reflexe

(kritický pokus objevit již objevené)

Charles Spencer Chaplin (1889-1977) je ve filmovém světě natolik známou postavou, že jen stěží lze při pohledu na jeho tvorbu přijít s něčím objevným. Buřinka, hůlka a ošmajdané boty jsou rekvizitami, které se u většiny lidí hned spojí s postavou malého tuláka, putujícího tímto světem a střetávajícího se s jeho morálkou a lidmi. Chaplin – syn anglické herecké dvojice, který se od vaudevillových výstupů prodral skrze spíše průměrné grotesky u společnosti Keystone na vrchol proslulosti. Přes celuloidové pásy si představoval lepší svět. Sny nedošly naplnění, ale zůstává nám tu po nich alespoň nostalgie.

A teď nastává chvíle, kdy mám z ohromného množství scén a sekvencí vybrat jednu, která by nejlépe charakterizovala Chaplinovu poetiku, jeho filmařské umění. Kid? Cirkus? Světla ramp? Diktátor? Po dlouhém a únavném pátrání se objeví sama. Krátká scéna z mého nejoblíbenějšího Chaplinova filmu - „Moderní doby“ (1934). Tulák (tradiční chaplinovská postava) se v ní právě seznámil s mladou dívkou bez domova, která jakožto nezletilá patří do dětského domova, ale její touha po svobodě ji žene pryč od „láskyplného“ náručí sociálních pracovníků. Oba zoufalci usedají na trávník. Z jednoho domu vychází muž (úředník, továrník, kdokoliv), horlivě se loučí se svou ženou, která se vrací zpět do jejich hnízda, na tváři spokojený úsměv. Tulák se snaží celou situaci trochu shodit, ale nakonec si uvědomí, že touží po tom samém. V představách se mu zjeví „ráj na zemi“. Dům obležený ovocnými stromy, stačí vystrčit ruku a utrhnout si. Žena (samozřejmě děvče bez domova) kmitá kolem plotny a připravuje šťavnatý steak. Je libo trochu mléka? Otevřete dveře, zavolejte a expresně vám před vchod naběhne statná kráva. Jako při tankování benzínu si nadojíte potřebné množství bílé tekutiny a zvíře pak odpochoduje k dalším zákazníkům. Vše je samozřejmě zdarma. Maso voní na stole, žena se usmívá, teď už jen zbývá zamilovaný pohled a ukrojit si pořádný kus hovězího. Zpátky v realitě. Tulák bez peněz, dívka bez domova. Beznaděj se zračí v očích mladé bezdomovkyně. A náhle přijde odhodlání. Tulák získá prostředky na jejich ráj. Dokáže proměnit sen ve skutečnost. Avšak momentálně mu na záda dýchá strážník, kterému se vůbec nelíbí, že s dívkou sedí na trávníku, na „veřejné zeleni“. Raději rychle pryč a co nejdříve začít plnit představu o šťastném životě. Zatmívačka.

Chaplinův typický hrdina – tulák, je zpočátku neduživá postavička, která jen touží po tučném soustu a dlouhém spánku. To je jeho sen. Občas se střetne s mužem zákona (a pravidelně to končí pořádným kopancem do zadku), někdy způsobí pouliční rozruch (a dočasně skončí ve věznici), ale jinak je se svým stavem celkem spokojený. Zlomem v charakteru tuláka se stává žena. Setkání s femme fatale z nemotorných pobudů činí něžného ochránce. Ať už jde o artistku z cirkusu týranou vlastním otcem (Cirkus), slepou dívku, která nemá peníze na operaci (Světla velkoměsta) či mladou židovku uprostřed antisemitské nacistické vřavy (Diktátor). Žena hraje u Chaplina roli nebeského posla, který poživačného chlapíka přivede k odhodlání změnit její stav – vymanit dívku z područí tyranského otce, získat peníze na operaci, vzbouřit se proti nelidskému systému (slavný závěrečný monolog židovského holiče, omylem považovaného za nacistického vůdce Hynkela v Diktátorovi). Žena je zkrátka pošlapaný anděl, kterému je potřeba vyčistit křídla a nechat ho znovu vzlétnout. Tulačka v „Moderní době“ touží po domově a muž s buřinkou se rozhodne její přání vyplnit.

