Cinepur Choice 2007

Na přelomu listopadu a prosince se v Olomouci, Brně a Praze uskutečnil první ročník dalšího z poměrně ambiciózních filmově festivalových projektů, které se snaží do kina lákat nejen na divácky vděčné žánry, slavná tvůrčí jména nebo významné hosty.

Magazín Cinepur ve spolupráci s brněnským občanským sdružením Studio 19 a Francouzským Institutem Praha totiž osamostatnil projekt, jenž tvořil ještě před nějakými třemi lety součást programu Letní filmové školy, a v několikadenní přehlídce přitáhl do vybraných kinosálů zmíněných tří měst vlastní výběr skutečně pozoruhodných filmů z posledních několika let. Výběrem byla především formální (narativní, žánrová, herecká, stylistická...) neotřelost a zvláštní „feeling“ těch několika filmů, které výstižně shrnuje slogan festivalu („Osm filmů, které zvedly mezinárodní kritiku ze židle“) - tedy jejich ochota, jít proti zaběhaným normám či diváckým očekáváním a někoho z kina neprodleně vyhnat, zatímco jiné přikovat do sedaček. Série osmi snímků (program zde ) skýtala skutečně pozoruhodnou směs žánrových i formálních východisek a režijních postupů a každý film byl tak malým tematickým „festiválkem o sobě“, oslovujícím návštěvníky na zcela jiné divácké bázi než ostatní vybrané tituly a nabízející přitom nikoli vědomí, že „vidíte jen jeden film z mnoha“ (jako na „regulérních festivalech“), ale naopak pocit, že jste vlastně pro sebe viděli už dost a další filmy z programu už nepotřebujete. A přesto ve Vás zároveň zůstane podvědomá zvědavost, jež Vás přivede do kina znovu a znovu... A to je asi nejpádnější důkaz o kvalitách dramaturgického výběru stejně jako organizace festivalu jako takového. A proto se já osobně už těším na další ročník.

Původně jsme doufali, že se nám sejde v naší virtuální redakci příspěvků podstatně více, nicméně nakonec to (i na mé straně) dopadlo z časových i jiných důvodů, maskovaných více či méně zdařilými výmluvami, tak, že jedině Rena Androvičová svou impresi z jednoho z filmů festivalu takříkajíc oděla do slov a přetavila tak pouhé sliby v činy.

Jan Hlubek

Následky lásky (Le Conseguenze dell´amore, 2004, r. Paolo Sorrentino)

Paolo Sorrentino mě 7. prosince vyvedl z míry. Bezprostřední stav jen co se spustila roleta titulků, se dá popsat jako nutkání propuknout v pláč, běžet ke projektoru, stisknout rewind ( tohle je vážně jenom básnická figura, ve Francouzském Institutu pouštěli z pětatřicítky…) a nikdy nenechat stopáž dojít až tak daleko...Svůj film ocejchoval naivním a přesto výstižným názvem, který postrádá jakýkoliv intelektuální apel. Film sledujíc své téma taky postrádá jakýkoliv intelektuální apel. Přesto budete mít po závěreční scéně pocit, že explodujete pod přetlakem zcela nové zkušenosti. A zjistíte, že název sám je pouze krycím jménem pro film o osobní katarzi až na kost.

Následky lásky jsou ve své podstatě velice hutným a extrémně stylizovaným kaleidoskopem úplně všeho, co jste kdy viděli. Najdete uvnitř ty nejzákladnější tragické i komické motivy které fungují už odpradávna a ještě déle, a ačkoli je můžete ze začátku identifikovat jako laciný materiál druhořadých snímků, v tomhle filmu zapracují jako prvotřídní motivy srozumitelné širokému publiku. Tím, že se Sorrentino jako ekvilibrista pohybuje na rozhraní mezi stylizací a autentičností, provokuje tím své obecenstvo natolik, že si získává beze zbytku jeho veškerou pozornost. Tohle byl pro mě po Inport/Export Ulricha Seidla jediný snímek, u něhož jsem na sebe ve prospěch dění na plátně úplně zapomněla a přes veškerou svojí bizarnost mi to současně přišlo jako něco uvěřitelného a skutečného.

