Arnold Schwarzenegger – poslední herecká ikona

Hvězda je tvář z obálky časopisu. Když se řekne její jméno, lidé si vybaví její vizáž, někdy postavu a někdo si vzpomene na některé její filmové role. Hvězdy nás svým jménem lákají na filmy a plní stránky společenských a bulvárních časopisů. Ikona je také hvězdou, ale zároveň je něčím víc. Její jméno je pojem a při vyslovení na sebe automaticky váže významy a konotace; je synonymem pro určitý typ postav, žánr a také pro určitou dobu.

Každá ikona má své charakteristické gesto, svůj vnějškový atribut, který doplňuje tvář (hvězdy mají pouze tvář) a svou charakteristickou hlášku. Neodmyslitelným aspektem herecké ikony je její tělesnost, která není pouhým vyjádřením dobového ideálu krásy, ale je přímým nebo metaforickým synonymem doby. Hvězdy se objevují a zase mizí do zapomnění, ale ikony zůstávají. Jejich tváře a těla sice zestárnou, ale jejich jména nikdy neztratí svou váhu. Nezáleží kolik filmů natočily, kolik získaly ocenění a ani zdali vůbec uměly hrát. Milníkem jejich kariéry byl jeden titul a jedna role, kde se ustanovilo vše, co je pro danou ikonu charakteristické a co představuje její trademark. Dějiny filmu nám divákům nabídly mnoho hereckých ikon, bohužel všechny buďto zemřely, nebo se stáhly do ústraní. Druhá varianta se týká i chronologicky poslední herecké ikony, Arnolda Schwarzeneggera.

Schwarzenegger – na začátku Arnoldovy kariéry mu producenti kvůli těžké vyslovitelnosti jména v Americe doporučovali pseudonym a dnes představuje všeobecně známé synonymum pro americký akční film osmdesátých let minulého století, ideál amerického snu a samotnou Ameriku. Na začátku daného kultu stojí Terminátor - postava nezničitelného kolosu, který si nezadržitelně razí cestu za svým cílem. Arnoldova kariéra je s Terminátorem pevně spjata a můžeme ji rozdělit na čtyři části: směřování k ikoně, její pěstování, posléze její popírání a nakonec její resuscitace a mramorizace. Předěly přitom představují roky 1984, 1991 a 2003 – uvedení tří dílů terminátorské ságy.

Sveřepý výraz bez známky citu, rozložitá postava v koženém motorkářském oblečení s těžkými botami, tmavé brýle kompletně zakrývající oči, které navíc umocňují hranatost Schwarzeneggerova obličeje, a vlasy vyčesané do ježka. Ztělesněný posel zkázy, kterého nic a nikdo na cestě za cílem nezastaví. Vyjádřením daného principu byla i hláška „I’ll be back“, která se stejně jako předešlé jmenované atributy stala Arnoldovým trademarkem. Důležitým Schwarzeneggerovým atributem byly jeho svaly vypracované kariérou mnohanásobného držitele mistra světa v kulturistice. Tělesná konstrukce Arnoldovi pomohla navázat na terminátorský model nezničitelného válečného stroje i v jeho dalších rolích, přestože šlo o „lidi“ a kladné postavy. Akční hrdina byl už od dob Douglase Fairbankse nezničitelný a nepřemožitelný, ale Schwarzenegger tento princip fyzicky představoval. Před Schwarzeneggerem na fyzické stavbě akčního hrdiny nezáleželo (James Bond, Indiana Jones), ale s jeho nástupem na scénu byly svaly jedinou vstupenkou do akčního žánru (viz proměna Arnoldova jediného konkurenta Stalloneho mezi prvním a druhým dílem Ramba, nebo důraz na fyzickou stavbu všech následujících představitelů akčních hrdinů až do dnešních dob).

Odpůrci akčních filmů a Schwarzeneggera se nepřestanou ptát, jak je možné, že se člověk, který si nezaslouží označení herec, stane nejlépe placenou hvězdou (tuto pozici dodnes nikdo nepřekonal). Doba tomu chtěla. Osmdesátá léta jsou v Americe vrcholem studené války, prezidentem je Ronald Reagan, slabošští hippies mají odzvoněno a Amerika potřebuje po Vietnamském fiasku pozdvihnout sebevědomí. Slabost je nežádoucí a síla je pojmem číslo jedna – pro stát, hospodářství, společnost a tudíž i pro filmové hrdiny. Všechny Schwarzeneggerovy filmy bezprostředně následující po Terminátorovi náleží buď úplně (Komando, 1985; Predátor, 1987; Běžící muž, 1987), nebo alespoň částečně (Špinavá dohoda, 1986; Rudé horko, 1988) do akčního žánru, všechny jsou doslova přehlídkou fyzické síly a uplatňují typ nezastavitelného hrdiny, který je navíc pomocí přímých citací a odkazů vztahován k Terminátorovi. Nebo spíše k Schwarzeneggerovi. Hranice mezi postavou a hvězdou se setřela, Schwarzenegger na sebe přebírá podobu postavy, kterou vytvořil a stává se ikonou. Vlasy vyčesané nahoru, železobetonový výraz a „I’ll be back“ se stávají symbolem Schwarzeneggera a jeho typu hrdiny.

