Výměna
{etRating 4.5}
Zasloužilý filmový veterán Clint Eastwood natočil příběh matky, které se jednoho dne ztratí z domova malý syn, podle skutečných událostí. A jak už to u podobných námětů bývá, právě proto, že tenhle případ se v kalifornském Los Angeles na sklonku dvacátých let dvacátého století, opravdu stal, tak nemá ani za mák důležitosti otázka, jakže to celé dopadne. Po dlouhé době se totiž na plátna našich kin dostává skvostný doklad toho, že nikoli jen cíl, nýbrž i cesta k cíli může být zdrojem chytré filmařiny.
Angelina Jolie je Výměně doslova jen třešničkou na načančaném dortíku v současnosti tolik vzkvétajícího hollywoodského retro-stylu, v apartním kloboučku, nezbytnou broží přizdobeném kabátku a se rtěnkou rudou tak, až by se našim dědečkům a pradědečkům tajil dech. Bezchybná výprava, minimalistická a současně přesně dávkovaná hudba, jemné zabarvení těch pitoreskních obrázků dohněda… Eastwoodův nový film je svým způsobem vrchol jeho dosavadní tvorby co do preciznosti stylu a práce s filmovým výrazem. A komu kamerová stylizovanost, až manýrismus trochu kazil výsledný dojem třeba u Milion Dollar Baby, bude se u Výměny ošívat možná ještě o trochu víc. Bezesporné kouzlo filmu a důvod, proč ho i přes jisté divácké obtíže (které mám ale osobně vlastně se všemi Eastwoodovými filmy při jejich prvním zkouknutí) hodnotím tak vysoko, leží jinde. A sice právě v tom, jak chytrý přístup se za zdánlivě obyčejně melodramatickým příběhem ztráty a hledání skrývá.
Výměna je dost dlouhá. Tak dlouhá, že jsem v poslední čtvrtině docela doufal, kdy už se objeví závěrečné titulky. Teprve po východu z kina jsem začal uvažovat, že to možná celé bude obráceně a právě ta skoro bezostyšná rozvleklost, bezmála umanuté „sebezahledění“ je výchozím principem snímku. Film dává skvěle pocítit trpké čekání matky, které zmizel syn, i následná nekonečná muka, když policie zarytě tvrdí, že cizí klouček, kterého jí přivedla po čase zpět domů, je nutně její syn. A pokračuje stejně nekončícími tahanicemi o to, jak dojít alespoň dílčí spravedlnosti. Jakoby vůbec nejde o to, zda se malého Waltera podaří nakonec nalézt (případně v jakém stavu) a potrestat viníky za to, co udělali (nebo neudělali). Výměna je z tohoto úhlu pohledu takřka patologickou studií problému chybění, jakéhosi „bytostného manka“ v lidské existenci. Nejde jen o to, že zmizel syn. Již na počátku příběhu chybí jeho otec, který práskl do bot hned, jak se Walter narodil. A když Christinino čekání na návrat ztraceného syna přejde v úchvatné pasáži v nevěřícnou noční můru faktické záměny milovaného dítěte, paradox chybění, jako něčeho prvobytně spjatého s lidským životem, se ještě prohlubuje. Ať už hrdinka z příběhu na konci vystupuje v jakémkoli stavu, základní situace se vlastně příliš nemění, jen se posouvá na další rovinu. „Nyní mám naději“ zní poslední replika filmu. A právě toto toužení, finální víru v cosi nesplnitelného, vnímám jako poslední snahu zvítězit nad oním chyběním. Když říká, že její syn bude i tak pořád s ní, naposledy tak stvrzuje neodbytný fakt jeho absence jako čehosi nadále přijímaného jako přirozené (viz třeba nenápadný detail neustálého telefonování do úřadu spravujícího rejstřík pohřešovaných, jehož periodicita se z počátečního týdne v průběhu filmu změní na měsíční). K lidskému životu patří utrpení a podstatou tohoto utrpení je právě chybění, strádání. Postrádání něčeho. Vždyť i hrdinové filmu, kterému mimochodem patří skvěle sebeironická a zároveň bezostyšně sebereferenční scéna vyhlašování Oscarů, Stalo se jedné noci, vděčí za svou lásku zdánlivé náhodě – absenci autobusu doslova v pravý čas na správném místě. Kdyby se malý Walter neztratil, příběh neexistuje. Právě tím, že chybí, spouští malý Walter všechno, co následuje.
A s tím souvisí i další hnací motor zápletky: hledání smyslu, konce. Christine tu charakterizuje právě slepé odhodlání v době, kdy ženy ani zdaleka nepožívaly tolik práv (ať již faktických nebo jen papírových) jako dnes, dojít své pravdy a práva. Doslova: vědět. Dojít konce jako finálního smyslu. Chce vědět. Nejprve, kde je její syn, posléze, co se s ním stalo. To vše ale jen proto, aby se v závěru mohla sama za sebe upnout alespoň k nepatrné naději, neboť běh událostí jí definitivní odpověď odpírá. Tedy vlastně další nezbytná, doslova existenciální absence. Hrdinka odpověď dostat nesmí, protože jinak by snímek nemohl skončit. Respektive by skončil již po půlhodině. Takto se ve Výměně prakticky s každou půlhodinou uzavírá jedna kapitola, aby se jedinou replikou otevřela další široké škále otázek, chce se mi říct „malých absencí“ ve významovém a vyprávěcím celku, které odpírají pochopit (a přijmout) fakta hrdince i divákům.
Jan Hlubek