Sen, touha a přání – to je další z důležitých motivů Chaplinova světa. Moderní společnost totiž zaplnila zemi technikou, která je stále dokonalejší a mocnější, člověk zůstává opuštěný uprostřed mechanických pohybů strojů, které ho postupně stravují a ve své osamělosti sní. Skrze imaginaci tuláků se nám představuje ideální svět, který v nás často svojí „přeslazeností“ probudí smích – v „Kidovi“ se tulákovi zdá sen, v němž jsou všichni lidé anděly, kteří spolu žijí v krásné pospolitosti – strážník, bezdomovec, zbohatlík, všichni jsou přáteli.Ve „Zlatém opojení“ si Chaplin představuje novoroční večeři se svojí milovanou dívkou, která však o jeho náklonnost nestojí. A v „Moderní době“ je slastnou představou štěstí pro většinu lidí něco úplně všedního – domov. Sny o ideálním světě můžou však mít i trochu zrůdnější podobu. Diktátor Hynkel si v extatickém vytržení představuje jak ovládá celý svět a za zvuků Wagnerovy hudby tančí s gumovou zeměkoulí svůj tanec vítězství.

Spojení kontrastní dvojice: ženy- anděla a nemotorného pobudy tvoří melancholickou linii Chaplinových filmů. Zamilované a neopětované pohledy tuláků do očí svých lásek tlačí ven proudy slz a skoro sklouzávají do kýčovitosti. Aby tomu Chaplin zabránil, neustále vše shazuje komickými gagy – pády, nárazy, pěstními souboji s o hlavu většími svalovci. I ve zmíněné scéně se tulák při koketování s dívkou praští hlavou o strom a v okamžiku, kdy prchají před strážníkem se Charlie nemůže postavit, protože mu kloužou boty. Nešikovnost tuláků je směšná pouze jako gag, ve skutečnosti je stejně smutná jako jejich nesmělý vztah k ženám. Tulák je legrační ve svém střetu s dokonalým světem. Nerozumí si se stroji, pouliční dopravou, byrokratickým aparátem. Pokud přijmeme, že takovýto svět je skutečně „dokonalý“, tulák je doopravdy pouhým slabým nemotorou. Jestliže si však uvědomíme, že za fasádou dokonalosti se ukrývá izolovanost, amorálnost a bezduchost, tulák se rázem mění v „revolucionáře“, bojovníka proti modernosti. Jeho pády a nárazy tak hořknou, v našem smíchu se ozývá ironie spokojeného moderního obyvatele velkoměst. Proto i zbrklý útěk před strážníkem – ochráncem tohoto dokonalého stavu na první pohled vzbudí smích, ale nakonec je člověk nucený se zeptat: proč se musím bát sednout na obyčejný trávník, proč se musíme bát jeden druhého?

Chaplin nevěří ve šťastné konce a v žádném z jeho nejslavnějších filmů se nedočkáme ryzího happy endu. Cirkus odjede a Charlie zůstává sám, slepá dívka sice prohlédne a potká svého zachránce, ale nad jejich dalším vztahem visí velký otazník. I diktátoru Hynkelovi gumová zeměkoule v největší taneční euforii praskne a on se rozpláče. „Moderní doba“ není výjimkou. Dívka a tulák nezískají peníze na svůj domov a jsou znovu na útěku. Děvče propadá zoufalství, ale Charlie ji přesvědčí, že každý den nabízí novou naději. Ruku v ruce se na prašné silnici vydávají vstříc svojí budoucnosti. Naděje – to je hlavní prvek katarze Chaplinových filmů. Ani totální beznaděj, ani totální výhra. Nejistota dalších dnů nabízí nepřeberné množství možností pro život a tak si tulák nezoufá. Proto židovský holič alias diktátor Hynkel na dálku žádá svojí Hannah, aby zdvihla oči vzhůru. Proto starý komik ve „Světlech ramp“ dál baví své diváky i když ví, že umírá. Chaplin v těchto chvílích dovršuje svůj patos a snaží se burcovat ke změně. Není však avantgardním buřičem, chápe, že změny lze dosáhnout pouze použitím silných emocí a všeobecně srozumitelné umělecké formy. To, že se jeho vize o spravedlivém světě nakonec nenaplnily, již není Charlieho vinou. Dál zůstane pouhým „směšným“ tulákem, který snil o zvláštním „ráji na zemi“.

Vybraná scéna z „Moderní doby“ tak podle mého soudu nejlépe shrnuje hlavní nosné prvky Chaplinova díla. Prvek ženy – probouzející z letargie, prvek snu – cíl směřování a životní poslání, prvek komičnosti – střet se stávajícím společenským uspořádáním a prvek naděje – neustálá víra v lepší život i ve chvílích prohry a ponížení.

Chaplin pro mě zůstává svědkem dvacátého století, jeho směšných i tragických bojů o lepší budoucnost (jak často se tato slova zvrhla v pravý opak) a také jedním z vrcholných představitelů umění tohoto věku. Pochopil, že krása se ukrývá v obyčejných věcech. A v nich je ukryt ráj a v něm… tady si domyslete cokoliv chcete.

THE END

Vít Pokorný
Add a comment