Spektákl fragmentu: série CSI

Fragmentarizace, rozdělení složeného (složitého) v části, klasifikace organického podle principů neorganického a ekonomicky optimalizované nakládání s takto získanými elementy. Měrná jednotka jako vyjádření skutečné „užitné hodnoty“.

Modernita vnesla principy rozdělení a následné klasifikace prakticky do všech odvětví lidské činnosti: Šicí stroj, telegraf, pásová výroba, kinematografie. Na místo kontinuity dosadila zlomky. Klasifikovala je, roztřídila a poté zpracovala v nový celek, novou pro-kontinuitu, vzniklou čistě pro potřeby našeho vnímání a tedy – přeneseně – i fungování nových ekonomicko-společenských principů. Jak ukázal Michel Foucault, parcelace a diverzifikace jednotek (nejen) společnosti má především mocenský charakter. Minuciózním rozdělením vzniklá struktura se totiž obejde bez zřetelné (čti viditelné) autority, na udržování výkonu se spotřebuje mnohem méně energie. Moderní společnost funguje bez viditelného drába s bičem v ruce, protože je to pro ni výhodné.
Důležitým aspektem modernity je ovšem, vedle přísně racionální ekonomizace poznání a lidské práce, i potenciální zábavnost těchto procesů. Divadelní aspekt nacházíme už na sklonku osmnáctého století v experimentech Johanna Wilhelma Rittera – slavné pokusy s elektřinou aplikoval sám na sebe, na své vlastní tělo a – aby jim zajistil publicitu i uznání – předváděl je před širokým publikem. Tradice veřejného, spektakulárního předvádění vědeckých postupů sahá samozřejmě až k prvním lékařským pitvám a snad i ještě dále. Předmětem doslova masové zábavy se však vědecký experiment stává právě od devatenáctého století.

Charcotova veřejná prezentace histerických záchvatů v Salpetriere

Centrální místo v něm dostává lidské tělo. Elektrizovaný, deformovaný, rozřezávaný tedy fragmentarizovaný lidský korpus je tu hlavní atrakcí. Průnik do integrálního lidského těla přitahuje oči veřejnosti přídechem čehosi „zakázaného“, téměř perverzního. Stává se „špektáklem“. Opět v tom však cítíme prvek moci. Nemusí jít přímo o destrukci těla zločince. A ani přímo o vědecky ospravedlněnou destrukci. Sám život v moderním velkoměstě poskytuje v tomto směru zdroje bohatého „vyžití“ lidské touhy po perverzním přihlížení zapovězenému. Kabinety hrůz, Charcottem a dalšími veřejně předváděné pokusy s hysteriky ale i množící se zprávy v novinových černých kronikách. Člověk se v novém světě bojí - o své tělo/1. A protože nemá kam utéct, co nejrychleji se asimiluje, přizpůsobuje novému prostředí. A právě zábava je toho nejsnadnějším prostředkem. Ve zkratce snad tedy můžeme říci: Moderní moc drží člověka v poslušnosti především tím, že jej baví.
Jedním z nejúspěšnějších televizních seriálů současnosti je bezesporu Kriminálka: Las Vegas (CSI: Las Vegas, 2000), resp. na ni navazující spin-offy Kriminálka: Miami a Kriminálka: New York, všechny pocházející z úspěšné produkční dílny Jerryho Bruckheimera. Proměna kriminálního žánru tu neprobíhá na rovině obsahové (opět jde o „souboj“ detektiva s pachatelem), ani ideologické (detektiv není žádnou subverzivní figurou a celý seriál tenduje k podpoře společenského státu quo/2.). Jde spíše o pootočení hlediska směrem k samotnému procesu vyšetřování. Diváckou atrakcí tu už není uvažující detektiv, vyvozující z (někým, někde, nějak!) nalezených indicií možného pachatele a jeho motiv. Naopak samo využívání nejmodernějších kriminologických metod a jejich aplikace v terénu i v laboratoři (na hmotné stopy i samotná lidská těla) tvoří středobod narace. A odtud i středobod ideologického působení. Seriál se přitom nezbavuje tradičních stereotypů krimi a detektivního příběhu – i zde detektivové telefonují, chodí od domu k domu, na střídačku vyslýchají podezřelé. Tato tradiční klišé však už nejsou rozhodujícím činitelem, který posouvá vyprávění kupředu. Samotná reakce je už pouze logickým vyústěním předchozí vyšetřovací procedury/3.

CSI: Miami

Kriminologie jako jeden z nejčistších a nejtypičtějších projevů modernity byla a je cele založena na fragmentarizaci a následné klasifikaci. Kartotéka, archiv je osou její práce. Sebrat důkazy a následně je určit, co nejefektivněji zařadit. Právě s tím pracuje CSI navýsost zábavně. Už Lombrosem prosazované antropometrické postupy směřovaly k jedinému – určení „zločineckého typu“. Tvůrcem první uživatelsky vstřícné a zároveň spolehlivé soudní kartotéky je pak Alphonse Berillon. Klasifikace fragmentů do interpretovatelného celku - stejnou měrou při prevenci kriminality i vyšetřování už spáchaného zločinu. CSI podává jako strhující drama dlouhé minuty (a někdy i hodiny) listování rejstříkem otisků prstů nebo databází DNA. Pravým dobrodružstvím už zde není cesta k onomu efemérnímu celku, tedy závěrečné odhalení pachatele, nýbrž sám proces nacházení správné cesty. Skládání střípků: už nejen metaforicky, v hlavě vědoucího (a vidoucího) detektiva, ale doslova - kousek po kousku, vlákno po vláknu, buňka po buňce. Konkrétní aplikace mocenských nástrojů jako vzrušující představení. Po Indianu Jonesovi a prakticky ve stejné době jako fenomenálně úspěšný „Da Vinciho kód“ je tu zdaleka nejperverzněji pojaté „drama vědy“. Příznačnou perličkou na dortu je bezesporu patoložka, která oslovuje bezmála něžnými přívlastky své „hosty“, když jim pilkou rozřezává lebku nebo opatrně vylupuje kosti z rozřezaného masa.

