Karlovy Vary 2008 pohledem Honzy Hlubka

Letos ve Varech neviděno mnoho filmů. A dobrá polovina z nich spíše průměrná. Vlastně se mi ten skutečně nezapomenutelný definuje dost těžko. Níže komentované snímky jsou tak výběrem toho skutečně nej, co jsem si v katalogu MFF KV 2008 vybral (dlužno dodat, že metodou pokus omyl), nicméně každý z nich měl přece jen něco, kvůli čemu si ho do své festivalové síně slávy nezařadím. Tříděno od toho nejoblíbenějšího.

Mořská víla (Rusalka, r. Anna Melikyan, Rusko 2008)

Variace na Malou mořskou vílu? Možná, pohádku si nepamatuji a s animovanou disneyovkou to nemá společného shola nic, takže nevím. Každopádně ale neuvěřitelně podmanivý trip, kterému jeho „ruskost“ leze z každého políčka jako sláma z bot. Výpravou, prostředími děje (první třetina nuzné pobřežní městečko, druhé dvě třetiny moderní Moskva od nóbl apartmánů po neutěšené předměstské činžáky) i živeným dějem neuvěřitelně spontánní film. Jeho příběh neradno komentovat, neboť se právě v jeho pozvolném budování, křehkém rozvíjení a krutě nenadálých zákrutách skrývá neodolatelné vyprávěcí kouzlo. K závěrečné „katastrofě“ spěje v dramaturgickém oblouku budovaném jakoby „náhodou“, mimoděk – v posunech úsměvně či dojemně nevinných, chce se napsat kradmých, jako je nenápadně odzbrojující něžný úsměv hlavní hrdinky se zelenými vlasy (Maša Šalajeva). I přes fantaskní motivy či nadpřirozené schopnosti mladé Alisy je Mořská víla více než pohádkou, realisticky živelným dramatem. Nebo metaforou současného světa, z nějž bychom se měli naučit častěji unikat (nejen v extrémech jako je snění nebo sebevražda). Nebo prostě jen barvitým celovečerním videoklipem (soundtrack stojí vážně za to). Nebo svéráznou road-movie bez aut. Nebo já nevím, čím, neboť tenhle snímek jednoznačně zařadit prostě nejde. Vzpírá se a provokuje. Stejně jako zelenovlasá Alisa, které se plní její přání. I ta špatná.

Prosíme přetočte (Be Kind Rewind, r. Michel Gondry, USA 2008)

Michela Gondryho mám rád. Vlastně skoro jako každý. Ne, vážne – skutečně vás napadá někdo, kdo by skutečně nesnášel, ba přímo neznal některý z jeho filmů, či videoklipů. Jeho hravý styl, vnímající filmové médium především jako hračku, vytvářející vlastně samotné filmy jako hračky, je neskutečně zábavný, stoprocentně divácký, spontánně optimistický a přestože mu většinou kritici to či ono občas vytknou (u tohoto filmu za sebe říkám – pomalejší rozjezd), vítězí u diváků na plné čáře. A s Prosíme přetočte si to zaslouží dvojnásob. Jestliže jsem u Nauky o snech musel uznat námitky některých kamarádů, že ten sentimentální příběh onu „hravou“ (snovou je neadekvátní slovo k papírovým krabicím…) rovinu trochu válcuje, tady jsou papundeklová, alobalová udělátka, staré autodílny nebo přímo opravdové hračky (kdo viděl King Kongům nos, ví, o čem mluvím) centrem děje – jeho účelem, prostředkem i cílem. „Ošvédovat“ (neptejte se, co to znamená) filmy ze zničených dílů (samozřejmě, aby zákazníci videopůjčovny, které hrozí zavření, nic nepoznali) je, oč tu běží. Přetočením všech možných i nemožných bijáků (Krotitelé duchů, Řidič slečny Causy, Křižovatka smrti 2, Lví král) se Gondry dostává tak daleko, jak jen to jde – dokonale vystrojeným hollywoodským produktem skládá hold všem krátkým, na koleně vyráběným amatérským filmům (jež dodnes semo tamo sám šoupne na youtube) a současně projevuje naprosto bravurní znalost veškerých hollywoodských schémat. Proto všem nesouhlasníkům nabízím možné vysvětlení té přepálené sentimentality – podobně jako čtvrtý Indiana Jones musí být sci-fi s mimozemšťany, protože je fantastickým příběhem z padesátých let, tak i Prosíme přetočte musí být tu akčním, tu sentimentálním, každopádně ale stoprocentně hollywoodským bijákem! Jen přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se někdo (nedejbože sám Gondry) rozhodl ošvédovat i Prosíme přetočte…

