Zákon přitažlivosti

Letmý pohled do tiskovin mi naznačil, že se bude jednat o typickou romantickou komedii, která asi těžko něčím překvapí. Dvě osoby odlišného pohlaví (Pierce Brosnan a Julianne Mooreová) se k sobě očividně nehodí. On je poněkud zanedbaný, leč bezprostřední elegán, ona upjatá, trochu zakomplexovaná dříčka… Společnou mají snad jen úspěšnou právnickou kariéru, která ještě neprošla zklamáním z prohraného případu. Samozřejmě až do chvíle, kdy v soudní síni narazí jeden na druhého. V tu chvíli se tyto dva kolosy rozvodového práva začnou skrz rozvrácené vztahy svých klientů prodírat jeden k druhému.

Jedná se sice o komedii, leč vtipů, které by autorům vyšli dle jejich (tedy spíš mých) představ, tu mnoho není. Pokusů o humor je tu sice dost, patřičně úderných je však poskromnu. Takhle tu máme jeden slušný vtip každých 5-10 minut, což u podobného výtvoru příliš nestačí. Prostor mezi nimi je totiž vyplněn rádoby smysluplnými dialogy obou hrdinů, které asi mají působit jako milá vzpomínka na půlstoletí staré americké komedie. Dnes je ale jiná doba, a pouhé pomrkávání na diváka stylem „ten Pierce je ale odvaz, když si v soudní síni vyleze na stůl“ nestačí. Dialogy jsou sice napsány obratně, někdy téměř rafinovaně, jenže skončí předvídatelně nebo nevýrazně, decentně. Když nad tím teď přemýšlím, není to ani tak chyba scénáristova, jako spíš režiséra Petera Howitta (např.Johnny English), který sebelepší nápad inscenuje nemastně, neslaně. Ve filmu je například scéna, kde se formou jakéhosi videoklipu dozvíme „nejzábavnější“ momenty ze společných soudních přelíčení obou aktérů. Důvod její existence je asi snaha přiblížit divákovi oba hrdiny takové jací jsou, tedy v jejich přirozeném prostředí, tedy zábavou naditém rozvodovém řízení. Jsem si naprosto jistý, že až to budou sledovat maminky doma u žehlení, tohle bude přesně ten moment, který na jejich tváři vykouzlí úsměv. Je totiž zcela jedno v jakou chvíli zvednou od pomačkané košile hlavu – hlavně že písnička pořád hraje a ve filmu se něco děje. Proč autoři místo toho nerozehráli jednu plnohodnotnou scénu, která by o postavách něco zajímavého sdělila, nebo by řekla něco víc o jejich případech, pokusila se je nějak včlenit do děje. Takhle působí jejich povolání jen jako nutná škatulka, která drží děj pohromadě. A, přiznejme si, není to děj nijak světoborný. Ale teď pozor! Jsou i klady, které bys měl, milý diváku, ve vlastním zájmu poznat, takže čti dál!!!


Pokud mě někdo rozhodně překvapil, tak Pierce Brosnan. Nedá se říci, že by tento herec jiskrného pohledu hrál krom „bondovek“ v mnoha nadprůměrných filmech (ne že by všechny jeho bondovky byly nadprůměrné, ale mají jistý neklesající standard). V Aféře Thomase Crowna předváděl jen jakousi variaci na „Bonda“, a já už ani nedoufal, že ho někdy uvidím hrát. Právě v Zákonu přitažlivosti se odehrála ta šťastná událost, že byl Pierce odsunut na vedlejší kolej, a nepatrně větší part získala Julianne Mooreová. Na plátně jsou sice skoro stejně dlouho, ale události sledujeme z jejího pohledu. V novinářském presskitu se zdůrazňovalo, že byl kladen důraz na vývoj vztahu dvou naprosto odlišných, leč stejně osamělých lidí. O tom je každá romantická komedie, jenže po shlédnutí tohoto filmu jsem byl na vážkách, jestli se skutečně o klasickou romantickou komedii jedná. Bylo to sice stejně naivní, snaha tvůrců hrát na naše emoce chvílemi směšná (Mooreová podezřívavě: „Doufám že ráno nebudeš pryč“, Brosnan spíš sám pro sebe, trochu tragicky: „Budu u tebe navždy“), ale často došlo i na momenty, které v šablonovitých r.k. nebývají. Na rozdíl od ostatních podobných filmů se totiž našemu sympatickému páru do cesty nestaví rodinné problémy, nemoc nebo třeba daleká služební cesta. Mooreová Brosnana pořád odmítá, a to i přesto, že už spolu v podstatě žijí. (tady si dovolím v zájmu nevyzrazení pointy být poněkud nedůsledný) Brosnan tu působí skutečně politováníhodně, a je právě jeho zásluhou, že se jeho role nezvrtla do jednostranně se chovajícího chudáčka, kterému někdo ublížil. Postava jím ztvárněná je vtipná, smutná…není to výkon oscarový, ale daleký těm několika nacvičeným grimasám královnina nejlepšího agenta.

Mooreová se k němu skvěle hodí. Zatímco Brosnan hraje sice jejími měnícími se náladami zmítaného, ale od začátku za svým cílem jdoucího, jedince, Mooreová se musela vypořádat s postavou poněkud nejasnou, až neuvěřitelnou. Ta se chová přirozeně jen v opilosti. Její postava očividně neví co se svým životem, a bylo jen na Juliane jak její boj zahraje. Její ztvárnění se mi líbilo moc, hlavně v kontextu k Brosnanovi.

Zákon přitažlivosti je v žánru romantické komedie hezký průměr. Nepřináší sice nic, co by tu dříve nebylo, ale ani není vyloženě špatný. Nevidím tedy mnoho důvodů, proč tomuto filmu věnovat dvě hodiny plného soustředění v kině, když u něj doma můžete například, jak už jsem poznamenal výše, žehlit. Ne každý z nás je ale žena, a dokáže dělat vícero věcí najednou, takže kdo se na žehlení u televize necítí, může do kina zajít, a zaměřit svou pozornost na milé výkony hlavních představitelů.

Hodnocení: 6/10

Odkaz na IMDB

Ondřej Lipenský