CSI: Las Vegas

Spektákl fragmentu. Před CSI detektiv vítězoslavně zavýskl, když se mu v hlavě zrodila nová teorie nebo když mu některý ze svědků sdělil další důležitou informaci. Vyšetřovatel v CSI jásá při pohledu na počítačem generovanou tvář mrtvého, při nálezu lidského vlasu nebo zbytků spermatu. Spektákl fragmentů skládaných dohromady. K vyřešení případu už není nezbytný geniální detektivův mozek. Stačí dobře vybavená laboratoř. A vzhledná postava laboranta v jejím středu. Lze hovořit o estetice fragmentu, nebo lépe o estetice zkoumání fragmentu. Odtud emblematické záběry, často ovšem fragmentarizované rychlým střihem a odpoutanou kamerou,  zkoumání nalezených úlomků kostí, zbytků jídla, stop na oblečení atd., kdy vyšetřovatel jinak zcela nedramaticky sedí za laboratorním stolem a hledí do mikroskopu. Fragmentarizace, jakoby samoúčelné rozlámání rámu samotného, dobře vyniká například v pozoruhodném záběru z dvaadvacáté epizody druhé série miamské CSI: Figura děleného obrazu se tu uplatní ve scéně zkušebního výstřelu z podezřelé zbraně, která předchází záběru simulujícímu pohled komparačním mikroskopem, jehož princip je rovněž založen na rozděleném zorném poli.
Tělo je tu redukováno zároveň na objekt filmového záběru i samotného vědeckého výzkumu. Jakoby přesně v duchu někdejších Lombrosových ideálů/4.. Nejen z nalezených stop, ale zejména z lidského individua je vytvářen heterogenní objekt zájmu pozorovatele. CSI tedy zohledňuje nejen nejvlastnější povahu kinematografu (zmocnění se objektu samotným pohledem) ale i kriminologie coby projevu modernity: zločin jako klinicky, vědecky klasifikovatelný čin a jeho pachatel jako změřitelná a zvážitelná jednotka výkonu moci.
CSI tedy můžeme vnímat i jako v ideologické rovině nesporně rafinovanější pandán k seriálům z vojenského prostředí typu JAG. Fungování jednoho mocenského nástroje je očištěno od viditelných ideologických znaků tím, že je nahlédnuto zevnitř, rozestřeno před nás jako vzrušující atrakce sama o sobě. Rafinovanost CSI tkví ale zároveň v tom, že její ideologizace je téměř nestoudná: pohybujíc se na poli kriminálního žánru, nemusí vlastně ani skrývat, na jaké straně stojí. Odsuzující patos závěrečných pohledů velitele vyšetřovacího týmu za odváděným pachatelem je toho dostatečně výmluvným důkazem.

„Kamkoli stoupne, čehokoli se dotkne, cokoliv upustí, byť nevědomky, bude proti němu sloužit jako tichý svědek. Nejen jeho otisky prstů nebo stopy, ale i jeho vlasy, vlákna z šatů, rozbité sklo, stopy nástrojů, poškrábaná malba, krev nebo sperma (…). To všechno je jeho němým svědkem. Je to důkaz, který nezapomíná.“
(Edmond Locard, otec moderní kriminologie)

Jan Hlubek
autor studuje filmovou vědu na FF UK

Poznámky
1. Srov. Ben Winter, Modernita, hyperstimuly a vzestup populární senzačnosti. In: Petr Szczepanik (ed.), Nová filmová historie. Antologie současného myšlení o dějinách kinematografie a audiovizuální kultury. Praha: Hermann a synové 2004, s. 190 – 205.
2. Občasné reminiscence ke společenským problémům současné Ameriky nejsou nijak signifikantní. Přiznaná konformita seriálu vynikne i ve srovnání se „sémanticky“ spřízněným seriálem Dexter, v němž je hlavní hrdina, pracovník forenzní laboratoře, sám vrahem.
3. Ke kontextu současné seriálové tvorby a základním znakům jí redefinovaného kriminálního žánru srov. Jakub Korda, Štefan Titka, Jisté tendence současného televizního seriálu. „Cinepur“ 2007, č. 49, roč. 14, s. 12 – 15.
4. Siegfried Zielinski: The Discovery of a Pit, a Kamera Obscura of Iniquity: Cesare Lombroso. In: Siegfried Zielinski, Deep Time of Media. Toward an Archaeology of Hearing and Seeing by Technical Means. MIT Press 2006, s. 205 – 226.

< Předchozí		Další >