„Každý říká, že odpouštět je krásná idea, dokud nemá co odpouštět.“
C.S. Lewis.
Jednoho rána se Jean (Jennifer Lopez) rozhodne, že už nebude snášet agresivní chování svého partnera (Damian Lewis). Sebere něco málo peněz a společně se svou jedenáctiletou dcerou Griff (Becca Gardner) se vydává za novým životem.
Peněz ubývá, auto se neopravitelně rozbije, Gary jim je v patách. Další a další překážky se jim staví do cesty. Jean nezbývá nic jiného než se uchýlit ke svému švagrovi Einaru Gylkisonovi (Robert Redford), kterého neviděla téměř dvanáct let, a jenž ji viní ze smrti svého syna, jejího manžela. Tak začíná příběh o věčném smiřování, odpouštění a jizvách, které už nikdy nezmizí z duše.
Švédský režisér Lasse Hallströme patří v hollywoodských vodách k zavedeným značkám. Přestože jeho filmy nesahají co do počtu návštěvníků k zaručeným trhákům, vždy si díky své hluboké lidskosti a řemeslné dokonalosti najdou početnou diváckou obec a nezřídka jsou oceňovány nejprestižnějšími soškami pozlátkového oboru.
An unfinished life je typickým Hallströmovým snímkem. Je tam vše, co k němu patří. Laskavý pohled na celé to snaženi lidských bytostí nalézt klid a rovnováhu v životě. Pečlivě budovaná atmosféra. Silný příběh s morálním poselstvím. A hvězdné obsazení.
Hallströmovy snímky mají vždy dokonalou kameru. Řemeslně jsou na jedné z nejvyšších úrovní mainstreamové tvorby. Málokdo zapomene na úvodní záběr z Čokolády (2000), kdy kamera letí nad městečkem, rozráží dveře kamenného kostelíku a dává tím všem na srozuměnou, že jejich městečko se brzy osvobodí od své sešněrovanosti.
Ani Žít po svém není po formální stránce výjimkou. Práce kamery je precizní. Opíjí diváka širokými záběry překrásné wyomingské krajiny. Na některých místech se vkrádá cynická poznámka o přílišné líbivosti, ale ta je brzy umlčena vizuálními hody, které jsou kamerou předkládány. Obraz je bez ostrých hran, výrazných kontrastů. Ukazuje starý dobrý ranč, na němž bydlí neméně staří a dobří, i když poněkud zasmušilí Einar s Mitchem (Morgan Freeman).
Příběh je nejslabším článkem řetězu a táhne jinak zajímavý film ke dnu. Je složený ze všemožných klišé na téma smrt, usmiřování, odpouštění. Nese v sobě příliš neumětelsky zpracované morální a křesťanské poselství.Dialogy jsou ubohé a tak prkenně napsané, že v sobě kombinují slovník primitiva ze zvláštní školy s filozofickými litaniemi Freuda. Všechny ty úsečné a krátké rozhovory mají nejspíše připomínat kovbojský svět, kde se nejvíc cení duchaplnost ve zkratce.
Morgan Freeman v roli „moudrého starce“ odvádí standardně vynikající výkon. Je šedou eminencí celého dění na statku. On postrkuje Einara ke Griff a nabádá ho k usmíření s Jean. Věříte mu každé slovo i poněkud absurdní odpuštění medvědovi. Robert Redford se pokouší Einara uchopit jako člověka s velkou vnitřní bolestí. Bohužel ta bolest je místy vnitřní až příliš. Stále se ovšem může spolehnout na své osvědčené charisma. Dlouhý pohled vyčítavých očí a má celou scénu v kapse. Redford přesně zapadá do tohoto staromilského rodinného dramatu – má v sobě kus nostalgie po těch dávných skvělých časech. V souboji dvou osvědčených hereckých matadorů ovšem s přehledem vítězí emocionálně hlubší Freeman.
Jennifer Lopez svým toporným výkonem film překvapivě nestrhla do hlubin trapnosti. Projevuje se zde jako nadprůměrně hezká, podprůměrně talentovaná herečka. Josh Lucas získal part šerifa Cranea. Rozhodně dopadl mnohem lépe než Lopez, ale i jeho herecký projev by potřeboval trochu dozrát. Potvrzuje domněnku, že slouží ke stejnému účelu jako Jenny z Bronxu. Aby se obě pohlaví měla na co dívat. Sympatie si určitě vyslouží malá Becca Gardner v roli Griff. I když je rozhodně nerealisticky roztomilá a pěkňoučká, podařilo se jí do Griff dostat něco málo života. Damian Lewis v roli Garyho si střihnul dalšího z řady padouchů. V celkovém obsazení jeho maličká postava zaniká. Posledním důležitým proti a spoluhráčem je medvěd (Bart). Nese v sobě křesťanské poselství a hned po dvojce Redford- Freeman je nejlepším hercem v ansámblu.
Hudba Christophera Younga není dynamická, zapadá do obrazu filmu o „ problémech, kterým musíme čelit všichni“. Plně slouží filmu. Prohlubuje emocionální dopad scén, ale sama se pod tíhou své bezvýraznosti z celku ztrácí.
Závěrem bych snímek neodsuzovala. Je to stará dobrá klasika. Ničím neburcuje, nepohoršuje. Předkládá nekomplikovaný příběh, který tu už byl mockrát předtím. Nemá chladnou působivost Ostrovních zpráv (2001), naléhavost Co žere Gilberta Grapea? (1993) ani poetičnost Čokolády (2000), předchozích Hallströmových počinů. Jakoby zde chyběla ta kouzelná součástka, která dělá z nadprůměrně dobrého snímku nezapomenutelný zážitek. Ale v televizi se bude jednou celá ta rodinná historka Gilkysonů a jejich přátel vyjímat opravdu pěkně.
Hodnocení: 6/ 10
Štěpánka Červinková
Odkaz na IMDB
Oficiální web
