Želvy mohou létat
V rámci Projektu 100 si vedle starších kousků a čerstvých novinek našel místo i film, jenž je zároveň uváděn distribuční společností Aerofilms i nad rámec přehlídky. Aerofilms mají již od svého vzniku poměrně vysoké ambice, co do samotného dramatrugického výběru filmů i jejich divácké (ne)zajímavosti (to podle toho, jak moc „artově“ naladěný divák na jejich distribuční tituly zavítá). No a jak si tedy stojí s posledním přírůstkem, íránsko-iráckou koprodukcí Želvy mohou létat?
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že Želvy jsou po dlouhé době zjevem poměrně zvláštním a jedinečným, na poměry naší distribuce. Po dlouhé době se k nám totiž v jejich podobě dostává celovečerní film z regionu, který je nám buď úplně neznámý, nebo jej pro nás prezentují jen oficiální obrazy přinášené světovými médii. A o případné obeznámenosti s tamní kinematografií už vůbec nemůže být řeč. Jedinými, alespoň mlhavě povědomými filmařskými jmény z oblastí Blízkého Východu jsou íránští režiséři Abbas Kiarostami nebo otec s dcerou Mohsen a Samira Makhmalbafovi.
Příběh vychází z následující situace (další děj raději neprozrazuji, protože i v jeho - byť dost přímočarých - kolejích se semo tamo uděje zajímavý moment): V kurdském utečeneckém táboře na turecko-irácké hranici všichni čekají, kdy se tu konečně objeví Američané. Třináctiletý Kak, přezdívaný Satelit, se stává nepsaným vůdcem skupiny místních zmrzačených dětí, které si vydělávají sběrem nevybuchlých nášlapných min...
Želvy mohou létat v režii Bahmana Ghobadiho, první celovečerní film natočený v Iráku po pádu Saddáma Husajna, zaujal na mnoha světových festivalech. Příběh hlavního hrdiny a jeho „sběračské“ party je nám přibližován velmi suverénní kamerou a doprovází jej podmanivá hudba. Režisér se navíc nezastavuje jen u lineárního vylíčení děje, ale jeho plynutí komplikuje používáním flashbacků nebo fantazijních výjevů, což mu dodává vnitřní napětí i tempo. Filmu ovšem přirozeně dominují solidně vedení (převážně dětští) neherci, jejichž chybějící končetiny či nuzné životní podmínky si tvůrci nemuseli nijak vymýšlet nebo přibarvovat. Proto na vás určitě spolehlivě zafungují jak slzy, koulející se z jejich hnědých očí, tak i schopnost neztratit (v kulisách utečeneckého tábora skoro nepatřičnou) dětskou lehkovážnost, která jen pozvolna ustupuje (smutně předčasnému) dospívání.
„Želvy“ jsou zkrátka maximálně profesionální, kosmopolitně srozumitelnou záležitostí - v dobrém i špatném slova smyslu. Režisér totiž svůj film pojal jako de facto klasické melodrama čistě západního střihu, v němž navíc zhusta ukápne kunderovská „slza nad slzou“, tedy dojde u nás k dojetí nad tím, jak jsme sami dojatí. Kdo by si taky sám před sebou dovolil zůstat chladným, když sleduje chlapce, kterému mina utrhla obě ruce, jak se stará o slepé osiřelé batole? Ani já si to nedovolil, ale osobně by mě Ghobadi silněji oslovil (a divácky zneklidnil), kdyby se civilizačně i kulturně „nepřeložitelnou“ (= pro nás nepředstavitelnou) životní realitu svého příběhu odvážil podat podobně „nepřeložitelným“ filmovým způsobem. Krátce řečeno: silné téma podané tak, že vás vlastně nijak zvlášť nepřekvapí a navíc budete mít pořád neodbytný pocit něčeho kýčovitého ve státě iráckém!
Jan Hlubek