Reflexe: Potomci lidí...

...and návrat do jeskyně a dále po vodě

Režisér Alfonso Cuarón (Mexická jízda, Harry Potter a vězeň z Azkabanu) přichází s novým filmem Potomci lidí. Jde o vědeckou fikci odehrávající se v roce 2027 ve Velké Británii. V této době se struktura starého světa zbortila především v souvislosti s nulovou natalitou. Je nám prezentován svět, v němž se přestaly rodit děti a v němž jediným fungujícím státem je Velká Británie. Lidstvo tedy vymírá a současně jistá společenství usilují o vyvinutí života, například v rámci tzv. Lidského projektu. Doba je zmatečná a plná stěhování národů, respektive jejich rozdrobování a střetávání se v nepřehledných přestřelkách. Na území Velké Británie pak dochází k souboji státních sil s několika nezákonnými organizacemi složenými z utečenců různých národností. V Británii totiž platí zákon trestající uchovávání či zaměstnávání imigrantů… V takové situaci se objeví uprchlická žena v osmém měsíci těhotenství, a přirozeně je předmětem zájmu mnoha stran; Británie chce dítě matce – uprchlici uzmout a prohlásit je za anglického občana, organizace „Ryby“ (složená mj. z uprchlíků) se snaží ženu zachránit pro lidstvo jako celek.

Fabule je postavena právě na motivu ochrany těhotné ženy a zběsilého úprku ze země před státem i různými znepřátelenými frakcemi odboje. Ochráncem a protagonistou je byrokrat Theo (Clive Owen), který je do problému zavlečen svou bývalou ženou Julianou (Julianne Moore) stávající šéfkou Ryb.

Syžetový klíč cesty (vlastně re-migrace těhotné ženy) nabízí atraktivní podívanou. Díky pohyblivé, až „reportážní“ kameře a bohatosti zvukových, střihových, režijních prvků (zesilujících dojem autentičnosti) film zdařile zastírá některá ohraná strukturální klišé, jakým je například smrt sympatické (a kladné) postavy hippieho Jasperse (Michael Caine) či narativní úkrok od Theova popravení prostým přidáním přestřelky. Kromě toho film nabízí i překvapující prvky. Kupříkladu když původně důležitá postava zemře v první čtvrtině filmu, tedy v okamžiku, kdy lze očekávat, že se s ní bude dále pracovat. (Základ této „neobvyklosti“ lze jistě hledat v knižní předloze od P.D. James.) Na poutavosti film získává také díky bezchybné organizaci natáčení; výsledkem je přesná režie mizanscény pojatá v komplikovaných, leč vysoce funkčních záběrech. Volba prostředí, kostýmů a dalších elementů filmu odpovídá solidní filmařské úrovni tvůrců, a k dobru lze přičíst celkové „aranžmá“ využívající realisticko-naturalistických momentů, což dodává látce na závažnosti. A ačkoli jsme svědky několika komických a sentimentálních prvků (komická a současně dramatická scéna úniku z farmy, kdy hrdinové musí roztlačit automobil, a nebo sentimentálně-komické scény z Jaspersova domu jakož i břitké Theovy repliky), přesto převaha realismu zaručuje dojem autenticity a serióznosti podání. Scéna porodu nebo scény z uprchlického tábora působí vcelku věrohodně.

