Světla v soumraku

„Bezkřídlí se musí spokojit s pouty studené země...“

…zpívá se v tangu, jež zaznívá od výčepu a na Koistinenově stole stojí ve flašce od piva rudý karafiát. Koistinen bez pohnutí sedí, dívá se a čeká. Čeká, protože mu už nic jiného nezbývá a navíc tuší, že.. ono to stejně jednou přijde. Samo. Tango jako patetická útěcha?

Děsivá pasivita. Napadá nás nejprve, sledujeme – li nočního hlídače Koistinena (Janne Hyytiäinen), typického kaurismäkovského anti-hrdinu, snášejícího útrpně ústrky kolegů i nadřízených, byrokratický teror, rány osudu i hospodských povalečů, když si uvědomíme, do jak precizně vystavěné hry se zapletl a jak je s ním manipulováno, aniž by byl on sám schopen tuto manipulaci nahlédnout nebo včas předvídat její důsledky a zachránit se. Na jeho hlavu se snáší s železnou pravidelností jedna pohroma za druhou, klesá níž a níž, i to jisté málo, které má, je mu nakonec odebráno, aby se na konci ocitl na úplném dně. Kaurismäkiho existenciální studie o cestě na dno, o zneužití a odhození bezvýznamného jedince, jednoho z mnoha, je zvlášť působivá v tom, že se v ní moc nekřičí a – jak je pro Kaurismäkiho tvorbu typické - utrpení tu není příliš vidět. Je zvláštní, že Koistinen jako by byl tím vším vlastně jen unaven. Po celou dobu vnímáme dění jeho optikou, jsme režisérem v krutém rozvržení „Koistinen versus nepochopitelný svět kolem“, vsazeni na jeho stranu. O to víc nás provokuje, že sebou nechává tak smýkat, že se nebrání a pouze čeká. Že občas jen tiše opakuje sobě a několika, kdo jsou ochotni poslouchat, že „tamtěm“ jednou ukáže…zatímco nám to, co se děje na plátně, pořádně hýbe žlučí.

Je naivní? Naivní noční hlídač v uniformě a s pendrekem, jenž se stal obětí své romantické nátury? Ne, nejde o naivitu, to by filmu hodně ubralo. Koistinen je anachronismus. Jeden z uražených a ponížených v jednom finském velkoměstě dnešních dnů, poslední článek hierarchického řetězce, na jehož vrcholu stojí několik vyvolených, zdatná mafie, tedy hrdinové jiného druhu, než tento novodobý rytíř smutné postavy, který se zamiloval do chiméry (jež je ve skutečnosti jen nastrčenou volavkou, která ho má omámit a využít) a ač možná intuitivně tuší tuto její pravou podstatu, nepřestává jednat v souladu se svou filosofií „věrného psa“.

Máme co do činění s chladným a velice věcným filmem. Kaurismäkiho studený skalpel se tentokrát ponořil hodně hluboko a ten film z různých důvodů bolí. Režisérův svérázný smysl pro humor, jenž mohl být v Muži bez minulosti snad ještě i hřejivým, už v tomto snímku upomíná spíš k absurdnímu dramatu: Je šokující, chodí-li K. (všimněme si té kafkovské analogie..) tři roky do práce a každý den je při přebírání klíčů znovu a znovu tázán službou na jméno. Podobně jako Muž bez minulosti, tak ani Koistinen nemá identitu. Strašné je, že v Muži bez minulosti je k tomu důvod a vše se racionálně vysvětlí. Tady nechápeme nic. A přeci tušíme, že takové věci se možná dějí, i když ne právě nám a každý den, a že je tedy jako diváci pobouřeně neodmítneme coby nepravděpodobné. Fakt, že přes vyhrocenou stylizaci postav i prostředí, v němž se pohybují, ustupujeme, protože tohle všechno se teoreticky „může stát“ a v něčem nám to přeci jen neodbytně připomíná realitu, v níž žijeme, se zdá být jedním z pilířů Kaurismäkiho dějové výstavby: zaručuje mu, že budeme jeho hrdinu sledovat po celou dobu trvání mistrně vystavěného příběhu až do samého konce, na samé dno, a že světla v soumraku tak možná zahlédneme za přispění strachu, soucitu (a není vyloučeno, že i vzteku, jenž nás neopustí ani dlouho po té, co vyjdeme ze sálu) společně s ním.

Proč se nebrání? Zásadní otázka, která nás po celou dobu nenechá v klidu. Proč se častěji neozve na svou obranu a nechrání si svou důstojnost, jak je možné všechno s takovým klidem polykat? Kde bere Koistinen sílu zůstat „romantickým hlupákem“, který je „věrný jako pes“?