Ikona se pozná mimo jiné podle častého napodobování a parodování (které pochopitelně souvisí s obecnou známostí postavy a snadnou identifikovatelností). Všechny výše zmíněné charakteristické atributy používal nejen Schwarzenegger ve svých filmech, ale zároveň na ně bylo odkazováno v konkurenčních titulech, které jeho typ buďto zesměšňovaly (Tango & Cash) nebo se vůči němu vymezovaly (Poslední skaut).

Konec osmdesátých let představuje zlom ve společnosti (Bush, konec Studené války, neotřesitelné vědomí americké dokonalosti) a tudíž i v akčním filmu. Schwarzenegger je taktik a ještě dříve, než daný zlom de facto započne, se sám přesouvá do komediálního žánru. Dokud jeho role odkazují (Dvojčata, 1988) nebo přímo navazují (Rudé horko, Policajt ze školky, 1990) na jeho akční ikonu, vždy se stávají kasovními trháky. Jméno Schwarzenegger si uchovalo svou váhu. Definitivně nový směr kariéry stvrdil Terminátor II: Den zúčtování (1991), kde se nevrací Terminátor, ale Schwarzenegger se vrací k němu, aby jeho prostřednictvím ospravedlnil svou změnu image. Během filmu se ze zabijáckého stroje stává empatické stvoření, sveřepý výraz vystřídá úsměv a verbální trademark „I’ll be back“ nahradí gesto zdviženého palce. Schwarzenegger svého Terminátora nezničil, ale naopak ho upgradoval. Polidštění Terminátora ve filmu předznamenalo definitivní odklon Schwarzeneggera od jeho typu hrdiny. Epitafem akčního filmu osmdesátých let a s ním i Schwarzeneggera jakožto ikony přítomné ve své době byl Poslední akční hrdina (1993). Jak příznačné, že ikona, která utvořila jeden typ hrdiny a de facto jeden subžánr, jim sama vystrojí pohřeb. To není narážka na bídné tržby titulu, nýbrž konstatovaní jeho významu. Poslední akční hrdina byl nostalgickým rozloučením s celým světem akčních filmů osmdesátých let; ve své době zůstal však nepochopen. Zde také naposledy z plátna zazní „I’ll be back“.

Přicházela nová doba, která pro Schwarzeneggera nebyla dělaná. Ačkoli jeho jméno stále láká diváky do kin, filmy už nejsou ty samé. Po perfektním startu s Pravdivými lži (1994) přichází za sebou dvě komediální fiaska (Junior, 2004; Rolničky kam se podíváš, 1996) a ve snaze zachránit kariéru a dostát síle svého jména se Schwarzenegger sám proti svému prohlášení vrací do akčního žánru (Likvidátor, 1996; Šestý den, 2000; Protiúder, 2002). Jenže jeho robustní kreace, snažící se resuscitovat starý žánr, vyznívají směšně a zastarale vedle filmů z produkce Jerryho Bruckheimera a nastupující vlny digitálních kung-fu extravagancí. Hvězdy padají, ale ikony umírají nebo odcházejí. Arnold má ještě v životě plány, takže se rozhodne pro odchod. Předtím je ovšem potřeba udělat za filmovou kariérou důstojnou tečku, kterou může zastat jen návrat postavy, která definovala jeho ikonu. Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003) v několika sekvencích odkazujících na předešlé díly jasně ukázal, že ikona přichází do doby, kam už nepatří. Film je pochopitelně kasovní trhák – legenda se vrátila, ale Schwarzenegger moc dobře ví, že filmový svět už pro něho není - tam patří do starého železa. Odchází tedy ze světa filmu do politiky, ale svou ikonu (oživenou posledním filmem) si bere s sebou – z Terminátora se stává „Guvernátor“ se sloganem „I’m back“.

Definitivní stvrzení ikony Arnolda Schwarzeneggera je jeho cameo role v akčním filmu nové generace Vítejte v džungli (2003). Hlavní roli zde hraje nastupující akční hvězda The Rock, který je k Arnoldovi často přirovnáván, a to nejen díky náležité svalové výbavě, ale i kvůli podobnému typu rolí. V úvodní scéně vchází Rock do klubu, kde za chvíli vypukne první akční scéna filmu, a proti němu z klubu odchází Arnold Schwarzenegger. Nikoli postava jím představovaná a de facto ani on sám, ale „Arnold Schwarzenegger“ coby ikona akčního filmu a nikým nepřekonaný král svého žánru. Když míjí Rocka, utrousí jedinou větu: „Have fun“. Nejedná se ovšem o prosté předznamenání následující scény, ale o metaforické předání žezla vládce akčního žánru novému nástupci. Schwarzenegger tím definitivě uzavřel filmovou kapitolu svého života (následující cameo role nelze brát vážně). Chtělo by se zvolat „Král je mrtev, ať žije král“, ale nebylo by to trefné. Schwarzenegger-herec je sice mrtev, ale Schwarzenegger-ikona nikdy nezemře. Toto jméno zůstane navždy pojmem a sebelepší a sebecharismatičtější nový akční hrdina bude vždy srovnáván se Schwarzeneggerem.

Jiří Flígl

Autor studuje filmovou vědu na FF UK