This is Zodiac speaking… Každý nový film Davida Finchera je takovou malou událostí. Sice nijak masovou, ale pro režisérovy fanoušky naprosto zásadní. Po pouhých pěti celovečerních snímcích platí Fincher za jednoho z divácky nejvděčnějších a současně nejodvážnějších hollywoodských tvůrců. Jak dopadne se Zodiakem?
Zodiac na první pohled vypadá jako klasický serial killer movie. Neslavně proslulý vrah, který si ve výsměšných dopisech posílaných policii i redakcím několika amerických deníků říkal Zodiac, byl ostatně pro filmaře inspirací několikrát. Vedle nedávno vzniklého stejnojmenného videosnímku, který se nepokrytě snažil využít rozruchu kolem Fincherova chystaného projektu, připomene tu nejslavnější zodiacovksou „odvozeninu“ i sám Fincher: V jedné scéně je ve filmu promítán první díl série o Drsném Harrym, pro nějž byl právě „dopisový vrah“ volnou předlohou.
Zásadní se mi pro pochopení Fincherova filmu zdá především jedna věc: jakkoli to může v souvislosti s žánrem kriminálního thrilleru znít paradoxně, nejde v něm o dopadení pachatele. Odtud zřejmě pramení i odmítavé reakce některých kritiků (viz i těch několik negativních postojů na rottentomatoes.com), kteří filmu vyčítají rozvleklost, nepatřičnou komediálnost a především závěrečné vyčpění do ztracena. Film tak skutečně může působit. Pokud jdete do kina právě na další klasický film o sériovém vrahovi, nevyhnutelně se u vás dostaví podobně záporné stanovisko. Teprve když připustíme, že autorským záměrem scénáře Jamese Vandebilta by mohla být nikoli strastiplná cesta za pachatelovým dopadením, ale samotná situace kolem něj v průběhu více než třiceti let vznikající, začne Fincherův film najednou skvěle fungovat.
Literární předloha, stejnojmenná kniha někdejšího karikaturisty deníku San Francisco Chronicle Roberta Graysmithe, je střízlivou a přísně faktograficky pojatou literaturou faktu. Přestože se svého času stala bestsellerem, nikdy nebylo její snahou vzbudit jakoukoli senzaci. I film (který jinak košatou knihu přece jen dějově poněkud ořezává) je vlastně důsledným popřením jakékoli senzačnosti. Koho zajímá jakýsi kondenzovaný portrét Spojených států posledních třiceti čtyřiceti let a zároveň ho baví filmy, které sami sebe dokáží reflektovat právě a především jako filmy, ten bude podle mě ze Zodiaca nadšený. Podobně jako nedávný Spielbergův Mnichov je i Zodiac totiž portrétem doby a současně i portrétem tehdejší kinematografie samotné. Na jedné straně precizní výprava a kostýmy, skvělý mix dobových hitů (Santana, Donovan, …) a nespočet konkrétních kulturně společenských souvislostí. A na straně druhé neuvěřitelný kadlub fotografických (William Eggleston, Todd Hido) a kinematografických odkazů (vedle zmiňovaného Drsného Harryho zejména Všichni prezidentovi muži nebo Coppolův Rozhovor).
Zodiac tak funguje především jako úžasná popkulturní a cinefilní hra, která nadchne s každým dalším shlédnutím víc a víc. Znovu opakuji, že je ale třeba tohle divácké vědomí souvislostí mít neustále na paměti, jinak se může lehce stát, že onu skvělou hru se žánrem i jeho historickými kontexty odmítnete prostě jen jako příliš roztahanou (a navíc z principu špatnou!) detektivku. Pokud si ovšem veškeré intertextuální nadstavby filmu odmyslím, tak jako tak zůstává ohromně propracovaná kinematografická freska, která je ve své formální klasičnosti a zdánlivé vypravěčské jednoduchosti neméně komplexní. Nenacházíme tu žádné kamerové průlety uchem kávové konvice (Úkryt) ani roztřesenou perforaci filmového pásu (Klub rváčů) natož prostřih pánského penisu (tamtéž). Obvyklý hračička Fincher jakoby téměř přestal experimentovat a vstoupil do filmařských „středních let“. od poněkud prvoplánového odkazování k filmovému médiu jako takovému (jak tomu zatím bylo ve všech jeho filmech, snad s výjimkou debutového Vetřelce 3) ale ve skutečnosti pouze přešel k velice jemné ale o to rafinovanější hře s konturami žánru a z toho plynoucím audiovizuálním kouzlům. Zapamatoval jsem si hlavně ostrý švenk z mostního pilíře sanfranciské Golden Gate, z přímého nadhledu snímanou jízdu taxíku posléze zavražděného Paula Stinea nebo výbornou střihovou sekvenci, kdy se živá akce kombinuje s přes plátno prolétávajícími novinovými titulky a v jedné chvíli postavy jakoby přímo prochází obracejícími se stránkami novin.
Velkou ozdobou filmu jsou i herecké výkony. I ty ovšem vynikají z hranic klasického žánrového filmu. Vedle Jakea Gyllenhaala v roli ústředního hrdiny Graysmithe vás určitě nadchne nonšalantní a non stop něčím sjetý Robert Downey, jr. coby jeho redakční kolega a hvězda černé kroniky San Francisco Chronicle Paul Avery. Trojlístek hlavních hrdinů doplňuje pak Columbovský Mark Ruffalo jako legenda friského policejního sboru David Toschi (další filmová reminiscence - právě podle Toschiho vymodeloval prý Steve McQueen ve skutečnosti svého filmového Bullita). Skvěle zvládají jak nefalšovanou posedlost dopadením pachatele tak i jemné ironické odstíny, které dodávají sebevážnější filmové situaci tolik potřebný přídech sebereflexe a autorského sebeuvědomění. Prakticky nikdy tak film nesklouzne k obvyklému neduhu žánru, tedy nekontrolovanému patosu, a naopak si prakticky neustále udržuje určitý odstup ironického pozorovatele.
Zodiac není filmem pro všechny. Bavit bude především ty z vás, kteří chodíte rádi a hodně do kina a současně jste ochotní po vyjití ze sálu o filmu ještě chvíli přemýšlet. Už nyní si troufnu tvrdit, že Zodiac bude jedním z vrcholů letošního filmového roku – od prvního do posledního záběru „chytrý“ film, jehož cílem neí podle mě jenom bavit a/ nebo děsit, ale především poukázat na fungování jednoho žánru, ohmatat jeho kontury a sem tam si z něj udělat legraci. Uměním je na něm pak především to, že současně neuráží památku vrahových obětí.
Hodnocení: 10/ 10
Jan Hlubek
Odkaz na IMDB
Oficiální web
Trailer na CSFD
