Poslední tango v Paříži: závěrečná scéna

I.

Jeanne. Paul. Jeanne a Paul. Paul a Jeanne.

V bytě k pronajmutí se setkají dva příběhy. Vytvoří třetí. Ten třetí příběh si onen byt pronajme, aby se měl kde odehrávat. Paralelně s ním se odvíjí ony předchozí dva. Nezávisle na sobě, aby se pak za přesných kroků panoptikálních tanečníků tanga opět setkaly, prolnuly a ve velkém závěrečném finále i společně vyústily. Stvrzeno a dvakrát podtrženo kulkou revolveru. Tak tolik asi resumé Posledního tanga v Paříži.

Nás bude zajímat ona scéna společného vyústění. Scéna závěrečná. Osobně jsem si ji nazvala jako Scénu odstrojování masek a rozdělila si ji na čtyři obrazy.

Obraz první: Hra se končí. Jeanne stojí u otevřeného příborníku. Opírá si o něj hlavu. Z toho gesta cítíme vážnost, snad až tragiku. Potom Paul. Také se opírá. Trám dveří ovšem jen podtrhuje jeho převládající suverenitu, na jakou jsme u něj ostatně zvyklí. „Trochu staré, ale plné vzpomínek, he?“ Snaha zachovat si obvyklou tvář. Nasadí si vojenskou čapku - „Jak se ti líbí tvůj hrdina? Tou hezčí nebo milejší stranou nahoru?“ Pořád ještě snaha ale pak jeho tvář dostane palčivě bílou barvu a Paul se mění - „Prošel Afriku, Asii a Indonésii. A teď jsem tě našel. A miluju tě“ Odkládá masku. Překvapivé. Pro diváka méně než pro Jeane. Měl možnost poznat něco z „odstrojené“ osobnosti Paula již dříve. Do takové míry? Stojí tady, její obličej v dlaních, zranitelný, něžný, upřímně dávající v šanc sama sebe, oči dva intenzivní reflektory blikající naděje a očekávání. „Chci vědět tvoje jméno.“ A jako výstřel do toho „trochu starého“ pokoje, té vizitce Jeanniny osobnosti, zazní „Jeanne“. Ozve se ale i skutečný výstřel. Pak je tedy nejspíš Paulův obličej stažený křečí reakcí na ránu z revolveru, ale stejně tak dobře by mohl být odrazem nefyzického dozvuku slova „Jeanne“. Pravidla hry byla porušena, hra tímto končí. Sám porušil pravidla, jenž stanovil, a protože se vzpíral trestu, byl mu navýšen. S konečnou platností. “Odstrojený“ Paul mizí. Přichází Paul jak už jej známe. Je to Paul užaslý, zhrzený, zrazený, ale zároveň chápající. Ten Paul, který „odstrojuje“ svou zesnulou ženu, Rosu, kterou její matka naložila do make-upu a umělých květin. Zklamání není na místě. Je to přeci zákonitost. Člověk bez masky je téměř živým terčem. „Naše děti…naše děti si budou pamatovat…“ Zděšení a zoufalství, ruku v ruce, každé si zabralo jedno Jeannino oko, doprovází jej na jeho poslední cestě.

Obraz druhý: Metaforický obraz smrti. Paulova černá postava, stínová postava, to elementární z Paula, bez žádných detailů, jde váhavým krokem k prosvětleným balkónovým dveřím. Otevírá dveře balkónu. Ostré světlo světa venku, toho jiného světa, kam teď Paul kráčí, kontrastuje s jeho vlastní černotou. Otevře balkón, bílé světlo jej zaplaví. Pod silou proudu zavrávorá, je to důležitý krok, krok tam jinam, „do neznáma“, pak poměrně jistou nohou dojde k zábradlí balkónu.

