Brazil – o fantazii a dogmatismu

Je to nesmyslný, zdivočelý, autoritářský režim, do nějž nám dává Gilliam nahlédnout. Od prvních záběrů je divákovi jasné, že tahle „post-totalitní“ vize je příšernou noční můrou každé, jen trochu lidské bytosti. Není důležité, zda jde přímo o totalitní stát, nebo „jen“ o jaksi zdegenerované kapitalistické zřízení. Popravdě řečeno, Gilliama nezajímá žádné bližší zkoumání historie, motivů nebo ideologie, jde mu o princip legitimizace zrůdnosti a její fungování. V narativní rovině vychází trochu z Kafky (zejména motivy zbytnělé byrokracie a represivních složek v kombinaci s téměř neuvěřitelnou fyzickou podobností Anthonyho Perkinse z Wellesovi adaptace Kafkova Procesu s Jonathanem Prycem, představitelem Sama Lowryho) a hodně z Orwella (syžetově se Brazil rozvíjí takřka stejně jako jeho román 1984, nejde však o doslovný přepis, jako v případě stejnojmenného britského filmu Michaela Radforda), ale motivy obou autorů používá jen jako odrazový můstek. Konstruktivně a s jasným záměrem je rozebírá, rekonfiguruje a přetváří v nový, nečekaně esteticky i obsahově celiství tvar, při prvním shlédnutí ohromující svou vtíravou naléhavostí, při druhém a všech dalších přesností v kompozici detailu. Gilliamova „montypythonovsky“ ztřeštěná estetika (přetechnizovaný svět plus figurky neuvěřitelně bizarních omezených obyvatel) jen napomáhá – svým zjevným absurdním předimenzováním – vyzdvihnout absurditu zobrazované situace.

Každý despotický systém má jednu základní, možno říci vrozenou vadu – nespokojené jedince, lidi toužící po životě „v pravdě“. Ty musí nevyhnutelně „vyoperovat“, aby předešel vlastnímu zániku. Despotické zřízení, když chybí vnější agresor, se nutně obrací dovnitř, neboť jen tam ještě existuje pro něj nějaké nebezpečí (a samozřejmě se hledáním nepřítele úžasně vybije agresivita nahromaděná v duších ovládaných lidí). Původně revoluční myšlenky se pak postupně transformují v nové ideje: vláda lidu se mění ve vládu byrokracie. Pro totalitní režim je byrokratický aparát se všemi svými (ve filmu výborně využitými tu jako spouštěč celého příběhu, tam pro změnu „jen“ jako výborný komický prvek) vyhláškami, stvrzenkami a povoleními k tomu či onomu, něco, jako pro onkologa skalpel: slouží k vyříznutí zhoubného nádoru dříve, než ten metastázuje do životně důležitých orgánů; lépe: je játry napadeného organismu snažícími se, i za cenu vlastního poškození, zbavovat tělo všech škodlivin. Brzy je jediným smyslem byrokracie zase jen byrokracie. Řečeno s Orwellem: „Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc.“ V Gilliamově vizi je monstrózní úřednický aparát už jen prázdnou schránkou, plnou lidí-nekombatantů, kteří své absurdní povinnosti dělají jen proto, že jim někdo přikázal je dělat (viz. skvělá scéna v policejním antonu, kdy se dva unudění těžkooděnci, obklopeni spoutanými provinilci, baví o tom, jak jim v „těch nových helmách“ pot stéká do očí).

Sam Lowry (Jonathan Pryce) je jedním prvkem oné výše zmíněné malformace – svobodného myšlení, distopickou monádou, která má své sny (létat, porazit obra-samuraje získat krásnou dívku), ale (zatím) se je bojí splnit. Je mu asi pětatřicet, pracuje jako úředník na pododdělení jednoho z mnoha oddělení na ministerstvu informací, rezignovaně nechává svou kariérou manipulovat dominantní matinku a neustále doufá, že mu v restauraci konečně donesou pravý biftek a ne jen tři kopečky jakési odpudivě kropenaté kaše. Do jeho světa jsme vpuštěni ve chvíli, kdy se dostavuje střední věk a Sam začíná cítit, že by měl se svým životem něco dělat. Rozhodujícím okamžikem je pro něj návštěva vdovy po jistém „vymazaném“ Buttleovi, aby jí předal „přeplatek za vyšetřování“ (ono totiž platí nařízení, že vyšetřování se vždy vede na účet podezřelého!). Zde potkává dívku Jill (Kim Griestová), která je až neuvěřitelně podobná jeho dívce snů. Bezhlavě po ní začne pátrat a roztočí tak spirálu absurdního příběhu, na jehož konci stojí (Gilliam se zde vzorně podržel Orwellova „metanámětu“) chirurgické podvázání „nádoru“ a vyoperování obou revoltujících ze systému.

Gilliam vypráví (očima Sama) svůj bizardní „boj za fantazii“ ve třech fázích, do nichž nechává diváka vstoupit stejně bez přípravy jako topenáře Tuttlea, který pravidelně vpadává do Samova života . Archibald „Harry“ Tuttle (místo nějž byl vlastně omylem zatčen onen nebohý otec rodiny Buttle) je melouchář, který ale svou živnost vykonává pouze v noci a se zbraní namířenou na své klienty. Jeho způsob vzdoru – revolta malého živnostníka proti státním „Centrálním službám“ – je nejvýmluvnějším symbolem nesmyslnosti podobně autoritářských systémů. Analogicky s kapitolami příběhu vstoupí Tuttle do Samova života také třikrát.

