FEBIOFEST - MULTIRECENZE

Vážení čtenáři, protože jsme jako správní kulturní lidé nemohli prošvihnout právě proběhnuvší festival Febiofest 2006, přinášíme vám množství miniaturních recenzentských útvarů od našich předních autorů. Tato sekce bude průběžně doplňována jak námi (neboť jsou mezi námi i lidé línější a pomalejší), tak vámi, pokud nám svůj postřeh na některý z filmů festivalu pošlete na náš mail a my si budeme myslet, že to ty naše kvalitou příliš nezastíní - proto tuto recenzi pravidelně kontrolujte!



Battle Royale - Jan Hlubek

Dlouho jsem odolával naléhání kolegů redaktorů, abych konečně shlédnul tuhle řežbu. Beat Takeshi v trochu jiné – a příjemně sebeparodické – roličce rozhodčího té nejbizarnější „vybíjené“ od Arnieho bežícího muže. Když se na ostrově probudí všech 44 „soutěžících“ rozjede se tak praštěná postmoderní variace na Pána much, až to bere dech. Sice to mohlo být klidně ještě o fous krvavější, ale všechen nedostatek trochu okatých digitálních triků, napravují srdceryvné výjevy umírajících párů, které si nezadají s tragikou Romea a Julie. Jediné, co mě trochu znervózňovalo byla slečna na vedlejším sedadle, která očividně nepochopila, na co to jde, a vždycky, když někdo zemřel, další mladý Japonec mu v slzách vyznal lásku a já si dovolil se přitom bohapustě řehtat, loupala po mě nepříjemně opovržlivými pohledy.

Hodnocení: 9/ 10 (protože mě to ani po dvou hodinách nepřestávalo bavit)



Battle Royale II – The Requiem - David Patras

Dámy a pánové, pokud jste viděli první díl, pak jste jistě uvažovali podobně jako já: Jednička byla dost dobrá a i když průměrné hodnocení následovníka se potácí kdesi v průměru, může to být přese všechnu nekvalitu docela zábava. A vskutku. Zábava to je – ale pouze pro otrlé, milovníky béček a škodolibé kritiky jako jsem já. Tedy, abych to ozřejmil. Tohle dílko je neuvěřitelný paskvil, který se vám nesmí dostat do rukou, pokud nechcete buďto usnout nudou a nebo se naopak třískat smíchy nad jeho naprostou debilitou! Anti-americká propaganda zabalená do boje „dětí“ proti dospělým a patetické scény, kdy umírá postava (boj se v tu chvíli bůhví proč přeruší), pronese hlubokou filozofickou myšlenku a poté, co zavře naposledy oči, tak přítel ve zbrani zakřičí „Neeeeeeeeeeeee“ a kulometnou salvou zdrtí nepřátelské vojáky, kteří si zatím dávali o dva metry vedle cigárko – to jsou dva hlavní elementy čiré debility. Když se umírající scéna zopakuje po šesté, už nevíte, jestli se smát nebo plakat a nebo se snad spíše na celé kolo řehtat? Vrcholem je konec, kdy přeživší vstoupí do bílého světla (následuje „profesionální“ prolínačka) a objeví se komentář, že hra skončila bez výsledku. Já ovšem neskončím bez hodnocení…pouze bez bodu. Je mi líto, ale tohle je ještě větší sračka než Hvězdná pěchota 2 (což je hodně podobný film) – a to už je co říct!!

Hodnocení: 0/10



Černá noc - David Patras

Černá noc je typickou ukázkou surrealistického filmu. Co to, k čertu, je, ptáte se? Mno…jak to jen říct. Představte si, že se díváte z okna, všechno ztmavne a najednou vám déšť začne padat vzhůru, tráva je vyšší než stromy a lidé chodí pozpátku, váš otec začne meditovat na stole s večeří, domy se začnou hýbat s poryvy větru a broukat si do toho melodii Hotelu California od The Eagles – a to všechno je, aby toho nebylo málo, poněkud prazvláštně zakřivené a svou nepřirozeností strašidelné. Že jsem právě definoval kravinu? No…možná, ale tohle byla úchvatná kravina. Vizuální stránka vás vcucne a vyplivne až na konci, hudba (poznáte možná jednu českou lidovku) je famózní a děj je takový, že budete mít pocit, že snad je i co se snažit pochopit. Lynchovina, pomyslíte si. Ano i ne. Sice někdy nebudete vědět, která bije, ale zároveň vám to ani nebude vadit. Jde zhruba o to, že střídání dne a noci je zde ústředním motivem. Noc je zde přitom vykreslena jako něco, co je ve skutečnosti dobré, všemi vítané (jakožto noční tvor jsem se cítil při sledování docela familiárně) a den naopak jako něco, co nosí zkázu, zmatek a co ubližuje. Zebru asi nepochopíte a jestli ano, tak slona už určitě ne, ale pokud tuhle (patrně raritku) někde seženete, tak si snad odnesete hlubší emoční zážitek. (Pardon za nicneříkající recenzi, ale zkuste si popsat surrealistický film vy! )

