Filmasia speciál

3. ročník festivalu asijských filmů je za námi a je tudíž na čase tuto akci lehce zhodnotit, napsat pár postřehů a věnovat se filmům, které jsem viděl. Nejdříve oficiální nezpochybnitelná fakta: Na letošní Filmasii se představilo během 4 dní kolem 15 filmů, většina z nich ve dvou projekcích. Celková návštěvnost dosáhla cca 2000 diváků, což Karla Stojáková, zakladatelka a dramaturgyně tohoto festivalu, považuje za dobrý divácký ohlas (jak se píše v oficiální závěrečné tiskové zprávě). Zemí, na kterou se zaměří příští ročník, bude pevninská Čína.

Osobní dojmy

Osoba, která na Filmasii ještě nikdy nebyla, by mohla nabýt pocitu, že tenhle festival spíše skomírá. Odehrává se ve dvou jednosálových kinech v Praze (malý sál Světozoru byl vyhrazen nefestivalovým filmům), ale více než z půlky zaplnit je dokáží jen možná tak dvě či tři projekce. Ovšem tenhle stav je na tomto festivalu běžný a vzhledem k vyznění ofic.tisk. zprávy to na chod do budoucna stačí.

Technicky lépe vybavený je sál Světozoru, kde projekce probíhaly s českými podtitulky (anglické byly napevno leptané všude), i když občas špatně synchronizovanými se zvukem. V Aeru byl problém s překladem řešen simultánním tlumočením do sluchátek. Nedokážu posoudit jeho kvalitu, nebral jsem si je. Ale z vlastních zkušeností vím, že pokud nejste úplní začátečníci, je lepší zkusit louskat anglické titulky u většiny filmů bez podpůrných prostředků. U letošní Filmasie určitě. Z několika důvodů. Hodně filmů byly z hlediska dialogů „jednoduché“ žánry – akční, gangsterky, kriminálky. Nesynchronizované české podtitulky spíše ruší, než aby pomáhaly. Stejně tak simultánní překlad, kde dochází k malému časovému posunu.

Na Filmasii jsem zkonzumoval 6 filmů. Až na jedno cca dvacetiminutové zpoždění, způsobené ztraceným tlumočníkem, proběhla všechna promítání bez problému. Tedy až na projekci velkolepého historického koprodukčního spektáklu – Battle Of Wits, která probíhala z formátu DVD. Tento trend je bohužel čím dál častější (viz nedávný pražský Palace Film Festival, kde se stejným způsobem promítaly Tarantinovy Pulp Fiction a Kill Bill). Rozdíl v kvalitě nezaznamenají leda tak sváteční návštěvníci. Hlavně jas obrazu je výrazně snížený, nesrovnatelný s celuloidem. Může se to zdát jako malicherná výtka rozežraného filmového fanouška, jenže kvalitní DVDrip tohoto filmu je možné už nějakou dobu stáhnout z internetu a většina těch, kteří se o tuto oblast kinematografie zajímají, se k němu již dostala. Právě proto by se pořadatelé festivalu měli snažit dostat na plátno tenhle kousek v co nejkvalitnějším provedení, aby nalákali i ty, co ho již viděli z jiných zdrojů. Neznám ale pochopitelně finanční aspekty této problematiky… Z formátu DVD se pouštěl i Parkův počin I´m a cyborg girl, but that´s OK.

Před zakončovací projekcí Anga Leeho se samozřejmě odehrála tradiční a pro mě už únavná „šaškárna“ – slečna s mikrofonem odříkala těch pár větiček o filmu, které si můžete přečíst kdekoli na internetu (např. ocenění na festivalu v Benátkách) a svého času proběhly v kulturních rubrikách mnoha českých novin. Přínosné informace a klidně i diskuze o filmu vítám, ale radši až po jeho odpromítání…

Tyhle výtky jsou ale, na jinak vyvedeném 3. ročníku festivalu, který mi nabídl atraktivní filmy, jen drobnosti. Nezbývá než se těšit na příští ročník a seznámení především s čínskou kinematografií.

Špinavé ulice (A Dirty Caroval, 2006)

