PANELSTORY
aneb
TRAGÉDIE ATOMOVÉHO VĚKU V ZORNÉM ÚHLU VĚRY CHYTILOVÉ
EXPOZICE
„Svítá! Na sídlišti svítá! Bude jasný den!“ Tlupa věžáků se zalévá zlatavými paprsky ranního slunce a v malých klíckách 2+1 se ke svému životu probouzí horda hrdinných budovatelů socialistického světa. Dělníci, intelektuálové, něco mezi. Každý tradičně zívne a ukrojí další kus ze svého života. Tam venku je čeká práce, možná lelkování vydávané za práci, pak slunce opustí svojí pozici strážce nad životem vítězícího proletariátu a tma zavelí všem králíkům k návratu do jejich ubikací. A tak každý den, pořád stejně, dokud vítězná třída definitivně nestvrdí svojí historickou výhru naplněním ideje věčné spravedlnosti. A pak skončí dějiny a nad pozemským rájem už slunce nikdy nezapadne.
Teď však ještě ne! Píše se rok 1979 a režisérka Věra Chytilová (1929) ve filmu „Panelstory aneb Jak se rodí sídliště“ „dokumentuje“ čilý ruch na budujícím se sídlišti. Všude je ještě plno bahna, noví nájemníci můžou být překvapeni tím, že v jejich bytech ještě všechno nefunguje tak jak má (ale od toho tu jsou zdatní instalatéři a malíři, kteří všechno zařídí – i nadrženou majitelku bytu sexuálně obšťastní).
Aby všechno zdárně klapalo, musí nad pořádkem dohlížet příslušník VB (ten si však nevšimne po sídlišti slídícího pedofila – hraje ho Oldřich Navrátil- jenž je jinak také trochu nedůtklivý otec od rodiny). Ve světě bláta a papundeklu vesele skotačí děti, mezi nimi i malý Pepík (Lukáš Bech), který nechce dopoledne trávit s „tetou“ a ztrácí se v podivném budovatelském světě dospělých. Naproti němu do tohoto prapodivného světa vniká příslušník opačné generace, dědeček (Antonín Bahna), který přijíždí navštívit svojí dceru, co se právě přestěhovala do „novýho“. Pepík i děda fascinovaně putují tímto sídlištním prostorem – dítě ještě nechápavě bere absurditu života jako hru, stařec se již halasně ozývá, ale jeho sípavý hlas už v rachotu sbíječek nikdo neslyší.
A to vše zaznamenává za vydatné kameramanské pomoci Jaromíra Šofra „nejukřičenější“ režisérka dějin Věra Chytilová. A věru její příběh „Panelstory aneb Jak se rodí sídliště“ neztrácí ani ve šťastném světě kapitalismu nic na své působivosti…
KOLIZE
6. a 9. srpna 1945 vybuchly nad japonskými městy Nagasaki a Hirošima dvě atomové pumy. Svět jásal – skončila druhá světová válka a lidstvo vstoupilo do nové fáze svojí existence. Nazvěme ho „atomový věk“. Člověk je osvobozen od autorit. Bůh je mrtev a jediný kdo nad námi vládne, jsme my sami. Vírou se stává ukojení potřeb. Znakem bytí je vršení „materiálu“, našeho vlastnictví. Ve východní Evropě se ještě totalitní systémy snaží tragikomickým způsobem stvořit nové náboženství, ale to ve své amorálnosti stejně zkrachuje. A je s podivem, že právě z tohoto „socialistického tábora“ vzešel člověk (tedy přesněji žena), který spíše než by útočil na situaci ve své totalitní zemi, řešil problémy „existencionálního“ člověka Západu. Chytilová samozřejmě také útočí na byrokracii tupého aparátu totality (snímek „ Kalamita z roku 1980), ale jejím hlavním tématem je otázka míry lidské svobody a zodpovědnosti jedince vůči ostatním. A to je věc, která do prostředí, kde není radno ani promluvit se sousedem, příliš nepatří. Snad proto západní svět přijal její snímky s takovým nadšením, protože v nich poznal sám sebe.