Hodnocení: 8/10



Krev a kosti - Jan Hlubek

Další položka v mé snaze náležitě dostudovat asijskou kinematografii. A zase něco úplně jiného. „Beat“ Takeshi Kitano (ví někdo, proč se mu říká „Beat“?) v téhle epické fresce o korejských přistěhovalcích v pekle ósackého ghetta hraje klasicky nechutného rodinného despotu, který si to rozdává s kým chce a kdy chce, pro ránu nejde daleko a své firmičce vládne železnou rukou. Suverenita, s jakou režisér Yoichi Sai prokládá stoicky pozvolné obrazy „normálního života“ výlevy hrdinova (?) bezohledného násilí. Vážně dechberoucí studie jedné lidské bytosti, která si po celý svůj život přizpůsobuje pravidla i morálku svého okolí, aby nakonec zjistila, že musí umřít sama. A jde vůbec ještě o lidskou bytost? Kitano prochází prostorem filmu jako robot, všechny a všechno ve svém okolí nemilosrdně ovládá nebo rovnou likviduje… Další úžasný tanec s ďáblem. Coppolův Kmotr se šikmýma očima a chladnokrevností, kterou aby Don Corleone záviděl!

Hodnocení: 8/ 10 (protože v závěru to možná mohli trochu prostříhat)



Marebito - Jan Hlubek

Zřejmě sem na tenhle počin hororového specialisty Takashiho Shimizua neměl toho odpoledne zrovna náladu. Nevím. Venku svítilo sluníčko, jaro se plným rozpukem probouzelo z despocie nekonečné zimy a já seděl v kině na filmu. Možná je to ve skutečnosti geniální reflexe principů hororového žánru. Možná je postava kameramana (ztělesněná Shinya Tsukamotou, novodobou ikonou filmového cyberpunku a režisérem legendárního Tetsua) skutečně hlubokou analýzou člověka ohledávajícího kořeny vlastního strachu. Jeho výprava do tokijského podzemí možná ztělesňuje právě ponor do tenat té vlastní paranoie. Prostě nevím. Kdyby venku nebylo tak nádherně a mě se chtělo u filmu přemýšlet, třeba bych Marebito bez problémů pochopil. Takhle pro mě ale tenhle „Petr Marek po japonsku“ zůstává neproniknutelnou záhadou a tak trochu i zbytečnou záležitostí. Copak horor nemá především vyděsit? Tady se hororové schéma řeší horem dolem, ale jediná otázka, která pro mě ze Shimizuova filmu vzešla, zní: „Ok. Ale k čemu je to teda všechno dobrý?!“

Hodnocení: 4/ 10 (pro těch pár docela brutálních výjevů)



Noc lovce - Jan Hlubek

Co o téhle Laughtonově klasice napsat a necitovat přitom pouze fráze z učebnic o filmovém stylu? Robert Mitchum (jehož syn Christopher otcovy filmy na letošním Febiu uváděl osobně) s vytetovanými hesly „LOVE“ a „HATE“ na rukou aneb nejbásnivější směs filmu noir, hororu, grotesky a pohádky. Lilian Gish jako kouzelná pohádková babička. Precizní kamera Stanleyho Corteze a snad ještě preciznější práce s ateliérovými dekoracemi. Film, od nějž od začátku čekáte tu největší hrůzu a dojdete toho nejkrásnějšího filmového vykoupení. Prostě nechápu, jak mohl ve své době propadnout!! Shall I tell you the little story of Right-Hand-Left-Hand - the tale of Good and Evil?

Hodnocení: 10/ 10 (protože to jinak ani nejde)