Obraz třetí: Testament. Detailní pohled na Paulovu tvář – vidíme že se pokouší o znovunabytí ztracené suverenity. Tváří v tvář šedému městu na konci dne se mu to ale již nepodaří. Zbývá po sobě zanechat alespoň nicotnou značku v podobě žvýkačky na spodní straně zábradlí, a pak, snad něco říct, nějak se rozloučit, uzavřít to všechno… Pro koho? A co vlastně? Na místo slov ale jen bezmocné zachroptění, kulka dělá své, a pak už jen smutek. Hluboký smutek, rozčarování, nepochopení a možná i rezignace.

Obraz čtvrtý: Neznámý muž. Stmívá se, pohasínají světla. Pohled nám sjíždí na malou schoulenou postavičku, velké spící dítě, malinkého, zkrouceného, zranitelného starce, tolik vzdáleného postavě démonického, tajemného, chodícího chtíče v podobě Paula. Celý ten smutek umocní hudební leitmotiv skončeného příběhu. Vracíme se zpátky do pokoje. Fyzická tečka volně visí v Jeanniných prstech. Čteme si z jejího obličeje, hybatele myšlenek maje neustále zpřítomněného v záběru. „Nevím kdo to je. Pronásledoval mě na ulici. Pokusil se mě znásilnit. Je to blázen! Nevím jak se jmenuje. Neznám jeho jméno. Neznám ho. Nevím kdo to je. Nevím…“ Snaží se přichystat si alibi a k vlastnímu úžasu nenachází nic než pravdu. Neví, kdo to je. Pokusil se ji znásilnit. Nezná jeho jméno.

II.

Příběh, který se odvíjí mezi Jeanne a Paulem dochází svého vyústění právě v této scéně. Je to moment, kterému dominuje Paul, respektive herectví Marlona Branda. Ten, se zručností antických herců střídá jednu masku za druhou. Během této tří a půl minutové sekvence nám ukáže čtyři tváře Paula (1.-suverénní, dominantní 2.-zranitelný, vyznávající se 3.-zrazený ale odevzdaný 4.-melancholický, lítostivý) jejichž jednotlivé fragmenty jsme mohli sbírat během celého filmu, ale nyní se nám představují v jakési syntéze. Paul zde odstrojuje masku pod kterou se Jeanne po celou dobu prezentoval. Končí hru kterou s ní hrál. Jeanne ale tuto hru také končí; z pozice znásilňované oběti která se vzepře. Uzavírá se tedy jejich společný příběh, ale zároveň také příběh každého zvlášť, jejich vlastí příběhy. V případě Jeanniném je to fyzické gesto vzpoury, u Paula pak ono zmiňované odložení masky.

III.

Jsou to především velké detaily, které navozují a umocňují intimitu celé scény. Dějišti dramatu jsou herecké tváře a detaily, jako přilepená žvýkačka, nebo rozřešení dávající revolver. Svou významnou roli hraje světlo a nasvícení postav. Vyznává-li se Paul, pak jeho obličej je tak světlý, až nepřirozeně bílý, že opravdu působí dojmem, jakoby jej dlouho kryla nějaká maska, kterou teď sňal, ale nezdravá barva obličeje, kterému bylo dlouho upřeno sluneční světlo, zůstává. Podtrhuje tak celkovou jeho křehkost, až dětskou čistotu a upřímnost. Naopak obličej Jeanne zůstává po celou dobu ve stínu, je tmavý, ale má přirozenou barvu, její obličej žádná maska nestínila. Dalším příkladem aktivní role světla je onen obraz metaforického znázornění smrti. Představa světla na konci tunelu je zde zcivilněna do podoby ostrého, ale přesto měkkého, ne nepříjemně řezavého světla, přicházejícího skutečně z jiného světa, z toho venkovního, který neví nic o dramatu uvnitř tmavého pokoje. A samozřejmě hudba. Všudypřítomný motiv saxofonu elegantně uzavírá příběh posledními tesklivými tóny.

Michaela Hermanová

Poslední tango v Paříži (Itálie, Francie, USA 1972)

Režie: Bernardo Bertolucci

Scénář: Bernardo Bertolucci, Franco Arcalli

Kamera: Vittorio Storaro

Střih: Franco Arcalli, Roberto Perpignani

Hudba: Gato Barbieri

Hrají: Marlon Brando, Maria Schneider ad.