Věrohodnost je také zapříčiněna exploatací reálných motivů z dějin dvacátého století a jejich případnou transmutací do „dějin budoucnosti“. Dvacáté století jako věk audiovizuálních médií a (rozšířeného tiskového diskurzu) nabídlo záznamy z válek, teroristických útoků, trestaneckých i uprchlických táborů v tak hojné míře, až by se zdálo, že Cuarónův film lze zařadit mezi filmy vyznačující se výraznou recyklační povahou. Recyklace dějin, respektive jejich mediálního obrazu, a variace vybraných dějinných motivů, je konstitutivním prvkem filmu. Většinou jde o evidentní motivy, přímo do očí bijící. Tak jsme svědky záběrů na hladovou německou (!) uprchlici zavřenou v kleci a posléze žebrající jídlo, nebo scén se starým hippiem Jaspersem kouřícím trávu a pečujícím o svou ženu, bývalou novinářku, kterou psychicky i fyzicky zničila MI-5. (Chtělo by se říci CI-5…) Exploatace naší současnosti (včetně čerstvé minulosti) se projevuje uplatněním aktuálních problémů (stále rostoucí polská menšina v dnešní Velké Británii, zastoupená ve filmu sedlákem Tomaszem). Režisér ostatně říká, že film „…není sci-fi, ale současný thriller zasazený do roku 2027“. Na jednu stranu tedy film vytěžuje naší současnost a nedávnou historii (téma migrací, totality, globalizace a sociálních katastrof), na druhou stranu vytváří fiktivní (míněno budoucí, jakož i nový filmový) svět.

Fiktivní svět je kromě uvedeného zaplněn vědecky méně pravděpodobnými prvky (nulová natalita lidstvu nehrozí tolik jako např. zhoubná pandemie, jak varují vědci), a film také obsahuje motivy z dávné historie. Zde mám na mysli především malby na stěnách podzemní kanalizace („jeskyně“), které jsou naprosto konkrétním uplatněním a nakumulováním variovaných symbolů prehistorie. Stěny kanálu pokryté negativním otiskem ruky (citace z jeskyně Castillo – asi 40 000 př. Kr.), a pak bizony, koňstvem atp. (Lascaux, Altamira, Pech-Merle) působí atraktivně a vzrušivě. Nevadí fakt, že jejich užití ve filmu je povrchní, naivní, nebo radši řekněme – pouze efektní. Téma věčného návratu a přímé oživení archetypálních hodnot v čase prezentované krize nabízí zábavné interpretace o cestě od temné vize konce dějin zpět, tedy vlastně vpřed – vstříc novým zítřkům. Smrt je vykoupena nadějí na nový život; a finále se odehrává na vodě, která u Cuaróna spojuje mytologický motiv hranice mezi životem a smrtí a zároveň sama sebou značí život (který ve vodě, jak známo, vzniká)…

Jak možná vyplývá, film si se svou látkou příliš „neláme hlavu“. Umě a s očividnou radostí ze hry buduje dojem dezorientovaného světa, v němž se dramaticky sráží totalita (její protinárodnostní/protiimigrační variace) s anarchií a zájmovými skupinami. Ale skutečné okolnosti fabule ve vystavěném fikčním světě jsou nám dokonale zakryty matérií filmu. A tak se divák musí spokojit s tím, že Velká Británie jako jediná udržela svůj status quo ante („pouze“ se totalitarizovala) a například dnešní miliardové asijské národy se zkrátka považují za rozpadnuvší se. Pochopitelně se neřeší otázky trhu či mezinárodního práva. Pouze otázka sociální je řešena rozdělením světa na totalitu a poloanarchisticky existující „ty ostatní“. Otázka kulturní je zodpovězena reminiscencí na staré, a to ještě starší (Jaspers – hippie, pamětník hudby 20. století vč. Beatles kontra návrat uprchlíků k „jeskynním kořenům“).

Ale rád přiznávám, že takovýto pozitivistický pohled nelze uplatňovat a už vůbec ne požadovat. Cuarónův film ve výsledku i v dílčích částech působí jako dovedně natočená fikce s přitažlivě rytmizovaným dějem a skladbou. Nabízí podívanou, po jejímž shlédnutí divák může odejít jak s pouhým pocitem odpočinku, tak s „materiálem“ pro přemýšlení o perspektivách lidstva i pro reflexi současnosti. A motivem k možným úvahám budiž (snad mírně kýčovitý) závěr filmu, kdy lidstvo nakonec získává naději. Pointa, kterou jsem prozradil, by snad ale nikoho nepřekvapila.

Tomáš Hořava
Autor studuje dramaturgii a scenáristiku na FAMU a filmovou vědu na FF UK

< Předchozí		Další >