Chytilová je radikální a útočí na všechno, co se ji nelíbí. Provokuje atomový věk, kdy je možné všechno, ale nikdo za nic nenese zodpovědnost.
Sídliště v „ Panelstory“ samozřejmě můžeme chápat jakožto vzorek světa „socialistického“. Nic nefunguje, dělníci jsou líni, intelektuálové (herec v podání Jiřího Kodeta) šmejdí po chodbách, aby si mohli vypůjčit od svých sousedů nějaké peníze. Tak to vnímejme v rámci doby, kdy film vznikl. Jakožto příslušník generace, která ono období „normalizace“ nezažila, žasnu nad tím, co všechno bylo tehdy možné, ale zároveň si provokativně kladu otázku,jestli náhodou nežijeme ve světě „nové normalizace“, kdy jasně viditelný tupý činitel (Strana) zmizel a my vlastně nevíme, pro koho a vůbec proč žijeme.
KRIZE
Míru lidské svobody nejvíce Chytilová řešila ve svém filmu „ Sedmikrásky“ (1966). Zodpovědnost se stala hlavním motivem „Hry o jablko“ (1976). V těchto snímcích však každé ze zmíněných témat jednoznačně bilo do očí. Řádění dvou Marií („ Sedmikrásky“ )je destrukční a na první pohled opovrženíhodné. Doktor John („ Hra o jablko“) zbabělým a egoistickým způsobem odmítá přijmout zodpovědnost za důsledky svého „hédonistického“ způsobu života.
Dvě hlavní témata Chytilové: svoboda a zodpovědnost se objevují i v „ Panelstory“. Tentokrát však již nenápadně. Ukrývají se v drobnostech, ve vteřinách obyčejného života a zde již nastává krize „atomového věku“, kdy si myslíme, že žijeme v normální „normalizaci“, přičemž netušíme, že zdánlivě řádné chování je ve skutečnosti na vrcholu „nenormálnosti“.
Příklad: malý Pepík chce místo s hlídací „tetou“ zůstat s maminkou, ta však musí plnit svoje „normální“ pracovní povinnosti. Pepík se tak ocitá sám v lese paneláků. Matka však musí být spokojená – ženy jsou si rovny s muži a mají řádné pracovní uplatnění. Kam však padá jejich dítě je příliš nezajímá. Svoboda a zodpovědnost. Není pak nakonec Franta (Oldřich Návratil) se svojí úchylnou zálibou v dětech normálnější?
A pak je tu pan Vondráček (Ladislav Potměšil). Potřebuje se vyspat po noční šichtě a jeho hysterická manželka (Klára Jerneková), která bude zanedlouho rodit si zrovna chce vykřičet své problémy. Každý prosazuje své a jejich malá dcerka Helenka podobně jako Pepík zůstává „sama“.
Chytilová se tak již vzdává provokativnosti skrze zobrazování fyzické agresivity (dvě Marie v „ Sedmikráskách“ demonstrovali svojí svobodu ničením „materiálu“), ale zneklidňuje již jenom tím, že nám předhazuje sebe samé v každodenním bytí.
V současném světě „omámení možnostmi“ snadno člověk zapomene „omámit se zodpovědností“. Citovou, hodnotovou, ale i pracovní (ukázka postoje člověka k zodpovědnosti je i v postavách dělníků: teď už to nejsou hrdinní budovatelé, ale líní primitivové, kteří neváhají ani chvíli a zašijí se do své pohodlnosti).
Prostor sídliště je tak ukázkou našeho zmateného prostoru vnitřního, kdy ztrátu víry v cokoli nahrazujeme rychlým uspokojením ega: tak se smíříme i s malými rozměry bytu, kde se vzájemně tísníme, s nedokonalým manželstvím, které se pro nás stává jenom pasivním trpěním toho druhého a v klidu si okolo sebe necháme postavit další sídliště a katedrály konzumu, kde skutečný smysl života nenajdeme, ale vzhledem k tomu, že chodit tam je normální, činíme tak s bezostyšností a mnohdy i s hrdostí. Je jenom otázkou do jaké míry jsme ochotni to snášet.