Jihokorejská (překvapivě) gangsterka. Anglický distribuční název přeložený do češtiny jako Špinavé ulice. Už tady začíná jeden z více odkazů na americké klasiky žánru. Milionkrát omletá, ale stále vděčná story o tom jak se malá mafiánská ryba probila až na vrchol a pak…ehm, však to znáte. Dějové motivy jsou přímo vybrané ze zásadních záležitostí žánru jako je Zjizvená tvář (1983; r. Brian De Palma), na kterou se tu dokonce slovně odkazuje (stejně jako na Kmotra F.F. Coppoly). Tenhle film není ve svém základu ničím jiný. Sledujeme kariérní postup i osobní záležitosti mladého gangstera začínajícího jako „pěšák“. Ale samozřejmě pod taktovkou korejské filmové estetiky. Takže používání střelných zbraní je omezeno na naprosté minimum, pokud si dobře pamatuji, vystřelí se v celém filmu jen jednou a to ještě do stropu. Zato baseballových pálek (scénu v podjezdu v bahně považuji za předčasný akční vrchol filmu, kdy si můžete vzpomenout třeba zase na Scorseseho Casino), nožů a čistě fyzických soubojů (choreograficky atraktivně provedených, ale ne zase extrémně přehnaných) tu naleznete dost. Stejně jako častého užívání mobilních telefonů. Gangsterské chvilky volna, kdy se partička jinak smrtelně nebezpečných chlapíků svlékne do půli těla a zpívá karaoke, můžou diváka zaskočit. Ale určitě pobaví. Akční scény jsou precizně natočené a vygradované, pokud mi něco kazilo dojem z filmu, byla to romantická linka příběhu (často podmalovávaná hudebními variacemi na valčík) která zbytečně rozmělňuje a zpomaluje tempo vyprávění. Ženy ke gangsterkám neodmyslitelně patří, ale vztah v tomto filmu nemá pro hlavní dějovou linku význam, je tu jaksi „bokem“ a po dramatické stránce v nic zásadního nevyústí. Zajímavá je zato reflexe „reálného“gangsterského prostředí pomocí „filmu ve filmu“. Jedna z postav je začínající režisér, který se chce seznámit s mafiánským prostředím, aby mohl natočit realistický biják z tohoto prostředí. Slovo „realistický“ tu několikrát přímo padne. Je to vcelku humorný paradox, uvážíme li, že realita tohoto příběhu se sama odvolává na jiné, smyšlené příběhy.

Reflektuje se tu samozřejmě také gangsterská ne(etika). Hudební doprovod v akčních scénách je moderně rytmický a v klidných sekvencích na můj vkus až přehnaně melodramatický. Celkově povedený přírůstek k žánru, kterému by potřeboval o něco kratší stopáž, nebo lépe fungující romantickou linii příběhu.

Železný trojúhelník (Triangle, 2007)

Originální projekt, který natočili tři režiséři (Ringo Lam, Tsui Hark, Johnnie To) - každý z nich přibližně jednu třetinu stopáže. Ale mezi jednotlivými částmi nejsou žádné viditelné přechody, kromě posunů stylistických. Tři muži – přátelé - na cestě za ukrytým pokladem. To tvoří východisko filmu, hlavní část se odehrává poté, co poklad najdou. Tato situace je dramaticky ještě vděčnější – deformace charakterů, neočekávané komplikace… Tvorbu Ringo Lama a Tsui Harka, legend hongkongského akčního přelomu 80. a 90. let neznám jinak než podle názvů některých filmů, jejich režijní rukopis jsem tedy neodhalil. Poslední část ovšem režíruje Johnnie To a je bez debaty kvalitativně o třídu výš. Svérázný humor působivě vygradovaný téměř až na hranici únosnosti. Množení bizarních, opakujících se situací, záměny předmětů, vizuálně originální scény (přestřelka v rákosí) a důraz na téma přátelství. Přátelství je silně tematizované i v Exiled (obsahově Peckinpah navlečený v Leoneho formální kabátu) a Železný trojúhleník ho ve své závěrečné části hodně připomíná. Ten film je tak trochu bordel, občas nepřehledný s podivně se měnícím chováním postav. Ale je to rozhodně zajímavý bordel. Film, u kterého jsem se nejvíc nasmál. 

Šílený detektiv (Mad Detective, 2007)

Spolupráce Johnnieho Toa a Kai-Fai Waie. Opět hodně neobvyklá záležitost, vycházející z žánru policejní kriminálky, ale obohacující ji o prvek „nenormálního“ parťáka. „Šílený detektiv“ vidí vnitřní osobnosti každého člověka a pomocí neobvyklých postupů dokáže proniknout do jejich osoby (ať už jde třeba o pachatele zločinu, nebo oběť). Těmi neobvyklými mám na mysli například to, že se nechá zavřít do kufru a shodit ze schodů. Bizarre. Divák v mnohých scénách sdílí kromě reálné optiky i tu vyšinutou, kdy v jednom záběru vidíme skutečné fyzično člověka a ve druhém jeho vnitřní osobnost ztvárněnou úplně jinou postavou. Dva náhledy povedeně kloubí dohromady sofistikovaný střih. Vyžadují zvýšenou pozornost, ale odmění potěšením z formální hry. Tento kinematograficky vděčný princip zrcadlení se prolíná celým filmem až do finále, které snad ani nemůže končit jinak než v zrcadlovém sále, poctě Wellesově Dámě ze Šanghaje. Stejně jako v předchozím filmu, i zde hraje důležitou roli záměna předmětů. Další z filmů, které je potřeba určitě vidět, protože přiblížit ho textem příliš nejde. Jen škoda, že inteligentní filmařina je tu poněkud na úkor emocionální stránky, která mě nechala spíše chladným, přestože na vztah obou partnerů-policistů je kladen velký důraz. Určitě je to ale film, který chci vidět ještě minimálně jednou. A taky zatím snad jediný hongkongský film vůbec, kde jsou rysy hercova obličeje v hlavní roli natolik charakteristické, že bych ho okamžitě poznal i v jiném filmu. Film, u kterého jsem nejvíce zapínal mozkové buňky.

