Epos v kině
Homér popisuje příběhy skvělých hrdinů bojujících za všemožné vznešené ideály. Jejich osudy se stávají modelem pro nejrůznější životní situace obyčejného smrtelníka. Tomuto účelu podléhá i způsob vyprávění. Aristotelés se Homérovými verši zabývá z formálního hlediska ve své Poetice. Říká, že pro epickou báseň je nejvhodnější „hérojské metrum“ neboť „jest ze všech nejklidnější a nejvážnější“. Epos se dle Aristotela týká velkoleposti. Formálním zpracováním i obsahem se řadí mezi tzv. vysoké žánry literatury. Z hlediska estetiky spadá tedy do kategorie vznešeného. Co se však s látkou již předem zařazenou do umění vznešeného stane při převedení do filmového jazyka?
Hollywoodský režisér německého původu Wolfgang Petersen se pokusil svým velkofilmem Trója převyprávět příběh Homérovy epické básně. Základním vnějším znakem původní předlohy, odkazujícím ke kategorii vznešeného, je samotný rozsah básníkova textu. Délka a mnohovrstevnatost Íliady přirozeně znemožňuje její úplné přepsání do filmové podoby. Děj je nutné při překladu do nového média nějakým způsobem zredukovat, zkomprimovat. U Petersenova filmu jsme při tom svědky komprimace několikanásobné.
Pro potřeby celovečerní metráže je ořezána především rozlehlá časová plocha eposu, jeho pomalé plynutí. Košatost děje, spleť vztahů jsou zredukovány na minimum. Text však neprošel kompresí pouze v rovině svých rozměrů. Stejného zploštění se dočkal i rozměr duchovní, ideový. Z objemné koule se stala malá krychle s jasnými, zcela zřetelnými hranami banálního, sentimentálního příběhu. Z hlediska dějovosti se tedy ze vznešené a složité básně stalo nízké, jednoduché vyprávění. Proces přechodu z jednoho média do druhého je v tomto případě doprovázen sestupným pohybem napříč estetickými kategoriemi.
Ztrátu majestátnosti ve sféře filmovaného příběhu se režisér Petersen snažil nahradit jinými audiovizuálními prostředky. Jedním ze základních postupů budování efektu vznešeného, vysokého umění je jeho práce s barvami. Celý snímek se odehrává v prostředí sluncem zalitého písečného pobřeží. Základní barvou je tedy žlutá, přesněji řečeno zlatá: zlatavé světlo slunce, zlatý písek, zlaté sochy bohů, žlutý oheň. Pocit krásna je spojen se žlutou barvou. Inverzní barvou ke žluté je v barevném spektru modrá. Modré je nebe a moře kolem Tróji, modrá tvoří hlavní barvu trójských oděvů. Do modré látky je oblečený i Achilles před válkou ve své usedlosti. V jeho osobě dochází i k přímému propojení těchto dvou barevných motivů: zlatavá barva vlasů a modré roucho na těle jakoby byly výrazem jeho výjimečnosti, polobožskosti, jakoby odkazovaly k samotnému slunci na nebesích. Žlutý nádech má i hrdinova legendární výzbroj. Světlé vlasy má vedle Achilla jen jeho bratranec Patrokles (v Homérově předloze je „pouze“ Achillovým přítelem), který je pro vývoj příběhu klíčovou postavou, a Krásná Helena, jež je prvotní hybatelkou celého děje. Její blonďaté, plavé vlasy doplňují bílé šaty, posunující vyznění Heleniny krásy směrem k nadpozemskosti, spirituální neuchopitelnosti. Černá je naopak barvou zbroje většiny vojáků a tedy i boje.