V kleci (Leonera, r. Pablo Trapero, Argentina 2008)

Formálně dokonalé (nejen) vězeňské drama v režii argentinského talentu Pabla Trapera. Dechberoucí ponor do fungování (nebo spíše nefungování či disfunkce) jedné ženské věznice mě naprosto sebral hlavně bezchybným hereckým projevem krásné Martiny Gusman (i když ty její měnící se účesy jsou jako ilustrace jejích měnících se psychických stavů možná až příliš návodné). Scéna, v které si jako čerstvě odsouzená v noci ve své cele hystericky brečíc tluče pěstí do těhotného břicha, mě v kině po dlouhé době donutila sklouznout očima do bezpečí laciného koberce na podlaze. Film zdobí perfektní výprava (až na jednu dvě přehnané dokreslovačky v exteriérech), takže ten záhnus vězení cítíte přímo na vlastní kůži. Když se dvě obtloustlé indiánky začnou na podlaze společných sprch zuřivě prát a v roztřikované vodě plavou autíčka a plyšové hračky jejich dětí, stojí to za to. Otevřené násilí se tu mísí s tichým zoufalstvím, hlasitým nářkem i tiše vzlykavou beznadějí, přesto se film v závěru přece jen jakoby nadechne a nabízí vám satisfakci. Už dlouho jsem tudíž v kině nejen odvrátil zrak, ale především děkoval režisérovi za (relativně) šťastný konec. A co jsem ocenil nejvíce jako „filmový vědec“? Ve stručnosti – především práci s výchozím motivem, tj. (údajnou) vraždou, za níž Julia ve vězení (ve skutečnosti ovšem v roční vazbě a následně v regulérním výkonu trestu) skončí. Autoři ho záměrně nerozvádějí, ponechávají v náznacích, neobjasňují. Když je u jednoho z výslechů hrdinka přímo konfrontována s hlavním svědkem obžaloby (který může ovšem stejně dobře být sám vrahem), oba se o čemsi dohadují, režisér nám ale žádné rozřešení, skutečně objektivní úhle pohledu nenabídne. Celé drama tak stojí doslova „na vodě“ a soustředí se jen na okamžitý účin svého prostředí, resp. „mikdoramat“ v něm probíhajících, pod čarou nabízí výmluvnou obžalobu samotného systému, který je svou lhostejností a neohrabaností dovolí, a především na velké, hluboce vědoucí a zoufalé Juliiny oči. Zamiloval jsem se.

Noc postupuje (Night Moves, r. Arthur Penn, USA 1975)