Už dlouho jsem neviděla film, který by mě podobně provokoval svou absurdní nelogičností a zároveň tak beze zbytku odpovídal mé intuitivní víře v existenci „světel v soumraku“. Kaurismäkiho snímek překračuje film jako médium pracující s běžnou, (zde na rozdíl od děje uvěřitelnou) psychologií a logickou výstavbou. Zachycuje proces ponížení jedince, který už dávno nebojuje o svou důstojnost (důstojnost vyžaduje konfrontaci, ale podívejme se na svět kolem Koistinena – je to přes dokonalou, téměř snovou sladěnost tvarů a barev prostor nepřehledný, s bytostmi bez minulosti, vlastností a perspektiv, jež pouze plní své úkoly v závislosti na svém postavení v hierarchii a snáší nepříjemnosti z toho plynoucí), nebojuje dokonce ani o identitu (jíž Muž bez minulosti hledal a vydobyl zpět) ale - o iluzi.

O ten hořkosladký pocit, který dával navzdory zdravému rozumu a střízlivé logice odnepaměti zvítězit Cyranům, Myškinům a Donům Quijotům, kteří si – ač ve srovnání s Koistinenem o poznání aktivněji – stejně jako on, jakkoliv to bylo tragikomické, odmítali nechat své iluze kýmkoliv vzít.

Hudební stránka, filmové a literární odkazy

Troufnu si říct, že sémantickým klíčem k tomuto snímku je jeho zvuková složka. Nejde jen o roli zvuků suplujících uprostřed strohých dialogů všechna zbytečná slova, ale hlavně o hudbu. Soupeří zde několik hudebních motivů: patetické argentinské tango a operní árie (Puccini), jejichž podstata je a priori v atmosférotvornosti a tedy propůjčování iluze a onoho stimulujícího hořkosladkého pocitu a hudba moderní (finský rock), spadající do domény produktivního mafiánského gangu, jenž se bdělým sněním a karafiáty nezdržuje. Tím, že přežité operní árie, tango a sladkobolné šansony zaznívají v okamžicích Koistinenovy kontemplace, že mu dodávají sílu tváří v tvář mašinérii kolem, je samo osobě dostatečným klíčem k vnímání Koistinena jako novodobého Dona Quijota. Při hledání těchto odkazů vycházím z faktu, že sám Kaurismäki přirovnává Koistinena k Chaplinovu Tulákovi, z přiznaných hitchcockovských reminiscencí (Vertigo) a z úvodní scény, v níž – bez jakékoliv spojitosti s dalším děním – skupina ruských povalečů trpce ironizuje velikány Gorkého, Tolstého a Gogola...Množství sotva postřehnutelných filmových a literárních konotací je ve filmu jen lehce naznačeno – koexistují vedle jednoduchého děje a věcných dialogů (rozvitých vět v tomto filmu skutečně moc neuslyšíme), aniž by se s nimi tříštily nebo vytvářely nějaký výrazný významový kontrapunkt.

Pokud jde o již zmiňované kafkovské analogie, jež se při pohledu na jedince stojícího tváří v tvář odosobněnému řádu neodbytně vtírají, i předchozí Kaurismäkiho filmy se nesou v podobném duchu (jen připomenu, že Světla v soumraku tvoří spolu s „Mraky odtáhly“a „Muž bez minulosti“ volnou trilogii o ztroskotancích) Kaurismäki však kafkovská témata rozvíjí a posouvá do překvapivých dimenzí: uprostřed geometricky přesných ploch, prostranství hlídaných kamerami, bezpečnostních kódů, učeben večerních škol, zářivek a bezduchých institucí plnících své betonovo-skleněné úkoly (zkusme se zde dovolávat lidských práv) a především pod zkornatělou, neprostupnou slupkou strnulých, neemotivních bytostí, které téměř nemluví a nevyjadřují svou identitu pomocí gest a mimiky, protože už tomu v kataklyzmatu loutkového divadla dávno odvykly - hledá patos. To je, myslím fakt, který stojí na počátku každého případného diváckého šoku z Kaurismäkiho filmů: loutkové divadlo může být popisné, ironické, didaktické, rozverné..ale nemívá ambice být patetickým. Kaurismäkiho filmy jsou loutkovým divadlem. A ty loutky jsou ještě navíc plošné a pohybují se ve světě – továrně. A Kaurismäkimu se v této konstelaci daří vytvářet fungující, katarzní patos, který – aby nebyl příliš jednostranný – průběžně dochucuje absurdním humorem.

Determinismus

Koistinen by se vlastně docela rád vešel do dobře fungující reality, která ho obklopuje. Snaží se splynout a být maximálně nenápadný, což se mu na počátku, kdy ještě žije svým jednotvárným životem, skutečně daří – problém nastává až poté, co se setkává s Mirjou (Maria Järvenhelmi). Už jsem se zmínila o neustálém motivu povinností, o nichž postavy tuší a které pokud možno ustaraně plní a to z různých důvodů. Koistinen není výjimkmou: „Co mám teď udělat?“, ptá se krásné Mirji, /jež, přes všechny symptomy ve skutečnosti vůbec není typickou femme fatale, protože plně podléhá penězům, moci a vůli svého milence a zaměstnavatele a, viděno jeho optikou, není vlastně ničím jiným než holkou pro všechno, připravenou asistovat coby volavka při loupeži klenotů, jakkoliv se jí to vlastně příčí, nebo ve volném čase vzdorovitě vysávat koberec v mafiánském doupěti/ aby dostál společenskému úzu, jenž tuší, ale neovládá – „Můžeš mě třeba pozvat do kina.“ „Byl jsem v kině se svou holkou.“, oznamuje věcně Koistinen Aile (Maria Heiskanen), ženě z kiosku, jedné za mála bytostí, které není lhostejný. „Jaké to bylo?“ „Docela dobré. Akční.“ V případě, že je přizpůsobení a splynutí s davem existenciálně vyhrocené, a pro Koistinena. nemožné, uchyluje se k výmluvě: „Umím trsat na rock. Jen se mi nechtělo.“