Obrazovou velkolepost podpírají rozmanité průlety kamery Rogera Pratta nad plujícími loděmi, nad nesčetnými zástupy řeckých armád, nad mohutnými trojskými hradbami. Objektiv sleduje tyto výjevy z výšky, v celkových záběrech, aby tak vynikla jejich úžasnost. Na hranici kýče vrávorají obrazy malebných přírodních scenérií či za mořem zapadajícího slunce, v jehož narůžovělé záři se pohybují tmavé kontury postav. Podpůrnou funkci má i hudba s výraznými ženskými vokály. Okázale působí obrovské chrámy, sochy božstev v nadživotních velikostech. Těmito prostředky chce Petersen zakrýt triviálnost, nízkost a tím pádem vlastně i bezvýznamnost příběhu scénáristicky zpracovaného Davidem Benioffem.
V duchu antického ideálu krásy a dobra vybral režisér i představitele svých hrdinů. V důsledku rozsáhlé komprimace Homérova eposu došlo k zjednoznačnění charakterů hlavních postav, což hereckou typologii podstatně zjednodušilo. Zlí jsou oškliví a hodní jsou krásní. Králové Agamemnón a Meneláos jsou vylíčeni pouze v záporném světle, jako lidé lačnící pouze po moci a boji. Jsou proto tlustí, staří a v obličeji nehezcí. Tvoří přesný opak opravdových, kladných hrdinů Petersenovy trojské války, ke kterým diváci pociťují sympatie. Achilles (Brad Pitt), Hektor, Paris (Orlando Bloom) či Odysseus jsou mladí, svalnatí, krásní, rozvážní a čestní. Bojují za vysoké cíle: za lásku, za vlast, za přátelství. Ačkoliv má každý z nich i negativní vlastnosti (Achilles pohrdá bohy, Paris se zbaběle schovává před Menelaem, Hektor nečestně probodne Meneláa mečem…), kladné charakterové rysy a ctnosti u nich převažují. Díky tomu je divák vnímá právě jako výjimečné hrdiny, vzory. Vyvolávají v něm pocity vznešeného.
Na tomto místě se nabízí srovnání s jiným zfilmovaným eposem. Brookova a Carrierova Mahábhárata se při zobrazení mýtického příběhu vydává zcela jiným směrem. Tvůrci byli samozřejmě rovněž nuceni děj indického epické básně značně zhustit. Zůstali ale, na rozdíl od amerických filmařů, věrni hloubce původní výpovědi. Došlo k ořezání vedlejších dějů, nikoli však k zjednodušení základního příběhu, osudu rodu Pánduovců. Hlavním rozdílem je Carrierova práce se scénářem. Svět bohů je zde skutečně propojen se světem lidí ( v Tróji se smrtelníci s osobami bohů nesetkávají, představa božských mocností je posunuta do dnešní, abstraktní roviny) a výjimečnost hrdinů je dána především jejich vznešenou mluvou, na rozdíl od Petersenova snímku, kde postavy mluví současnou řečí. Kategorie vysokého je tedy v Mahábháratě zachována již v samotném Carrierově textu. Filmové zpracování látky je pak úměrné velikosti tématu. Režisér Peter Brook nekomponuje bombastické scény. Zříká se velkolepé výpravy, barevných kostýmů a jiných efektů. Střízlivé provedení kontrastuje se vznešeností děje. Film se dostává do harmonie, vyváženosti formy a obsahu, která americké Tróji chybí.
V němé éře byl film pevně spjat s každým svým uvedením v kině. Divácký zážitek byl do značné míry podmíněn kvalitou hudebního doprovodu. Každé filmové představení bylo svým způsobem jedinečné. Stejně jedinečná může být i každá projekce v dnešních, moderních multikinech. Nebude však záviset na hudební produkci živých muzikantů, ale na kvalitě omáčky k mexickým tachos. Chřoupající návštěvníci biografu komentují bojové sekvence. Ve vypjaté scéně Achillova umírání došla slečně na vedlejším sedadle Coca-Cola. Spojení vznešeného s nízkým je více než dokonalé.
Aristotelés, Rétorika - Poetika. Praha: Petr Rezek, 1999, s. 3
Lukáš Kokeš
| < Předchozí | Další > |
|---|