Ztraceno v překladu: S cizí ženou v cizím městě

Tokio na přelomu tisíciletí, svědek lidského času. Z počátku si americký herec Bob Harris myslel, že je v tom přepychově anonymním hotelu uprostřed cizího velkoměsta snad jediným Američanem. Pak ale večer v baru potkal Charlottu. Poznal, že i ona je svým způsobem osamělá a že snad i ona by ráda něco udělala s dosavadním blouděním životem. Pár skleniček, soukromá karaoke party, společně probdělá noc, ale jen jeden vroucný polibek. O to vroucnější oč jednoznačnější ve svých důsledcích...

Není to romance ani psychologické drama. Je to něco mezi. Něco nedefinovatelného, co vám proteče pamětí jako značkový whisky bourbon hltanem, příjemně zahřeje, ale druhého dne vás z něj nebude bolet hlava. Zůstane jen pocit, že jste včera určitě prožili něco báječného. U filmu Sophie Coppolové jsem se občas zasmál, tu a tam se zamyslel, ale emoce velkého melodramatu se nedostavily. Naštěstí, protože to je jen dobře. V životě drtivé většiny z nás totiž – troufám si napsat – na sebe velká fatální shledání dopředu neupozorňují. A zřejmě je to tak dobře, neboť (osudová) setkání s Druhým jsou jen předstupněm k poznání sebe sama. Jejich prožitek si většinou uvědomíme, až když je pozdě.

Ztraceno v překladu je nejsilnější právě v neokázalosti s jakou dokázalo zachytit prchavé životní „fatum“. Kamera jakoby nebyla schopná najít klid, stylovou vyrovnanost poetického ducha svého „příběhu“. Přemíra vedlejších, zdánlivě nepodstatných záběrů, dlouhé okamžiky věnované ne zcela fotogenickému Tokiu... O to tu ale jde. Nalézt nepodstatnost, vnější neatraktivnost nebo, chcete-li, výmluvnost skutečně „obyčejného“. Teprve po takovéto redukci můžeme vybudovat dokonalé pozadí ústředním figurám a jejich setkáváním.

Stárnoucí herec Bob (Bill Murray) svým ironickým úsměvem jen velice chabě zakrývá hlubokou bezradnost tváří v tvář dosavadnímu životu. Asi se to nazývá krize středního věku, to plíživé cosi, s celou svou tažeností povinnostmi i bláhovou touhou po radikální změně. Proto, aby (se) pochopil je tu anonymní Tokio. Stává se zvnějšněním Bobovy životní „obyčejnosti“. Jen díky Tokiu Bob zatouží se za každou cenu zbavit svých dosavadních norem. Jakoby ho jazykem a kulturou izolující velkoměsto přímo vhánělo do vztahu s nějakou osudovou ženou. Tedy pro něj a v jeho očích osudovou... Bob se nechává vtáhnout sám, dobrovolně. Noční dobrodružství s barovou zpěvačkou se však ukáže být zcela lichým řešením. S Charlottou se naštěstí milovat nedokáže. Sekvence improvizovaného karaoke či (záměrně „nehollywoodská“) scéna společné noci jsou nejlepším důkazem racionální nepojmenovatelnosti jejich vztahu. Bob vlastně poznal, po jaké chiméře touží, hned jak Charlottu poprvé uviděl. Všechno ale zůstává nevyřčeno, jen naznačeno a „spolusdíleno“. Jejich krátkodobé partnerství je o něčem jiném.

Že by o smíření s oním blouděním, které nás všechny tu a tam tolik mate? O pochopení? Oba vědí, že se za několik dní rozejdou, budují proto svůj čas tak, aby polibek, nebo vůbec jakákoliv případná tělesná náklonnost, nebyl prostředkem, ale cílem. Osudovost bez kýče. Závěrečná scéna, jakoby náhodné rozloučení se Boba s Charlottou uprostřed v protisměru spěchajícího davu Japonců, je toho dokladem. Na polibek čekají všichni, postavy i diváci. A když přijde, je po všem, zbývá už jen cesta na letiště. A poznání, že všechno je (a bude) jak má být