V současné „normalizaci“ nepomůže i tradiční opozice stávajícího stavu společnosti – umění a intelektuálové. Suzi Gabliková (1934) ve své knize „Selhala moderna?“ píše, že poslední půlstoletí je velkou prohrou umělců. Ti se vzdali svojí role společenského „undergroundu“ a raději profitují ze společenské poptávky. I takového člověka Chytilová na svém sídlišti objeví. Je jím herec (Jiří Kodet). Zatímco by měl být on v opozici proti sídlištnímu „přežívání“, je jeho „zásadním problémem“ finanční situace. Využívá tedy svého hereckého umu k svádění svých nadržených a osamělých sousedek, od kterých si pak vypůjčí nějakou tu sumičku. Kodet přesně demonstruje dnešního umělce jakožto trapného žvanila, lísajícího se do přízně druhých. Pokud tedy „atomový věk“ ztrácí hodnověrnou opozici (proti světu sídliště stojí v podstatě jen již výše zmíněný stařeček, který si také jako jediný všimne mrtvolně působící ženy za jedním z tisíců oken – tedy se odpoutá od svého ega a snaží se nést odpovědnost za druhého a v této situaci dokonce úplně neznámého člověka), krize se pomalu mění v katastrofu.
PERIPETIE
Chytilová v „ Panelstory“ buduje atmosféru nenormálnosti také skrze obrazovou stránku. Ostatně důraz na výtvarný výraz je ve filmech této režisérky stejně podstatnou složkou jako obsahový atak na amorálnost společnosti. Ale zatímco v „ Sedmikráskách“ na diváka působily dekorace a kostýmy vytvořené Ester Krumbachovou a ve snímku „ Ovoce stromů rajských jíme“ (1969) se zase zásadním tvůrcem emocí a dojmů z filmu stala kamera Jaroslava Kučery, v „Panelstory“ na první pohled nějaká zásadní výrazová složka chybí.
Chytilová samozřejmě opět místy zvýrazňuje barevnost a estetičnost, což krásně demonstruje úvodní scéna, kdy za východu slunce sledujeme probouzející se sídliště, přičemž zachycením světelného přechodu mezi nocí a dnem navozuje režisérka dojem, že se nacházíme na jiné planetě – v jiné dimenzi. Většinou však převažuje šedivost a obraz vysílá do diváků až pocit chladu (ostatně tuto barevnou šedivost najdeme ve většině normalizačních filmů, takže se dá spekulovat o tom, zda to byl záměr či ne).
Chytilová s kameramanem Jaromírem Šofrem ovšem najde jiný trik, jak vyvolat u diváka silnou emoci. Učiní ho účastníkem příběhu. Kamera nervózně těká po sídlištních domech a lidech, téměř se nezastaví, někdy její prudké pohyby můžou vyvolat až fyzickou nevolnost. Jakoby kameru držel náhodný návštěvník tohoto panelového města a se svým nástrojem zběsile dokumentoval dění – nebo jinak: kamerou je sám zmatený návštěvník (možná jiný dědeček či jiný Pepík, který nechápe smysl sídlištního chaosu) bloumající prostorem.
Tím, že Chytilová víceméně rezignuje na estetičnost, která pro ní byla charakteristická v 60. letech, nastupuje použitím tohoto „dokumentarismu“ k nové fázi své tvorby, kdy z diváka bude chtít učinit účastníka děje a nepřímo jednoho z viníků. Pokud budu chtít trochu přehánět – Chytilová předjímá styl tvorby, který v 90. letech světově zpopularizovala Dánská filmová škola (hnutí Dogma 95), který je založen právě na navození dojmu filmařského „amatérismu“ a dokumentarismu.
