu přečte dohromady tak pět lidí, tak se teď pustím do práce. Hurá do toho a je to hotovo!!



Repríza rež. Joachim Trier, Norsko

Film pojednávající o dvou přátelích, začínajících spisovatelích, je nesporně vynikajícím debutem režiséra Triera, který za něj oprávněně dostal cenu za režii. Je příznačné, že právě začínající režiséři se často snaží zaujmout neotřelým přístupem k filmu, zatímco staří mazáci sázejí na osvědčené postupy. Potěšilo mě, že navzdory bojácné době se Trier odvážil k experimentu a tak se dočkáme kromě silného příběhu (který potěší především stejně postižené mladíky, kteří již mají zkušenosti s házením obálky formátu A4 do poštovní schránky s očekáváním chladné a stručné odpovědi z nakladatelství) i relativně nevšedního zpracování. Abych vám přiblížil, o čem mluvím, tak kupříkladu celá úvodní část před nápisem s názvem filmu “Repríza” je pouze alternativou ke skutečnosti, ukáže se, že vše se nakonec odehraje jinak a film jede od začátku…proto ten název. Pro mě byla Repríza zážitkem, který nemůžu než doporučit.

Hodnocení: 10/10

Norský film Repríza

Jestem rež. Dorota Kedzierzawska, Polsko

Dojemný příběh malého chlapce, outsidera, vyvrhela společnosti, jehož matka je psychopatka nezvládající mateřství. Hoch se v nouzi uchýlí do vraku nákladní lodi, kde se snaží přežívat za pomoci prošlého jídla, sběru plechovek a malé kamarádky z domku od naproti, která se do něj zamilovala. Ještě nikdy mi polština nepřišla tak roztomilá jako v podání obou hlavních protagonistů. Jejich herectví bylo skvělé, ačkoliv u malé slečny jsem měl pocit, že maličko přehrává salvy smíchu a u chlapce jsem měl zase neodbytný pocit těžko uvěřitelných dialogů (jinými slovy, hochův slovník a způsob mluvy nebyl zcela přiměřený věku). Další výtku bych směřoval vůči násilně vkloubené vysvětlivce názvu filmu v samém závěru, kdy chlapec na policejní stanici na otázku oficíra odpoví: “Jestem” a významně se zahledí do kamery. To vskutku nemuselo být. Jináč je to snímek vhodný především pro citlivé povahy, děvčata a nastávající maminky, který je působivý i temnou, mlhavou atmosférou a ačkoliv se nejedná o žádný blockbuster, mezi festivalovými kousky dle mého názoru nezapadl.

Hodnocení: 8/10



Daughters of the Dust rež. Julia Dash, USA

Tak na tenhle film jsem původně vůbec jít nechtěl, protože jsem přesvědčený o tom, že mám čich na opravdu špatné filmy. Byl jsem násilně vtažen dvěma sličnými slečnami a nakonec se ukázalo, že by měl člověk opravdu věřit vlastním instinktům. Údajně téměř „kultovní“ film z desetileté historie festival v Sundance je totiž krystalickou nudou. Jde o prakticky první snímek, který jsem kdy viděl, ve kterém se NIC, ale skutečně zhola NIC nestane! Celé se to totiž točí okolo jednoduché zápletky. Skupinka černochů kdesi na ostrově, kam byli kdysi dávno dovezeni z Afriky, se rozhoduje, zda na ostrově zůstat či odjet za světlejšími zítřky na pevninu. Jak už to tak bývá, někteří zastávají ten názor, druzí zase onen názor. Můžu snad prozradit, že se nakonec nepohodnou a následuje tak „srdceryvné“ loučení, ale kdyby aspoň ten spor nějak gradoval, kdyby dialogy byly zajímavé. Ne!! Nuda! Nuda! Nuda! Žádné zajímavé rozhovory, nulová myšlenka. Snad pouze herečtí představitelé hráli obstojně (pokud tedy bylo v jejich popisu práce nudit). Doporučuji pouze otrlým masochistům a radikálním pseudointelektuálům.