Ústředním hrdinou je bývalý byznysmen Tita Di Girolamo (Toni Servillo), který vede samotářský život misantropa žijícího daleko od rodiny, v anonymním hotelu ve Švýcarech. Jeho denní stereotyp pozůstává z bezcílného korzování ulicemi Lugana, jízdách po eskalátorech v nákupních centrech a velice pečlivého vyhýbání se jakémukoli smysluplnému mezilidskému kontaktu. Jeho život nabral před osmi lety zcela jiný kurz, než Tita zamýšlel, a vychýlil ho natolik, že svět se pro něj přestal otáčet a zbylo jenom to vyčkávání na smrt v nedobrovolném exilu, jež si může maximálně krátit hraním karet se zbankrotovaným manželským párem v lobby baru, pícháním heroinu do žíly (vždy ve středu v deset hodin dopoledne) a pravidelným doručováním peněz mafie do místní banky. Jediným životabudičem jeho monotónní existence je Sofia (Olivia Magnani), pohledná servírka z baru, které Tita očividně taky není lhostejný. Tita jí sice hodně dlouho ignoruje, ale na scénu vstupuje jeho bratr (Adriano Giannini), který ho vyprovokuje k tomu, aby si se Sofií začal. A Tita si s ní skutečně začne - v rámci svých možností samozřejmě, tudíž pouze romanticky, nikoli sexuálně. A v kavárně hotelu si zapisuje do deníčku „pozor na následky lásky“. Jeho znovusetkání se životem se ovšem postupem času ukáže být nejenom nebezpečná, ale přímo fatální…

Většina „odborné veřejnosti“ vzdala hold úvodní scéně, kdy poslíček vlekoucí kufr plný peněz překonává nepříliš dlouhou vzdálenost tím nejneefejktivnějším možným způsobem - nechá se svést pohyblivým pásem, který je pravděpodobně nastaven na „tortoise speed“. Celá scéna je dobarvena zrovna tak klidným elektronickým soundtrackem. A ačkoli se tak na první pohled nezdá, přesně tak nenápadně jak se k oku kamery blíží poslíček, bude akcelerovat celý snímek-nenápadně. Mně ale uhranula jiná scéna - ta, kterou předznamenává rozhovor Tita s bratrem někdy uprostřed snímku, v níž si Tita vzpomíná na svého nejlepšího přítele z dětství. Ten si svůj život zařídil zcela jinak než Tita sám, jeho existence připomíná vlekoucí se eskalátor. Rutinní práce opraváře dálkového vedení, kdesi uprostřed zasněžených hor, pánu bohu za zády jakoby nemohla vyvolat v nikom ani kapičku závisti. A přesto, závěrečná scéna celého filmu je věnována právě tomuto pánovi, jak s červenými tvářemi a v montérkách opravuje porouchanou izolaci a vy vidíte, jak moc mu je dobře, jak moc je spokojený a klidný a nic mu nestojí za to, aby vyměnil svůj „vlekoucí se eskalátor“ za „šílenou horskou jízdu“.

Sorrentino vytvořil podobenství, které funguje na vícerých úrovních a z vícerých perspektiv -jednotícím momentem je ale „touha po opravdovosti“. Touhou po opravdovosti přetváří Tita sám sebe až do finálního sebezničení, díky touze po opravdovosti vyhledává jeho excentrický bratr dennodenní porci dobrodružství a jeho nejlepší přítel kvůli touze po opravdovém životě leze na stožár vysokého napětí. Kvůli touze po opravdovosti vstupuje servírka do Titova zorného pole a vyčítá mu jeho cynickou lhostejnost a chlad.

Určitě stojí za to na závěr upozornit na soundtrack, který je delikátní kombinací elektroniky, postrocku a orchestrálního kvílení (Pasquale Catalano) s uměleckou účastí kapel jako Mogwai a Terranova. Sám o sobě je totiž konceptuální a na první pohled (resp. poslech) vypadá (resp. zní) jako kdyby nepatřil k filmu – rozhodně mi chvilku trvalo, než jsem byla schopna dát dohromady keyboard a elegantního padesátníka – hudba ale zcela přirozeným způsobem reprezentuje Titův přerod: zatímco v úvodu filmu je chladná a sterilní, postupně přerůstá do organických zvuků živého orchestru a evokuje tu nejčistší emoci.

Hodnocení: 10/ 10

rena androvičová

Odkaz na IMDB

Oficiální web