Všichni se snaží chovat správně vzhledem k svému danému prostředí a jako reprezentanti té které sociální skupiny se také dobře chovají. Ale nikdo z nich není schopen přesahu a tedy ani vzpoury, ani jakékoliv jiné aktivity mimo rámec své předem dané realizace. Jediný Koistinen se o to však alespoň pokouší a nařčení z pasivity je třeba přehodnotit v okamžicích, kdy ho vidíme snažícího se vyjít ven z konstelace, jež mu nevyhovuje a věci změnit. To se mu samozřejmě ani jednou nepodaří a naráží na jasné mantinely, jež ho vrací vystřízlivět zpátky do jemu určeného světa: „Ručení takového žebráka pro nás nemá žádnou cenu, jděte si po svých. A použijte postranní vchod“, vyhazuje úředník nesmlouvavě Koistinena pryč z banky, když chce tento pasivní anti-hrdina konečně vystoupit ze svého údělu, prorazit svou determinaci nějakým činem a půjčit si peníze na založení vlastní firmy.

Nejkonvenčnější postavou, jež mantinely dané průměrnosti nepřekračuje vůbec a v ničem, se zdá být od začátku Aila. Ale je to paradoxně právě ona, dokonce i samotným Koistinenem odmítaná a přehlížená (Koistinen samozřejmě nemůže tušit, že quasi-fatální Mirja musí svému mafiánskému bossovi doma taky vařit a uklízet, což ji tajuplného kouzla trochu zbavuje), kdo je schopen na konci naznačit možnou změnu. Koistinen jakoby celou dobu sveřepě bušil do zdi, jež ne a ne povolit, najednou dostává možnost realizovat se, nenápadná Aila jako by před ním otevřela dveře a umožnila mu vystoupit z pasivity. Závěrečné setkání na zapadlé periférii mezi rezivějícími vraky není jen melodramatickým splynutím duší, ale obsahuje i tento druhý plán, což je podstatné z hlediska interdiegetického řádu filmu: jestliže byl Koistinen celou dobu jen zneužíván a jakýkoliv pokus o odpor mu přinesl jen další rány, pak teprve v okamžiku závěrečné katastrofy, už zbitý a polomrtvý může zahlédnout naději s pomocí osoby, kterou po celou dobu přehlížel. Souvisí to rovněž s motivem jakési abstraktní spravedlnosti, jíž má být někdy v budoucnu učiněno za dost. Ten se ve filmu objeví hned několikrát, například když vyšetřovatel oznamuje Koistinenovi: „Zatím jste propuštěn pro nedostatek důkazů. Ale moc se neradujte. Dostaneme vás a budete odsouzen.“ nebo když Mirja říká pohrdavě mafiánskému bossovi: „Jednou tě dostanou.“, a v zápětí už opět slepě plní jeho instrukce. „Já jim ještě ukážu. Založím si firmu. Kamarádi mi poradí, mají s tím zkušenosti.“, oznamuje v podobném duchu Koistinen Aile, když si v jejím pojízdném fast foodu, jako každý den, kupuje večeři. Spravedlnost tedy v jistém smyslu na závěr ke slovu přijde, i když pouze jako náznak světla v temnotě. Koistinen – pasivní a čekající – se dočkal možnosti změny.

Před Karismäkiho nejnovějším snímkem opět nezbývá než smeknout. Je formálně kompaktní, dlouhé, statické záběry korespondují s věcnými dialogy (scénář si psal Kaurismäki sám), i geometricky vyvážená mizanscéna a již zmiňované barevné sladění interiérů i kostýmů patří k režisérovu svébytnému stylu. Spíš než výrazový minimalismus bude na Kaurismäkim stále znovu udivovat cit a empatie. Přesto nelze po zhlédnutí Světel v soumraku cítit pouhé dojetí nebo osvobozující katarzi - nato projevoval tento chladný severský mistr po celou dobu zároveň příliš mnoho nemilosrdného intelektu a smyslu pro ironii a absurditu.

Hodnocení: 10/10

Odkaz na imdb: http://www.imdb.com/title/tt0458242/

Flash-trailer na csfd: http://www.csfd.cz/film/222908-svetla-v-soumraku-laitakaupungin-valot/trailer/

Kateřina Krejčová
Autorka studuje filosofii a filmovou vědu na FF UK

Pozn. red.: Na přání autorky zařazujeme tuto obsáhlou kritiku Kaurismäkiho snímku do rubriky reflexí a analýz.

< Předchozí		Další >