Ženy ve filmech Juraje Jakubiska
„Preto ťa chcem, chcem ťa, Marta, chcem!“
1.
„realita je pro poetiku mých filmů trochu smrtonosná“
řekl Juraj Jakubisko a také řekl o jednom svém filmu, že je „více o vášních, než o koloritu a politice“ . Tím, nejspíš bez uměleckého záměru, i když kdo ví, předurčil téma této práce, tedy spíše prácičky, takové nepatrné „studyjky“, ale ze všeho nejvíce snad poznámce na okraj. Na okraj čeho? Na okraj všech výkladů Jakubiskova díla, jež aspirují na duchovní rozměr, jelikož autorka si vybrala to téma z trojice nejméně duchovnější – tedy ty vášně. Vášně, éros, pudy, city – cokoliv, ale v prvé řadě vlastně ženy, protože bez těch by Jakubiskovy filmy byly jen o tom koloritu a politice. Přestože ženy samotné nejsou nikdy hlavním tématem jeho filmů, jsou výraznou stopou, kterou je možno vysledovat v každém jediném Jakubiskově počinu a stávají se tak výrazným rysem jeho uměleckého rukopisu.
Vybrala jsem scénu z filmu Tisícročná včela a nazvala ji Vzpomínka na Hanku. Je to scéna, která se mi jeví jako reprezentativní vzhledem k tématu, které jsme si zde vytyčili – tedy zobrazení ženy a lásky ve filmech Juraje Jakubiska. Pokusíme se zde tuto scénu popsat, z hlediska filmového a z hlediska jejího obrazového a intelektuáního významu, a dáme tak snad prostor k vyrýsování se onoho specifična, oné poetiky, pro kterou „je realita trochu smrtonosná“.
2.
Vzpomínka na Hanku
„Hanka, tak neskoro?“ Valent, do půl těla svlečený, ve vlasech síťku na městský způsob, věnuje se večerní toaletě.
„Už som tu dnes tretikrát.“ rozechvěle si žmoulá koneček copu v prstech Hanka. Valent v odpověď cosi důležitě vysvětluje o svém poslání právníka, který musí pomáhat lidem, a proto již není svým vlastním pánem. Puf puf flakónkem parfému stvrzeno a podtrženo.
„A právnici už nesmia ľúbiť?“ Řečnická otázka a utlumená petrolejka.
„Poboskaj ma, obím ma, alebo si už zabudol?“ Valent nezapomněl, ale omluvit se Pánubohu se málem zapomnělo. Jak by Valent mohl zapomenout?! Pražské slečinky jej udržovaly v upomnění. Ještě že jich je! Zda-li pak by ale pražské slečinky vzdychaly „ty můj Slováku!“ s makovicemi mezi lopatkami, jablečnou dužninou za nehty, své ladné křivky drcené na neckách? Národnostní zabarvení v Hančiných vzdeších chybí, jsou to jen čisté ozvuky fyzické lásky, které přivedou maminku mezi štěrbinu ve dveřích „deti, deti“.
„Si lepšia ako všetky pražské slečinky!“
„Tak predsa ma ľúbiš.“
Milostný tanec zakončen svrchovaným pohledem z výšky.
Tisícročná včela je epos klanu Pichandů, epos, do kterého se vrývá chod přírody, běh času. Do tohoto věčného toku pak milování patří stejně neodmyslitelně jako zrození, umírání, štěstí, pohromy, zázraky. Scénu Vzpomínka na Hanku zde chápeme jako jakousi symbolickou syntézu všech podobně laděných scén Tisícročné včely, filmu, který je snad největší kulminací této Jakubiskovy tématiky.
Jaká je ženská figura Hanky? Co dělá? Jak to dělá?