Výborný a přitom skoro neznámý noir Arthura Penna by mohl leckoho velmi snadno odradit. Pozvolné (byť rytmizované skvělým groovovým soundtrackem Michaela Smalla) drama krystalizuje nenápadně, detektivní zápletka se v něm takřka po celou dobu vyskytuje jen jakoby omylem, ve druhém až třetím plánu (za psychologickým ponorem do nitra jednoho zoufalého hrdiny, resp. za výmluvnou společenskou studií, jaké byly v té době v módě). Arthur Penn, jakoby se zaměřil, spíše než na žánrové prvky detektivního thrilleru, na to, co se ve většině případů z podobného typu filmů vyzobává. Celý film mi, dá se říci, připomněl vypravěcí skladbu Marlowových příběhů. Chandler se také od svého detektiva prakticky neodlepí a sleduje jej kontinuálně téměř ve všech situacích, které na první pohled s případem nemusí ani nijak souviset, aby se až v závěru ukázalo, že je tomu krutě naopak. Noc postupuje je tomuto principu „zónového“ vyprávění (nebo jak to nazvat, poraďte!) situace a nikoli skutečného „děje“ více než věrná. Řekl bych dokonce (aniž bych ovšem viděl Altmanovu Marlowovku Dlouhé loučení), že Pennem vyprávěný příběh je „marlowovštější“ než všechny ostatní přímé adaptace Raymonda Chandlera. Indicie se vynořují postupně, se spoustou odboček, zákrut, falešných stop, záměrných lží nebo drobných podrazů. Celkový obrázek se tu neskládá - jako na klasické narativní cestě od jedné stopy ke druhé s bravurní dedukcí v závěru – nýbrž spíše jakoby vynoří, znenadání (tragicky) vyrýsuje, aby nás nechal čučet na závěrečné titulky. Stejně jako podmanivě uncanny princip vyprávění toho „nevypravovatelného“ je naprosto dokonale padnoucí ozdobou Pennova filmu Gene Hackman v hlavní roli. Potýká se s nevěrou své ženy, řeší největší případ života a přitom nepřestává působt, jakoby se ho t vůbec netýkalo. Skvělá pozice krajní rezignovanosti a životní skepse, onen takřka patologický rys pátrače, pud „hledat stopy“, přímo navazuje na obdobně prokletou postavu z Coppolova Rozhovoru a stejně jako tam i zde funguje zcela bezchybně. Rezignace, odevzdání bylo zřejmě společenskému pocitu té doby vlastní a detektivní příběh, v němž řešit případ neznamená nic, než nacházet další a další důvody proč nežít, se mi pro ni zdá charakterističtější, než cokoli jiného. Celkový pocit: být uhranut něčím, co zdánlivě nemá nic, čím uhranout. Výtka: závěr filmu, v němž se všechny linie protínají a příběhový „fraktál“ se pročistí do finální podoby narativní mapy s přesně danými body obratu, tehdy přichází Penn s poněkud přepáleným akčním finále, které bylo podle mě příliš nucené – vzhledem k předchozí záměrné letargii a hmatatelné „nedějovosti“.

Jedovatý půvab (Pretty Poison, r. Noel Black, USA1968)

Zvláštní film. Naprosto ujetý. Přesně padnoucí mezi youth pics přelomu 60. a 70. let (Jahodová proklamace, Easy Rider, Trip atd.) a přitom bez přímého politického stanoviska. Nedá se v žádném případě žánrově zařadit – kombinace pohádky, balady, špionážního filmu, road-movie, thrilleru, satiry a grotesky. Blada o danajském daru jménem fantazie, který vás – co se pánů týče, dosaďte si „vás zamilované“ – do hrobu nejspíše přivede, bez nejž ale život stojí za starou belu. Antony Perkins hraje sice naprosto stejně jako třeba v Psycho (i když vlastně jako všude: čím víc ho vídám, tím silněji se mi zdá, že byl setsakra jednorozměrným hercem; v rámci mnoha filmů to ale skvěle fungovalo, proto netvrdím, že jednorozměrný tady znamená špatný, naopak!!!) a Julie Christie je taky krásná jako vždy, ten film je ale něčím jiný. Zdánlivě připomíná Bonne a Clyde, najdeme tu i něco z Macbetha… zkrátka z každého příběhu, ve kterém je žena muži jeho Nemesis. Blackův film si ale se všemi klišé (hereckými, inscenačními, žánrovými) hraje neuvěřitelně uvědoměle. Celý film záměrně točí výrazně „rukodělným“ způsobem: střihy na sebe opakovaně upozorní jako na velmi nedbalý vpád do výstavby filmové kontinuity, v násilných scénách cítíte groteskní, skoro až třeštivý pocit vytržení (juchůůů, děláme něco bezva zakázanýho) a krev tu záměrně moc jako krev nevypadá. Za zmínku stojí hlavně scéna „atentátu“ na továrničku na barviva – když Julie Christie topí nočního hlídače a přitom na něm „rajtuje“ jako na… koníčkovi – skoro obscénní okamžiky! Jakoby celý film o hře na špiony a následné vrahy byl také jen hrou… na film. Možná právě pro tuto svou syrovost (je to ostatně režisérův debut) je pak ve výsledku tak podmanivou, opravdovou a dospělou záležitostí – která vlastně hrou vůbec není. Zbude z něj hořkost, ale cukají vám u toho koutky úst. Opojně nakažlivý pocit.

