Sindbád – poutník časem

„Určením ženy je, aby byla milována, nikoli pochopena.“ (Oscar Wilde)

„Co je tedy čas? Dokud se mne na to nikdo neptá, vím; jestliže to však chci vysvětlit někomu, kdo se takto táže, nevím.“ (Sv. Augustin)

Zdá se mi (jak příhodné, vždyť každá vzpomínka se v něčem podobá snu), že tenhle film se ani tak přímo láskou nezabývá, ačkoli je takřka výlučně o ženách nebo lépe o postoji muže k ženám. Jakoby zde ženy byly „jen“ určitou metaforou, synekdochickým vyjádřením vyššího celku. Poutník Sindbád celý život spěchal za ženami, snažil se je pochopit a (jistě nevědomky, taková už je lidská přirozenost) i svým způsobem ovládat. Kdyby jen mu jedna z těch dívek neřekla to „Počkejte tady, hodím vám z okna květinu.“ a vzápětí z něj nevyskočila na sněhem zabílené náměstí. Co když ve skutečnosti spěchal spíše za něčím vyšším, všeobjímajícím a (zase jiným způsobem) ovládajícím?

Zhmotnění vzpomínek. To je sousloví, které mne po shlédnutí Huszárikova Sindbáda napadlo. Vzpomínky jako zpřetrhané, kolážovitě (ne)uspořádané obrazy kdysi přítomných chvil. Tmavovláska v nádherných černočervených šatech bere Sindbáda za ruku a říká: „Děkuji ti, žes mne zkazil. Alespoň jsem žila!“ Nebo ho za ruku nebere? Vlastně si nevzpomínám. A v tom je snad to pravé kouzlo. Už nevím, kdy ve filmu připlul obraz pozvolna tající ledové krusty, kdy jsem pohlédl v obrovském detailu do lidské dlaně protkané jako listí stromů nespočtem životních čar a žilek. To kouzlo, ona neodolatelná magie Huszárikova filmu tkví právě v nepodstatnosti kauzálních vztahů. Důsledné rozbíjení závislosti příčiny a následku, touhy a uspokojení, začátku, středu a konce! Je při úvodní jízdě zasněženou krajinou Sindbád už mrtev nebo jen zpitý do němoty, že se nijak nebrání, když ho manželka svléká ze zimníku a posílá saně zpět „k té couře“? Uzavírá tím Huszárik hned v úvodu filmu kruh opsaný k jeho konci? Nejspíš ano. Zřejmě je Sindbád přivezen saněmi z kostela , v němž ho v závěru vidíme umírat. Ale pozbývá to důležitosti. Zdánlivě není momentální okamžik v tomto filmu zásadní. Přítomný okamžik totiž je pouze to „co právě uplynulo, když o tom mluvím.“ Přítomnost v pravém slova smyslu neexistuje. Buď tady už není anebo ještě není, tedy teprve přijde.Tak jako v každé skutečné vzpomínce (úžasný protimluv, ale jak jinak pojmenovat, to co chci říci), i v Sindbádovi jde spíše o náladu vyvěrající z celku. Samostatně žádná z drobných částeček nefunguje a dohromady se zase slévají v těžko přehlednou koláž. To slovo se mi vnutilo už podruhé, snad proto že velmi dobře vystihuje podstatu. Opakované návštěvy u stárnoucí Majmunky (nebo je to snad stále táž,opakovaně prožívaná?), detail hracích karet, větvě, z níž pomalu skapává voda, lidských tváří…

Huszárikovi se daří to, oč se pokoušeli i jiní. Hirošima, má láska, India Song, Hledání ztraceného času. Nevím, které filmy by mne ještě napadly, aby dokreslily řadu, v jejímž čele já Sindbáda vidím. Jakoby se režisér pokusil zachytit nezachytitelné. Onen proustovský ztracený čas, který vlastně v přítomné, momentálně prožívané reálnosti vůbec neexistuje a nikdy neexistoval, který si můžeme utvářet teprve ve své paměti. Díky této nejvlastnější ironii bytí se však může zdát, jako bychom tak ani nežili. Jako poutník Sindbád neustále pátrá, co si o něm ostatní myslí a co si má tedy myslet i sám o sobě, snažíme se Smysl hledat i my. V podstatě v tom nic zvlášť objevného není. Na konci stejně zjistíme, že nic konkrétního, co by nás zároveň přesáhlo, jsme nedokázali. Hmat, zrak, sluch, čich ani chuť. Žádny ze smyslů ten Smysl nedosáhne, nenahlédne, nezaslechne, neucítí ani neochutná. Proto možná ten detailní záběr na Sindbádovu ruku v závěru filmu. Jako by to hlavní, oč v životě usilujeme, bylo nic. Tedy ve smyslu materiálním. Nicotná chiméra, která se vlévá do věčnosti. Celý život je v mnohém abstraktní, stejně jako Sindbád. Ale pozor, napsal jsem, že ten přítomný okamžik není důležitý jen zdánlivě. A stejně tak je zdánlivá i jeho neexistence. Vlastně je (!) pořád, tady a teď, neustále. Je totiž mostem k všeobjímající věčnosti. Do ní chceme vstoupit a do ní plyneme v čase. „Čas je způsob bytí věčnosti,“ a my jsme jistým způsobem bytím času. Nebo v čase. Existujeme v okamžiku a okamžik zase jen v nás. Vše, co prožijeme, uloží se do paměti, něco výš a něco hlouběji. Huszárik vidí Smysl právě v tomto ukládání, vpravdě v tomto prožívání. V Huszárikově filmu (stejně jako v životě, neboť ten je jeho předmětem) prožitá chvíle rovnou vplouvá do vzpomínek, tedy přechází most k pospolné věčnosti. Připomeňme si scénu Sindbádovy soukromé hostiny v restauraci. Z čistě formálního hlediska příklad až manýristického opájení se detailem. Jemné poutníkovy ruce obratně vykrajují vařený morek a stříbrným nožem ho natírají na chleba, pečená křidýlka praskají a noří se tu do pikantní omáčky, tu do vícera druhů hořčice. Rty srkají hustou nudlovou polévku a několik drobečků uvízne na pěstěném kníru. Huszárik svým detailním záběrováním tomuto potěšení z jídla přímo žehná. Touha zachytit nejen tento okamžik, ale především potěchu z něj. A možná i režisérova kontemplace nad vlastní metodou. Proč se však jindy spokojuje – nikoli pouze – s krátkými výseky, jakýmisi otisky prožitých chvil?