Hodnocení: 0/10



Slumming rež. Michael Glawogger, Rakousko, Švýcarsko

Film Slumming je pravým opakem mnou často vytýkaného „pseudointelektuálství“ v cinematické branži. Abych vysvětlil, proč tomu tak je, použiji velmi jednoduchého výkladu. Film si podle mě na intelektuální pouze hraje v těch případech, kdy ve vás sledování takového díla nevzbudí a) žádné emoce b) žádné myšlenky c) žádné otázky. Většina špatných filmů se obejde bez těchto tří základních substancí, většina mainstreamových snímků je ráda, že zakomponuje alespoň první z nich a doufá při tom, že vysoký rozpočet, nákladné efekty a drazí a slavní herci nedostatek zbylých dvou vynahradí. Mnohdy ano. Pseudointelektuální film se pozná podle toho, že se zběsile snaží všechny tři substance do diváka naprat, ale zoufale se mu to nedaří. Emoce zůstávají jen mezi špatnými herci na plátně, myšlenky bývají vyřčeny tzv. natvrdo a tím pádem vzniká v divákově mysli čirá prázdnota a přání, aby film už co nejdříve skončil. Slumming ve mně vzbudil mnoho otázek, což už se mi dlouho v kině nestalo. Je sice pravdou, že už jsem většinu z nich zapomněl, ale vím dobře, že při sledování filmu jsem se dobře bavil (a tím myslím oním hlubším způsobem). Film o zbohatlíkovi, který se baví na úkor jiných lidí až jednoho dne narazí, je nevtíravou moralitou, zpracováním jedné slavné „urban legendy“ a vyprávěním o sociálních rozdílech a lidských prioritách. Vše je zároveň podáváno humornou, lidskou formou.

Hodnocení: 9/10

Hrdinové filmu Slumming

Invisible Waves rež. Pen-Ek Ratanaruang, Thajsko, Korea, Čína, Holandsko

Víš, milý čtenáři, co je to oxymoron? Pokud ne, vyhledej si to laskavě ve slovníku cizích slov a neobtěžuj mě teď s definicí, jediné, co ti mohu naznačit, je, že jedním z takových oxymoronů je i začátek popisku k tomuto filmu v programové brožurce festivalu v Karlových Varech: „Melancholický thriller“ (…plný násilí…). Teď si půjdeme vysvětlit, proč nemůže být film zároveň melancholickým a zároveň thrillerem (tedy, možná, že by to dobrý autorský tým zvládnul, ale v tomto případě se to opravdu nepovedlo): thriller udržuje diváka v neustálém napětí a bombarduje diváka překvapeními, zatímco melancholie je uvolněný pocit smutku, při kterém se zdá, že barvy ztratily svůj lesk, splín člověka obklopí a uzavře jeho mysl před pozitivními podněty z okolí. Krátká definice tohoto filmu měla patrně znít „atmosférický thriller“, pod kterýmžto pojmem se skrývá ten fakt, že zdlouhavější film byste jen těžko pohledali. Celá zápletka se dá převyprávět během třiceti vteřin, aniž bych vám zatajil sebemenší detail. Patnácti minutový exkurz po nefunkčních zařízeních lodní kabiny je něco nesnesitelného (paradoxně se jedná o „nejhumornější část“). Teprve ku samému konci se děj trochu rozhýbe a dojde se i k vcelku zajímavé a neokoukané pointě. Film je však vzhledem ke své nevydýchatelné stopáži cenný především jen jako estetické dílo díky kameře jakéhosi Christophera Doyla. Poznamenám už jen, že polovina diváků odešla už v půlce představení a na samotnou diskusi s nebohým režisérem zůstalo tak možná deset, patnáct lidí.

Hodnocení: 2/10



Polumgla rež.Artem Antonov, Rusko, Německo

Hojně nadužívané téma druhé světové války se dočkalo dalšího zpracování. Naštěstí nejde o klasický válečný film, ale o drama nacistických zajatců ve vesnici Polumgla, kde mají za úkol vybudovat dřevěnou věž pro „důležitou“ radiostanici. Ve vesnici dojde k mnoha zakázaným citovým vazbám mezi německými zajatci a opuštěnými či ovdovělými ruskými děvočkami stejně jako k poněkud nezvykle nenaplněné romanci mezi hlavní postavou falešného poručíka toužícího po bitvě na frontě a jednou z domorodých žen. Film není americký, ale ruský a dočkáme se proto náležitého finále, které celý film u mě posouvá o dalších pár příček nahoru. Kvalita, která svou zimní náladou krásně ochladí parný letní den.