Je iniciátorkou milování. Je to ona, kdo opakovaně přichází za Valentou, jím přitahována, je to ona, kdo zháší petrolejku, svléká si kabátek. Je strůjcem a svůdcem. V momentě, kdy dochází k prvnímu obětí, je to v podstatě naposledy, co v záběru figuruje s Valentem. Zatímco celá milostná scéna se pak odehrává vlastně prostřednictvím Hančina obličeje, který je zabírán v detailu, muž, Valent je pak jako jakýsi okrajový jev redukován na „hlavu“ při kraji obrazu, téměř jako součást rámu. Hančin vzdychající a vzrušení zračící obličej je pak pro nás, diváky, vlastně zkratkou pro celý milostný akt.
Mužský prvek?
Je spíše tušený než přítomný. Mohli bychom mluvit až o určité absenci mužů s jakou je zde láska zobrazována.
Jak je zobrazována žena (nositelka prožitku milostného aktu)?
Mohli bychom to nazvat optika prsou. Je to svébytné Jakubiskovo vidění, které ve scénách, o kterých zde mluvíme, dává „hrát“ ženinu obličeji, popřípadě horní polovině těla. Prsa jsou odhalována vždy, zatímco dolní polovina těla téměř nikdy. Připomeňme pro ilustraci další velmi podobné scény, pro které platí námi vymezené znaky – Marta a Jozef, Valenta a „pražská slečinka“ (Tisícročná včela), nebo Marta a Jorick (Vtáčkovia, siroty a blázni).
Při obrazovém vyjádření, jde vysoká míra estetizace a stylizace ruku v ruce s živočišností a naturalističností (v tomto případě „přírodností“). Příroda (zde) hraje v lidském milkování svou podstatnou úlohu. Ať už jako výrazný, umělecky stylizovaný detail v podobě máků a jiných plodů, které jsou prostřihávány v montáži s Hančiným obličejem, či v roli mileneckého prostředí/ pozadí (nejčastěji opět Valent – Hanka) – milování na louce při příletu kulového blesku, na sněhu pod plotem sraženým maďarským hejtmanem, ve včelíně, nebo například milostná scéna v lopuších ve filmu Postav dom, zasaď strom.
Z hlediska filmového je zde příznačná práce s detailem. Ten sice mnohé skryje, mnohé, co tušíme, že se odehrává v celku, na druhou stranu se pak ale díky montáži, stává právě detail výrazným nositelem symbolu a zkratky. Ta, zaměstnává naše představy a naše takříkajíc vnitřní oko, zatímco naše vnější oči vstřebávají uměleckou stylizaci ženské krásy a ji doplňujících „nemilostné“ prvků.
Každá Jakubiskova žena je „krásna“ (oblíbená replika Valentova). Každá je také jiná, a snad jen ztěží bychom se snažili najít nějaký „Jakubiskův typ“. Které to tedy jsou?
3.
„Jakubiskovy ženy“
Projděme se nyní galérií Jakubiskových žen. Zkusme si položit otázku, jaká je představa ženy a potažmo lásky dle Juraje Jakubiska.
3.1
Zastavme se nejprve u již výše citované Tisícročné včely(1983), a připomeňme jednotlivé, zde vykreslené podoby lásky. Žolka a starý Pichanda – láska magická. „Máme čo jesť, piť, a máme karty, musíme počkať kým veľryba otvorí tlamu a pustí nás von…“ Veselá milostná epizoda s již méně veselými doživotními odezvami pro oba, zejména pak pro osamocenou Žolku, přestože iniciátorku. Když chce být ale Pichanda mladý, milerád si na svou Žolku vzpomene, a tak je, už sice méně ráda, do velryby vždycky znovu přijme. Pichandův starší syn Samo a jeho Mária – láska rodinná, nebo také mateřská tj. čistá, pevná a jaksi vyšší. Mária nejen svým jménem odkazuje k jakémusi mravně vyššímu ideálu. Téměř po celou dobu filmového vyprávění je