Elitní jednotka (Tropa de elite, r. José Padilha, Brazílie, Argentina 2007)

Další stylově výrazný jihoamerický film – skoro dám pomalu za pravdu jednomu svému známému, že dnes vzniká to skutečně kinematograficky zajímavé právě v tomhle opomíjeném regionu. Příběh „města bohů“ a jeho drogového „problému“ (paradoxnější slovo mě v souvislosti s touhle otevřenou válkou nenapadá a proto si myslím, že se v souvislosti s Padilhovým filmem skvěle hodí) zaujímá dost neotřelé (alespoň podle anotace v katalogu) stanovisko ozbrojených složek. Hlavními postavami jsou tu zkrátka pěkně tvrdí policajti ze speciální policejní jednotky, kteří nemají za úkol vyjednávat, nýbrž střílet a pak se až ptát – těch, co nejméně krvácejí. Filmu to dodává otevřeně fašistickou tóninu, policii nekreslí jako hrdiny na bílém koni, ale spíše jako směs zkorumpovaných zmetků a násilnických vymatlanců, nicméně i přes všechna negativa, která vymyslíte, velice nesmlouvavě a zcela otevřeně ukazuje prstem na ty na druhé straně, kteří jsou přesto přese všechno ještě horší. Drogové kartely jsou mor. Mor, který se rozlezl tak dalece, že by se bez něj samotná sociální struktura (nejen) riodejaneirských předměstí doslova sesypala. Politicky velice nekorektní film je tak vlastně dvojhlasou kritikou: úplatná státní správa + bezohlední drogoví gangsteři = co vlastně? Pro každého diváka zřejmě něco jiného. Jiný drobný detail, který hektická kamera Luly Carvalha (Město bohů) jakoby náhodou zachytí. Pro mě osobně bez jediného slova prostřelená hlava mladé občanské sdružení provozující studentky. Nebo možná tepláky a barevná trička, které mají na sobě její vrazi. Jde tu o osobní prožitek téměř bezešvého spojení válečného stavu, každodenní (žité!!!) reality a společenské )ať už záměrné nebo jen lhostejné) nevědoucnosti. Stejně jako ve skutečných (nejen) brazilských městech, kde turistická centra a karnevalové třeštění sousedí s válečnými zónami favel a třeštěním drogovým, živelná výměna obou světů, ono pro Evropana zřejmě nepředstavitelné, pulzující peklo pronikají i do filmu. Jedinou odpovědí na ránu z pušky nebo mariánku ve školách je tu – rána z pistole, mozek dealera tekoucí po schodech. Padilha jakoby říkal jediné: jiné řešení v současnosti není. je to hrůzné poselství, ale zřejmě už jen něco tak krutě naturalistického může rozhýbat status quo. Co mi vadilo? Především melodramatická linie filmu, v níž sice hrdinové prožívají věci, které jejich reálné podoby nejspíš skutečně prožívají (snaha studovat, problematické lásky, steach o rodinu, nenarozené dítě atd.), na plátně na mě ovšem takové zákruty působili scenáristicky hodně klišovitě. Asi jako je to ze západem Slunce – vidíte-li ho na vlastní oči, je to krása; když ho vyfotíte, je z něj kýč.