Hodnocení: 7,5/10



Requiem rež. Hans Christian Schmidt, Německo

Tento kousek o dívce trpící epilepsií nesplnil zcela má očekávání, ale zaujal mě hned dvěma pozoruhodnostmi. První z nich je velmi působivý a přesvědčivý herecký projev hlavní představitelky Michaely (Sandra Hüller), dívky, která alespoň dle mých preferencí podivuhodně osciluje mezi fyzickou přitažlivostí a odporností a druhým zvláštním momentem pro mě byla taktéž zvláštní nevyhraněnost mezi dramatem a horrorem. Otázka, jestli je Michaela pouze epileptička, je posedlá ďáblem a nebo je pouze posedlá svou utkvělou představou, že ji Bůh nenávidí, je velmi těžká k zodpovězení. Téma i zmíněný rozpor hodně připomíná nepoměrně dražší projekt V moci Ďábla, avšak na rozdíl od tohoto filmu, který ve výsledku jasně divákovi říká, že vše se odehrálo v otěžích Satana, nás autoři Requiem nechávají vzorově na pochybách a k celému tématu přistupují nanejvýše objektivně. Rozporuplně (abych těch rozporů nebylo málo) může rovněž působit zvláštní atmosféra minulých časů. Film totiž působí tak autenticky, že byste přísahali, že je dvacet let starý. Otázka je, jestli je to zrovna významné plus.

Hodnocení: 7/10



Nebýt dnešní rež. Petr Marek, Česká Republika

Tento film, díky kterému získává slovo „nízkorozpočtový“ nový a nečekaný rozměr, je vynikající ukázkou toho, jak zpropadeně málo záleží na množství peněz a slavných tvářích, ale jak hrozně moc důležitou součástí snímku je alespoň trochu neotřelý nápad. Tři kamarádi, kteří se vydají na propůjčenou chatu, aby se tam zbavili závislosti na heroinu, se po nějaké době ocitají v podivuhodné časové smyčce. Některé počáteční dialogy působí poněkud prkenně, ale zamysleme se, prosím, nad jednou věcí. Zkuste si při libovolném rozhovoru s kýmkoliv představit, že je to scéna ve filmu a najednou si uvědomíte, jak strašně moc jsou všechny dialogy v tzv. kvalitních filmech nerealistické. Žádné zadrhávání, přeřeknutí, žádné nudné řeči, žádné chvíle trapného ticha. V tom je film Petra Marka unikátní. První půlka je rájem všech voyerů, protože si při ní člověk připadá, jako kdyby nahlížel pod pokličku skutečného života tří lidí snímaných skrytou kamerou. Po proklamované a pro mě sotva postřehnutelné divácké krizi se najednou z filmu stane takřka situační komedie plná roztomilé absurdnosti a divák může z kina odejít spokojen. Škoda jen, že se tento snímek asi nedostane do distribuce a škoda, že kdyby se mu to povedlo, tak cena lístku nebude ani zdaleka přiměřená výrobním nákladům, protože filozofie distribučních společností a kin je již desítky let poněkud scestná a absurdní.

Hodnocení: těžko hodnotit, 2/10 až 9/10, dle vašeho přístupu a nálady





Telegraficky:

Storm – zajímavá postmoderna, mix mezi Tomb Raiderem a Existence. 6/10

Bullet Boy - koukatelné, razantní, smutné, s nevýrazným technickým zpracováním, které ničí hypotetickou možnost státi se kultem po vzoru Trainspotting. Místo prostředí drog se film zaobírá prostředím černošské komunity a bující zločinnosti i mezi lidmi, kteří by rádi stáli mimo. 7/10

Macunaima - z počátku veselá surrealisticko absurdní taškařice. Dle uvaděčů mistrovské dílo hnutí cinema nóvo. Ke konci však mírně ustrne a zvlášť při půlnoční projekci začne hodně uspávat. 6/10

Zemestan - ze všeho nejzajímavější byla diskuze s režisérem, který popisoval způsob získávání grantů v Íránu. Zaujal mě rovněž způsob získávání ženského srdce v dané oblasti aneb chlapi, rozbijte prasátko, kupte peršana (myslím ten koberec) a máte vyhráno! 6/10

Wild Blue Yonder - Zábavnější než vyprávění zhrzeného „mimozemšťana“ bylo přesvědčení autorů, že průměrný divák nepozná, že je mu za mimozemské zrůdy předkládána fauna arktického oceánu. Ke konci VELMI zdlouhavé. Dobrá hudba. 4/10

To Kako - první a na dlouhou dobu asi poslední zombie film řecké kinematografie. Roztomilé a humorné krvavosti, honičky ve stylu Lola Rent a vůbec skrumáž vypůjčených „nápadů“ , motivů a inspirací, které sám režisér bez okolků přiznává (mnohdy absurdních jako Forman či Bergmann). Dobré pro sledování s podobně naladěným davem. O samotě spíše nuda. 6/10

< Předchozí		Další >