těhotná, tvrdě pracujíc stojí vždy po boku svého muže, veškeré osudové „krucánky“ přijímá jen s tichým pláčem. Mladší syn Valent – a … (možno dosadit jména – Hanka, Hermína, pražská slečinka) - láska vášnivá. Vzhledem k ženám, hodilo by se možná napsat také vykořisťující. Zatímco pražské slečince zůstane pouze amulet a oči pro pláč a Hermína se manželstvím bez lásky promění v cynickou koketu, Hanka na svou lásku doplatí životem. Samova a Valentova sestra Kristýna a její Matěj - láska nenaplněná, protože bezdětná. Později, když Matěj umírá, je Kristýna a Julko - láska jaksi navzdory.(Kristýna sice porodí holčičku, ale domácnost s nimi sdílí také Julkova první žena, bezdětná Matylda) Dále je to Marta a Jozef – láska tragická, protože „Chcel by som byť Židom.“ „Chcela by som byť Kresťankou.“ se stane nepřekonatelnou překážkou
Popsali jsme zde různé podoby lásky. O různých podobách žen však nepadlo téměř jediné slovo. Zamyslíme-li se ale nad ženskými protějšky jednotlivých lásek, neubráníme se dojmu, že se jedná o figury spíše představující určitý princip, než ženské hrdinky žijící svým vlastním životem. Ženy jsou zde spíše schématickými obrázky ženství, což v Pichandovkém opusu jistě plní svou úlohu, nicméně o představě ženství dle Jakubiska to mnoho nevypoví. Připomeňme proto postavy žen z dalších Jakubiskových filmů.
3.2
Marta z filmu Vtáčkovia, siroty a blázni (1969). Přichází k přátelům, sirotám Jorikovi a Andrejovi, sama sirota, přijímá jejich ptáčky, jejich bláznovství, hraje si s nimi jejich životy. Stává se ale lepší hráčkou,
„Čo to hráš za komédiu? Cez deň s ním a v noci so mnou ako by nič?“ Marta se usmívá a „Nesmej sa!“ podrážděný Jorik.,
lepším bláznem než jsou oni sami a – doplácí na to. Vzpomeňme také na dvě cikánky – „Nechcete do lesa? Už sme dospelé!“ Následuje divoká honička v lese s nahými cikánskými divoženkami.
Další nahá honička pro Jorika, „Choď preč! Veď vieš, že to nemám rád keď som špinavý!“. A pak, když je polapen na balkóně „Pekná si pekná…“
Vábí, lákají, provokují, nevinně se usmívají, ale nevinné nejsou.
Když Jorik dostane starý Andrejův fotoaparát, začne ženy fotografovat. Žena se stává objektem umělecké stylizace. Žena, erotický symbol. Ale také žena, symbol mateřství. To když se zeptá:
„Chceš vidieť niečo krásne? Ale nebudeš sa mi smiať?“ a ukazuje své dvě malé děti,
„Že sú krásne?“ A Jorik fotí dále, teď již ale zcela odlišné ženství.
3.3
Ve filmu Dovidenia v pekle, priatelia (1970) se setkáváme jen s dvojjedinou ženskou hrdinkou, a to s postavou Rity.
„V Rite sa skrývaly dve ženy. Nežná a oddaná keď sedela za klavírom, poživačná a panovačná keď sedela nadomnou. Ta dvojakosť ju celkom ovládla.“
Dvojakost Rity je také v tom, že má dva muže. Rita chce dítě a když se její první muž zdráhá, „Keď mi ho neurobíš ty, urobí mi ho plukovník!“ pronáší s laškovným smíchem a o pár chvil později se již opravdu svléká a ulehá do dětské postýlky k plukovníkovi, jež by se spíše hodil na jejího otce než manžela. Rita, jakožto jediná žena v celém filmu, nepočítám-li fanatické jeptišky stavějící archu, se milkuje s kterýmkoli mužem a své koketnosti se nevzdává, jako něčeho zcela přirozeného, ani po narození své dcerky, vytoužené husopasky, barokního andílka, „Chcem veľké dieťa, také čo hryze a nadáva a pasie husi!“.