Jedna noc v Mongkoku (One Nite in Mongkok, 2004)

Mongkok – nejhustěji osídlená čtvrť Hongkongu a zároveň světa. Další, již podle anotace, atraktivní žánrová podívaná o nájemném vrahovi, který má zabít jednoho z bossů malých hongkongských gangů, aneb „jedné vánoční noci v jednom městě“ s nečekanou přítěží po boku (v podobě ženy). Na první pohled si nelze nevzpomenout na Mannův Collateral. Ale kdo čeká velkou akční podívanou nebo vysoký bodycount, ať se poohlídne jinde. Jedna noc v Mongkoku je jeden z těch filmů, který osudově propojuje životy několika lidí, kteří se neznají. Postavy se ovlivňují přímo (zabiják a žena) i nepřímo (policisté, kteří o zabijákovi vědí a snaží se ho zadržet). Ale žádná z nich už po téhle noci, pokud jí přežijí, nebude jako dřív. Objevují se zde motivy viny, trestu, vykoupení, prozření. Takže při hlubším zamyšlení se nad strukturou bych Mongkok přirovnal spíše k Iñárrituovým dílům, nejvíce asi k Amorres Poros: Láska je kurva. Je to jeden z těch filmů, poukazujících na komplikovanost a nejednoznačnost dnešního světa, v němž se stírají ostré hranice mezi dobrem a zlem (nájemný vrah je mladý chudý kluk z vesnice, který potřebuje peníze pro sebe i svojí rodinu), zkažeností a čistotou (mladá chudá holka z venkova si vydělává jako prostitutka, zatímco mladík v řadách policie má moc silnou chuť střílet lůzu). Kontrast „dobrý venkov“ a „zkažené velkoměsto“ je tu možná příliš okatý, ale to ve vychutnání si tohoto emocionálního filmu nebrání. Je tu dobře zachycena specifická atmosféra Mongkoku, čtvrti spousty úzkých uliček, krámlů, pochybných hotýlků, všeho nalepeného těsně na sebe. Dojem autenticity zvyšuje častá ruční kamera. Asi nejemocionálnější hongkongský zážitek letošní Filmasie.

Souboj stratégů (Battle Of Wits, 2006)

Nejslabší film ze šestice viděných. Velkolepá historická válečná koprodukce. Z hlediska filmové řeči dost otravné a nezáživné. Převážně celky a polocelky brání obnažení emocionality. Kdo přišel na akci, bude zklamán určitě, moc jí tu není. Nenadchlo mne ani politikaření, protože tahle historicky doložená válka dvou čínských států je ničím neoslňující agitace za „všeobjímající lásku.“ Kterou ale samozřejmě do důsledků naplnit nejde, vždycky je někde někdo poškozený. Milionkrát omletá moudra a filozofie války. Občas zatahá za oko viditelně digitální trik, jindy zas zbytečný patos.

Touha, opatrnost (Lust, Caution, 2007)

Nejnovější počin Anga Leeho je jediný film z letošní Filmasie, který se dostane do distribuce. V lednu. Samozřejmě nejakademičtější a nejpřístupnější z celé šestice a předpokládám, že i z celé nabídky letošního festivalu. Odbojářské drama z Číny, odehrávající se za 2. světové války během japonské okupace Číny (námětem připomene Černou knihu Paula Verhoevena). Čínská dívka, členka herecké společnosti se vetře do přízně kolaboranta z vyšších vrstev, má za úkol ho vlákat do pasti. Pomalu a zeširoka pojaté vyprávění, klade důraz na vztahy postav. Žádné povrchní výstřelky, ale precizní vedení herců a zachycení emočních stavů hlavní hrdinky. Výtečné jsou dvojznačné dialogy dvou ústředních postav, plné vnitřního napětí.Ve druhé půli se film trochu zasekne, nehýbe se z místa a začne pokulhávat i jeho emocionální rovina. Explicitní sexuální scény jsou pevnou součástí příběhu a mají svůj účel. I přesto se jedná o nejumírněnější a nejpoklidnější film plný interiérových dialogů, jemného hudebního podkresu (převážně smyčce a klavír) a bez zběsilých dějových zvratů. Asi jediný z viděných filmů, který bych se nebál doporučit i své mamče:-)

Martin Mrhálek