Muž na laně (Man on Wire, r. James Marsh, Velká Británie, 2007)

Musel jsem si dát i něco docu! A James Marsh je se svým jménem zárukou přinejmenším kvalitně odvedené práce. A vyplatilo se. Příběh muže, který (nelegálně!!) přešel na laně mezi věžemi WTC mě zaujal hned ze začátku naprosto skvělou dramaturgickou prací. Současná anglofonní dokumentaristika (vedle marse třeba Norman Spurlock, Robert Stone) se právě tímhle vyznačuje – absolutní profesionalita, tvůrčí suverenita srovnatelná kvalitou „produktu“ s hranými filmy. Pravý docu-tainment, se vším, co má mít: skvělá hudba, nenásilně vsazené hrané pasáže, hravá práce s dobovými záznamy, pointované užití „mluvících hlav“ a dramaturgická stavba, která vám (ne náhodou) připomene strhující akční thriller. Philipa Petita sledujeme postupně od jeho začátků (mj. cesta na laně mezi věžemi Notre Dame v Paříži), až k vrcholu jeho kariéry v New Yorku, kdy se z něj definitivně stala akrobatická celebrita. Nic složitého, přesto si devadesátiminutovou odyseu užíváte jako nový film v produkci bratrů Weinsteinů. Film je oslavou profesionálního zabejčení, silné vůle i touhy po vrcholech. V jeho dokonalém provedení (a to jsem ještě nemluvil o hudbě – z části, pravda, přejaté z Umělcovi smlouvy – Michaela Nymana) nachází Petitova snaha o dokonalost skvělý odraz. Člověk, který neměl rád prostřednost, který se nedokázal spokojit s průměrností a potřeboval pořád „vyčuhovat“ – zvláštní, že prostředkem velikosti se mu stala dokonalá vyváženost, sebekontrola a „ukázněnost“. Škoda jen, podle mě, že režisér nenechal více vyniknout i spodní proudy ústřední figury. Na jeho rozkol s přáteli dochází až v závěru, jako dojemný epilog. „Marshův“ Petit není egoista, jen jde za svým. To, jak se zachoval k přátelům po svém triumfu, ale nemá místo než v náznacích a to je podle mě na škodu. Slepá oddanost jeho spolupracovníků i blízkých k většímu vykontrastování přímo vybízela… V každém případě ovšem fascinující studie jednoho pokoření lidských limitů, i přesto, že se její zpráva spokojuje jen s popisem cesty vzhůru.

Noc a den (Bam gua nat, r. Hong sang-soo, Jižní Korea 2008)

…prostě normální… Jihokorejský režisér Hong Sang-soo mi byl dosud neznámým pojmem tamní vzkvétající kinematografie. Film Noc a den je v rámci jeho tvorby údajně dost ojedinělou záležitostí. Nevím. mě se líbil takový, jaký je. Tj. hoooodně pozvolný, hooodně vtipný a hodně kouzelný pro každého, kdo strávil nějaký ten čas v Paříži (jako že já za posledního půl roku docela ano). Francouzskou metropoli v něm ovšem neokusíte jako klasický turista, ale naopak jako člověk, co si do ní přijíždí odpočinout, utřídit myšlenky, popřípadě se nadechnou k tvorbě nového života. Nic z toho se vlastně hrdinovi nepovede, cesta, jíž k takovému poznání absolvuje, je nicméně naprosto strhujícím „deníkovým“ záznamem životního tápání, divení se, hledání, nacházení a ztrácení. Paříž očima… Jihokorejce není Paříží turistickou, ale žitou. Paříží, kterou se chodí, nebo spíše bloumá s nákupní taškou, klábosí s kamarády u kafe, sem tam nezřízeně pije, zamilovává se... a odjíždí zpět do životní rutiny. Která bolí a vůbec se nezměnila. Závěrečný hrdinův hysterický výstup před vlastní manželkou byl pro mě jako čtení myšlenek. Občas nenávidět vlastní život. Něco normálního? Možná. Jak kdy a jak pro koho, mě to ale každopádně sedlo.

P.S.

Cože mi to vadilo u Mořské víly? Vlastně netuším. I ten pomalejší rozjezd, který jsem chtěl v komentáři původně zmínit, nakonec respektuji a ve vztahu ke stále se zrychlujícími rytmu filmu ho chápu. Vážně nevím, prostě neberte ten úvodní odstaveček až tak úplně doslova.