3.4
O devět let později (1979) se ve filmu Postav dom, zasaď stromsetkáváme s mnohem civilnějším vyprávěním a tudíž také mnohem civilnější podobou lásky a ženství. Zobrazení vztahu Heleny a Jozefa se zde omezí na scénu prvního milování v lopuších a následného popisu již poněkud unavené lásky, zcela v souladu s vyvíjením příběhu. Opět bychom zde našli shodnou optiku jako v Tisícročné včele - fyzická láska se odehrává prostřednictvím obličeje ženy, muž redukován na svou hlavu je vytěsněn na okraj záběru – vizuální návaznost scény v lopuších, je ale možno spatřovat také v podobném chvilkovém mikrosvětě z prostěradel Marty a Joricka.
Za zmínku možná stojí epizodní postava „milenky s melounem“, za kterou utíká Josefův kumpán. Žena, která bydlí v domě na rozestavěném sídlišti, kde se podle mnohých vzdechů uchyluje více podobných „milenek“. Bez jakéhokoli zájmu sleduje rvačku dvou zmíněných, upravuje si při tom paruku a líně kouří cigaretu. Opět žena jaksi nad věcí, žena mimo dění, přestože v jeho centru, žena svá, žena jaksi „plnoprávná“ ve své osobitosti.
3.5
Jako poslední bych jen pro dokreslení celkové představy chtěla zmínit film Nejasná zpráva o konci světa(2000). Zde se objevuje žen opět celá řada, ale nejvýraznějšími postavami zůstávají Verona a její dcera Veronika. Veroničino milování s Michalem by nám vzdáleně mohlo připomínat Vzpomínku na Hanku. Ovšem pouze vizuálně, protože „Dělej honem, ať třeba umřu, bez tebe nebudu žít!“ se odehrává již ve zcela odlišném duchu a drtí-li Veronika v dlani mák, pak ze zcela jiného důvodu než Hanka. Její matka Verona na chvíli vystoupí ze své téměř dokonalé svatosti, aby se na svatbě své dcery sprala o její (křivé) nohy s cirkusačkou, za doprovodu nadšeného stařenčina výskání: „To je dobrá svatba! Jako když já se vdávala!“
4.
Jaké jsou?
V tomto bodě už nám nezbývá, než si znovu položit otázku jako na samém začátku a pokusit se na ni odpovědět shrnutím toho všeho, co jsme se zde nejrůznějšími citacemi a příklady snažili nastínit. Tak tedy, jaká je představa ženy a potažmo lásky ve filmech Juraje Jakubiska?
Ženy jsou vždy krásné. Možná ne v klasickém slova smyslu krásné, ale jsou své, jsou jedinečné, a každá z nich má také svou jedinečnou podobu krásy. Jsou živelné. Uchovávají v sobě to, co jim vštěpila jejich společná matka – příroda. Mají její něžnou panenskost, svádivou pudovost, veselou rozjívenost, hrdou sílu, odolnost a vytrvalost. Věčnost. Nejsou umírněné, utlačované. Nejsou vláčeny ničím a nikým jiným, než samy sebou, svými vlastními potřebami a tužbami. Jsou živoucí, opravdu žijí, ne jen ve filmu, ale také mimo jeho rámec, tam kde už nám jejich životy nezprostředkovává objektiv, ale kde pracuje ono vnitřní oko nás, diváků.
Jejich specifickou odnož představují cikánky. Jako ženy jsou ještě výraznějšími nositelkami vášně a erotiky, živočišnosti a pudovosti než jejich sestry „nerómské“ (připomeňme dvě cikánky ve Vtáčcích, sirotech a bláznech nebo zhrzenou a proklínající cikánka v Nejasné zprávě o konci světa).
Pro lásku je pak nepříznačnějším přívlastkem lehkost. Je spíše hrou, zábavou, potěšením. Postrádá jakékoli tíhy odpovědnosti, jakoukoli tragiku. Ona sama (a teď nemáme na mysli její následky) není předmětem velkých dramat, ani tíživých osudových stavů. Je plná pohanství a magiky. Je rituálem, který patří na odiv a k uctívání, ne do přítmí jako zakázané špinavé ovoce.
Michaela Hermanová
| < Předchozí | Další > |
|---|