Během sledování, při bezprostředním kontaktu, nedává tato mnohost útržkovitých záběrů příliš smysl. Záběry jsou zdánlivě zcela nesourodé.A protože „zapadnou“ až v celku s ostatními (a to pouze v rovině čistě abstraktní, tedy podvědomé asociace), dalo by se předpokládat, že samy o sobě nejsou vůbec podstatné, ba dokonce že jsou zaměnitelné za jiné. Avšak Huszárik kloubí právě ten žlutý list, tuto uschlou větev, černovlasou dívku či zimní březový háj a ne jiný (ačkoli by snadno mohl ukázat zelený list, vedlejší větev, blonďatou dívku a letní lipovou alej), protože zpřítomňuje nikoli univerzální vizi světa, života, času, ale jednu určitou, která vznikla v něčí fantazii. Veškeré předměty ve filmu podle mne nemají konkrétní význam, ten přichází až v jejich organicky fungujícím společenství. Postavou Sindbáda ukazuje, abstrahuje (aniž by však zjednodušoval) Huszárik vnitřní pochody každého z nás. Nevzniká u něj žádná školometská fráze, nýbrž konkrétní lidská existence. Scéna večeře pak stvrzuje nejen Huszárikův vypravěčský postup (tím, že obvyklý útržek jakousi obraznou lupou zvětší a prodlouží). Především definitivně dobudovává Sindbádův charakter. Filmová postava se tu stává člověkem. Sindbád vlastně odděluje a staví vedle sebe dvě roviny prožívání. Celý dosavadní děj sledujeme Sindbáda jako poutníka vlastními vzpomínkami, jako jejich povětšinou mlčícího svědka, a náhle se nám představí jako prožívající bytost. Jeho prožitek, jeho přítomný okamžik se následně přelévá do našich vzpomínek. Stáváme se tedy aktivní součástí Huszárikovy metody.

„Všechna diskontinuita dějů, jejich mnohostrannost a rozmanitost by měla vlastně sloužit především tomu, aby se jimi vyvolaný a nad nimi se klenoucí a rozvíjející citový a náladový oblouk, stal co nejjednotnějším, nejsouvislejším a nejplynulejším,“ píše maďarská teoretička Yvette Biróová v souvislosti s Resnaisovou Hirošimou, a, myslím, že tím velice dobře vystihuje i strukturální smysl Huszárikova Sindbáda. Dramatický oblouk (Biróová píše o oblouku „citovém a náladovém“) se svou formou v mnohém podobá oblouku mostnímu. Na jedné straně množství slov, vět, pohledů (záběrů), situací (sekvencí) a na druhé pak stejně nepřeberné množství šroubů, matiček, svorníků a traverz. I Sindbádův životní příběh je tak utkán z nekonečna plynoucích okamžiků vrůstajících do lidské paměti. Stejně jako ten náš. Vše, co prožije je zároveň i naší vzpomínkou, dále nerozebíratelnou, neklasifikovatelnou, natož pak změřitelnou. V posledním záběru jedna z mnoha Sindbádových lásek mizí po ledě do mlhy – naše paměť se také zahaluje hávem nedotknutelnosti. Dokud tyto vzpomínky žijeme, vládneme jimi a chápeme je, jakmile bychom je chtěli vyložit, vyprávět nebo doslovně popsat, rozpadnou se a protečou mezi prsty. Stejně jako Huszárikův film.

Žijeme v čase, naše paměť je vlastně časem a díky paměti náš život plyne a přece neuplývá (jak to podobně řekl nejspíš Bergson). „Je stále tu a přece už je pryč“, „Panta rhei – vše plyne“, „Čas je symbolem toho, jak jsme.“… O tomhle už toho bylo napsáno! Stejně nenapíši nic nového, Huszárik taky nic nového nenatočil. Tak toho nechám.

Použitá literatura:

Petříček, Miroslav: Úvod do (současné) filosofie. Praha: Herrmann a synové, 2002

Wilde, Oscar: Nesmrtelné myšlenky. Praha: Aurora, 2000

Biróová, Yvette: Teorie filmové dramaturgie. Praha: Československý filmový ústav, 1975

Jan Hlubek

Oscar Wilde, Nesmrtelné myšlenky. Praha: Aurora, 2000, s. 14

cit. in.: Miroslav Petříček, Úvod do (současné) filosofie. Praha: Herrmann a synové, 2002, s. 37

Miroslav Petříček, Úvod do (současné) filosofie. Praha: Herrmann a synové, 2002, s. 38

Miroslav Petříček, c. d., s. 40

Fakt, že bezesporu každý divák prostě dostane po této scéně hlad, je také určitě její součástí. Snad si – vedle estetické neodolatelnosti obrazu – totiž pamatujeme i tento intenzivní smyslový prožitek.

Yvette Biróová, Teorie filmové dramaturgie. Praha: Československý filmový ústav, 1975