Dokumenty na východ od Západu

I letos se v rámci industry programu MFF Karlovy Vary uskutečnila prezentace připravovaných dokumentárních filmů z východní Evropy. Protože jsem se na organizaci tohoto setkání přímo podílel, těžko mohu objektivně hodnotit reálnou přínosnost akce pro situaci na trhu s dokumentárními filmy nebo míru pozornosti, kterou západní koproducenti a distributoři východoevropské tvorbě věnují. Následuje proto jen krátká glosa některých konkrétních projektů.

Východoevropský dokument působí vedle Michaelem Moorem provařeného západního „docu-tainment“ stylu pořád jako Popelka. Místní produkce jsou dlouhodobě podfinancované a přes pozvolný nárůst jim chybí i systematičtější podpora ze strany velkých produkcí, televizí či distribučních kanálů. Nicméně o to houževnatěji se snaží otevírat různé bolavé rány. Nabízejí sice méně efektní, ale stále odvážnější a v pravém slova smyslu drzejší podívanou, která se navíc obejde bez zkreslování a manipulace jako v Moorově případě. Smutným faktem ovšem je, že veskrze nejdůležitější koproducent a distributor, tedy místní televize, jsou v drtivé většině přímými objednavateli jednotlivých filmů a do značné míry tak dochází k nevyhnutelné autocenzuře, které se daří vzdorovat jen některým tvůrcům. Panel Docu Talents from the East (který pro Karlovy Vary připravuje Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava a Institut dokumentárního filmu) představil letos devět projektů z východoevropského regionu, které hledají odbyt na Západě, resp. finanční prostředky na dokončení či distribuci, které by jejich autorům dovolily právě kýženě nezávislé zpracování témat. Prakticky všechny filmy v výběru se proto předpokládaně nějakým způsobem věnují jedinému širšímu tématu – sociální, politické nebo ekonomické situaci v postkomunistické současnosti. A to ve dvou relativně protikladných kategoriích, které spojuje prakticky pouze otevřeně kritický výraz. Z programu letošního Docu Talants panelu zmíním alespoň dva příklady obou tendencí a poukáži na jejich silné stránky i zásadní slabiny.

Vše pro dobro světa a Nošovic

Současný český dokument je skvělou ukázkou spojení investigativní reportáže se společensko-kritickým, ironickým úsměškem. Tvorba dvojice Klusák/Remunda nebo Martina Marečka je asi nejkřiklavějším příkladem. Vít Klusák představil svůj dokončovaný snímek i v Karlových Varech. Vše pro dobro světa a Nošovic! (v produkci Filipa Remundy). Nahlíží do nedávné historie i do dnešního provozu nechvalně proslulé automobilky Hyundai v moravských Nošovicích. Už podle krátkého úryvku z filmu, který byl na Docu Talents promítnut, je vidět, že i zde byla autorovi hlavní zbraní přesná ironická „rekognoskace terénu“ (podobně jako ve známých filmech ve spolupráci s Remundou Český sen, resp. Mír) – Klusák se spoléhá především na vlezlé pozorování a trpělivě nechává projevit své protagonisty (srostlé s prostředím, v němž se pohybují, do takové míry, až ztrácejí rozlišovací schopnost i nadhled) v celé jejich omezenosti či zaslepení. Někdy se až zdá, že v tom celém trochu chybí lidskost. A ona tam vlastně opravdu chybí – podobně jako do montážního prostoru supermoderní továrny nesmějí lidé vlastně vůbec vstoupit, protože od výrobních robotů jim hrozí smrtelné nebezpečí (a to všechno za libých zvuků hudby, která v tomto na první pohled „user-friendly“ prostředí oznamuje, že je linka v chodu). Autorovi jde právě o to, že institucemi, médii a „life-style“ trendy disciplinovaná (a v důsledku tedy nadmíru manipulovaná) současnost „preparuje“ z veřejného prostoru vše, co nelze svázat paragrafy nebo návody k použití. A první, co se v této skrumáži ztrácí, je právě zásadně chaotizující projev „lidského činitele“. V Klusákově ironickém až sarkastickém stylu se pod slupkou neotesanosti a arogantní přehlíživosti k jednotlivým postavám (např. k „obyčejným lidem“ - viz závěr Českého snu) projevuje spíše odpor k prefabrikování života podle norem výrobních zájmů, k žití v simulaci podle nejrůznějších nálepek a „vzorů“. A vlastně je tak lidský tím víc, čím je jeho přístup k vypovídajícím lidem na první pohled nelidštější.