Poprvé – v první fázi, kterou můžeme nazvat „seznamovací“ – aby spravil Samův termostat poté, co odposlechl zamítnutí jeho žádosti o pomoc u „Centrálních služeb“. Z počátku stejně obezřetně, jako se Tuttle pohybuje po Samově bytě, Gilliam (a prostřednictvím kamery i my) prochází zbídačeným světem totality. Mezi razantními útoky na bránici diváctva (zjevně zapříčiněnými jeho „montypythonovským“ původem) nechává nonšalantně problesknout hrůzyplnost orwellovské „utopie naruby“ a nutí nás tak k zajíknutí uprostřed záchvatu smíchu.

Druhou fázi můžeme pojmenovat „uvolňovací“. Lze ji vymezit Samovým osobním kontaktem s Jill a jejich zatčením. Její průběh se opět obrazně takřka přesně shoduje s motivem „zachraňujícího“ Tuttla. „Centrální služby“ zabavily a právě demolují Samův byt a Tuttle promptně vykoná akt pomsty: napojí klimatizační okruh kombinéz obou „zlých“ státních topenářů (Bob Hoskins s čepicí s enormně dlouhým kšiltem je famózně zabedněný) na odpadní rouru. V závěru této části však triumfuje systém: oba milenci jsou vyrušeni během milostného aktu, Jill je (snad) zastřelena a Sam zatčen. Jejich krátké štěstí (za něž to ale stálo) náhle praská stejně jako kombinézy obou topenářů pod náporem „nesprávné“ roury.

V závěrečné, třetí fázi – fázi „definitivní“ (hned vysvětlím proč) – se Samův svět mění v regulérní noční můru. Má být mučen a vykonavatelem psychické i fyzické tortury není nikdo jiný než jeho konformní přítel Jack Lint (Michael Palin), který již dříve neváhal přejmenovat svou ženu z Alison na Barbaru jen proto, že si jeho šéf, pan Helpman, nebyl schopen zapamatovat její pravé jméno, a který nemá pro Jacka „na sále“ jiné přivítání než výčitky, do čeho ho to zase navezl. A nyní se dostávám k nejpalčivější pasáži filmu: do sálu se náhle doslova jako Deus ex machina spouští komando topenářů a v čele s Tuttlem Sama osvobodí, aby mohl uprchnout a shledat se s přeživší Jill. Přesto nakonec Gilliam diváka probudí a vysvětluje, že to byl jen Samův sen – zbláznil se, definitivně odjel do své fantazie a unikl tak svým trýznitelům. Tuttleův výskyt můžeme chápat i jako zosobnění naší touhy a snahy Samovi pomoci, která je však marná a brzy se rozplývá stejně jako Tuttle podléhá v zoufalém boji s pouličními odpadky.

Závěr (který byl např. pro americké distributory silnou kávou a pro promítání v Americe musel být přetočen) je vzhledem k dané situaci až překvapivě optimistický. Co kdyby totiž Gilliam nechal Sama „vymačkat jako citrón a naplnit láskou k Velkému bratru“ jako to udělal Orwell svému rebelovi Winstonu Smithovi. Tím, že nechává Sama zešílet (a pást krávy v horách s Jill po boku), ukazuje divákům (a přesvědčuje tak snad i sám sebe), že žádná moc nedokáže přemoci lidskou fantazii (zaznívá zde snad apel na svobodu projevu a umělecké tvorby, která je v totalitní společnosti snad tím nejcennějším?). Základní syžetová rovina snímku – kafkovsky beznadějný boj jednotlivce proti zhoubnému systému ve fyzickém světě - u Gilliama přechází do sféry metafyzické v symbolický duel individuální fantazie a bestiálního dogmatismu, kdy „sub specie aeternitatis“ fantazie, právo člověka na sny a svobodné myšlení vítězí na celé čáře.

Křivka tragična – komična osciluje v Gilliamově snímku mezi nejzažšími maximy, což může na někoho působit až příliš prvoplánovým a efektním dojmem, já jsem v něm však spatřil něco docela opačného. Pod slupkou zábavně dobrodružné, ztřeštěně legrační a přesto mrazivě strašidelné podívané, se skrývá hlubší Gilliamovo podobenství (stejně jako ve 12 opicích – stylizací výpravy mimochodem Brazil velice připomínajících - nebo Strachu a hnusu v Las Vegas) o možnosti, lépe řečeno, nezbytně nutné existenci dobra (snad hrabalovských perliček) i ve zdánlivě všemocném zlu. Vyjadřuje naději a víru v možnost vždy lepšího světa, než je ten náš současný a to se, myslím, počítá.

Citované filmy: Brazil (http://www.imdb.com/title/tt0088846/), Strach a hnus v Las Pegas (http://www.imdb.com/title/tt0120669/), 12 opic (http://www.imdb.com/title/tt0114746/), 1984 (http://www.imdb.com/title/tt0087803/), Proces (http://www.imdb.com/title/tt0057427/)

Jan Hlubek

< Předchozí		Další >