Objevuje se zde však již zrádnost tohoto vizuálního naturalismu – a to, že se časem může dostat do křeče. A tím vstupujeme do poslední fáze tragédie „atomového věku“…
KATASTROFA
Pád Berlínské zdi znamenal smrt pro totalitní systémy ve východní Evropě a optimisticky naladěné lidstvo se zářícími úsměvy hledělo k idejím „nového věčného míru“. Tyto krásné myšlenky se bohužel rozplynuly dřív než se čekalo a ve „vyjukaných“ posttotalitních národech se uhnízdil nový –ismus, tedy materialismus.
A věčný nespokojenec Chytilová na to prudce reaguje. Vysmívá se novým kapitalistům v teplácích („ Dědictví aneb Kurvahošigutntag“ z roku 1992), buržoazii v kravatách („ Pasti, pasti, pastičky“ z roku 1998) i falešné morálce („ Vyhnání z ráje“ natočené roku 2001). Snímky troufalé, snažící se burcovat, ale bohužel také notně křečovité a ukřičené. Chytilová jakoby ztratila soudnost a rozhodla se vyrovnat si účty s celým světem. Mnohdy také upouští od svých vysokých uměleckých ambicí (velký prostor přenechaný „komice“ Boleslava Polívky v „ Dědictví“ a „ Vyhnání z ráje“ degraduje snahu o názor na trapnou agitku) a snímky tak připomínají nepovedené domácí video kdysi talentovaného umělce.
Zdá se, že jsem odbočil od hlavního tématu, kterým je film „ Panelstory“. Avšak pád Věry Chytilové a stav současné společnosti souzní s vyzněním závěru jejího posledního dobrého filmu (alespoň podle mého soudu, neboť již její tvorba 80. let předznamenává, kam se bude ubírat, viz nesnesitelné herecké karikování „Sklepáckých“ herců v „ Kopytem sem, kopytem tam“ z roku 1988). V něm představitelé mladé generace Petr a Soňa (Michal Nesvadba a Alena Rýcová) po západu slunce s nadějí hledí k budoucímu životu na sídlišti. Čekají spolu dítě a vlastně – ono se v těch „králíkárnách“ dá nějak přežít.
Chytilová mistrným úhybným manévrem splňuje požadavek totalitní moci, tedy že sídliště je vrchol socialistického bytového hospodářství. Skutečný význam scény je zcela opačný. Výsměch a rezignace. Ti, co mohou něco změnit (mladá generace) se smíří se stavem zdánlivé spokojenosti a jejich osudem je trapné přežívání ve stylu jejich rodičů a sousedů.
Jediný představitel opozice (dědeček) odjíždí, protože pochopil, že v takovém stádiu rozkladu hodnot již změna není možná a nezbývá nic jiného, než dožít ve své pravdě, ale stranou toho všeho.
Přežít a být spokojený v primitivismu je cíl i dnešního člověka – celý svět se stal jedním velkým sídlištěm. A mladí jsou stejní jako Petr a Soňa. Nic se nezměnilo. Chytilová stále bojuje proti stejnému nepříteli, avšak pomalu rezignuje také. Křičí a už nehledá vyrovnanost. Ona je tím nespokojeným dědečkem, na rozdíl od něj však zůstává na sídlištním balkóně, divoce mává rukama, budí rozpaky a smích. Tím však dokonává tragédii „atomového věku“, kdy už neexistuje skutečně hodnověrná autorita morálky, po níž tato velká režisérka celý život prahne, kdy pomalu není možné uniknout z panelového světa, aniž bychom neztratili rozum a nakonec i svůj život.
Film „Panelstory aneb Jak se rodí sídliště“ je dle mého názoru jedním z posledních rozumných protestů proti nadvládě průměrnosti a konformismu. A jak se zdá, jedinou cestou z „atomového věku“ se zřejmě bohužel stane užití nástroje, který tomuto období dal svůj název. A pak už jenom tma a všude panelové ruiny. Mezi nimi Věra Chytilová s kamerou, se smíchem točící to, co zbylo z hrdého světa „věčného míru a prosperity“.
Vítek Pokorný
| < Předchozí | Další > |
|---|