Zdá se mi, ze takto štiplavou tvorbu (nejen Klusáka a Remundy, ale i dalších podobných autorů - Mareček, Jablonská, Hníková…) poněkud devalvuje fakt, že se v rankách naší současnosti občas rýpou i za cenu mnoha ústupků diváckému zájmu a sklouzávají ke zbytečné doslovnosti, oblíbenému figurkaření a tragikomickému pošťuchování maloměšťáků (k němuž bylo české publikum vychováno už za normalizace). Filmy jako Český sen, Ženy pro měny, Sejdeme se v KLDR, Auto*mat nebo třeba Český mír jsou (hlavně v mainstremových médiích, která mají ovšem na preference publika největší vliv) tak velmi často čteny zejména jako komediální díla, jejichž skutečně (a neodbytně) kritická nota je trochu přehlušována a zahlazována bezuzdnými záchvaty smíchu v plných sálech. Koneckonců – např. pražský tunel Blanka se nadále propadá, o jeho předraženosti si i vrabci na střeše štěbetají, ale osobní odpovědnosti politiků nebo managementu stavební firmy se už asi nedočkáme. Film nefilm.

Pit n. 8.

Pandán ironizující  větvi východoevropské dokumentaristiky (z ostatních zemí je výrazným příkladem třeba polský a na Oskara nominovaný dokument Králík po berlínsku) tvoří filmy nepokrytě trudnomyslné, frustrující až nihilistické. Takový určitě bude např. estonsko-ukrajinský snímek Pit. No. 8 o nelegálním hornictví v oblasti města Sněžnoje. Režisérka Mariana Kaat si vybrala téma opuštěných dětí, žijících v nuzných podmínkách někdejšího hornického centra a vydělávajících si nebezpečným vykopáváním zbytkového uhlí v opuštěných místních šachtách. Drsná realita je nevyhnutelně nahlížena bez špetky humoru, zato s náležitým pokryvem patosu, s citlivým hudebním doprovodem a spoustou (bezpochyby naprosto skutečných) drobných situací, kterým malí „horníci“ denně čelí. Film bude určitě strašlivou zprávou o tom, jak hluboko může klesnout země zbídačená divokými privatizačními veletoči, oligarchickým rozkrádáním a bratříčkováním politiků s mafiány. Velké, smutné oči dětských protagonistů navíc uprostřed vší té bídy zajišťují dostatek katarzních momentů a ještě posilují tak tragičnost autorčiny výpovědi. V ukázce, která byla na Docu Talents prezentována, je např. neomylně slzopudná scéna, kdy se malé děti učí angličtinu a u stolu uprostřed vybydleného bytu, v kterém nocují, přeříkávají v lámaných větách text o tom, jaký mají krásný domov.

Pro Klusáka a spol. je obousečnou zbraní všudypřítomný humor, jenž pichlavé hrany kritické reflexe často tupí až k nezáměrné „hladivosti“ celku. Nepokrytě sociální dokument, jako je třeba Kaatové snímek, pak pokulhává právě ve své jímavosti. Katarzní dojetí, hraničící někdy až s otevřeným kýčem (který se s ošklivostí filmových reálií zdaleka nevylučuje), prokazuje totiž kritickému myšlení podobně medvědí službu. Už pravděpodobnost, že by na podobně chmurnou podívanou diváci přišli do kina v takové míře jako na svrchovaně zábavné Klusákovsko-remundovské skopičiny, je podstatně nízká. A pokud přece přijdou, tak se v prvé řadě dojmou, někteří snad nad dětskými slzami na plátně zamáčknou i jednu či dvě vlastní, ale vždycky se nakonec zvednou a z kina zase odejdou. Film nefilm.