Veřejní nepřátelé
( 6 Votes )
„My jsme tu pro prachy banky, ne vaše prachy.“ Zahřímal v roce 1995 Robert de Niro ústy Neila McCauleyho v nezapomenutelném Nelítostném souboji. O čtrnáct let později slyšíme naprosto totožnou větu od legendárního bankovního lupiče Johna Dillingera ve filmu Veřejní nepřátele. Náhoda? Ale kdepak, to se jen Michael Mann vrací ke svému nejlepšímu kusu. Tentokrát v retro ošuntělém kabátu amerických třicátých let.
Říká se, že v zoufalé době je člověk schopen i zoufalých činů. Právě hospodářskou krizi třicátých let můžeme označit za hlavní příčinu rozmachu zločineckého bujení. Z této doby pocházejí nechvalně proslulá jména jako Bonny & Clide nebo Ma Barker. Tyto postavy si vydobyly velikou popularitu na základě svého „robinhoodského“ charakteru a veřejnost je v těchto krizových dobách přímo zbožňovala. John Dillinger byl opravdovou noční můrou pro bankovní instituce celé země. Jen v letech 1933 a 1934 se podílel na více jak tuctu ozbrojených loupeží. Jeho spanilá jízda končí až v červnu čtyřiatřicátého roku.
Mann je známý svou vášní užívat ve filmech nejmodernější dostupnou technologii. Ruční HD digitální kameru využil poprvé ve filmu Collateral. Filmu neuvěřitelně pomohla – film se natáčel v noci a viditelnost nočních scén je opravdu nevídaná. Se stejnou technologií pracoval také v Miami Vice, nicméně předchozímu filmu se nevyrovnal. Poté, co jsem viděl trailer na Veřejné nepřátele, velmi jsem se obával, že obrovská kvalita obrazu bude pracovat proti. Po shlédnutí filmu však musím přiznat pravý opak. Obraz má neuvěřitelnou hloubku a působí velmi reálně. Místo ošuntělého retra jsem měl pocit, že jde o realistickou dobovou rekonstrukci (Nepamatuji, že by kdy kulky z pušek zněly tak zatraceně zřetelně). Jako režisérovu provokaci můžeme vnímat vložení několikavteřinových okének z dobových dokumentů, které drze kontrastují s jinak excelentním obrazem. Šikovným tahem je používání ruční kamery u akčních nebo výrazně dynamičtějších scén, zatímco v interiérech je obraz zklidněný statickou kamerou. Vizuálně je film opravdu krásný a nad jeho jedinečností se divák může snadno rozplývat.
Trochu komplikovanější je to s příběhem. Mám rád, když si tvůrci nevybírají úplně snadné náměty, ale spíše něco, co by bylo výzvou. Veřejní nepřátelé takovým riskantním filmem určitě jsou. Pominu-li, že je to autorův druhý film týkající se bankovních loupeží, existuje ještě další pohoršující okolnost. Mann se potýká s reálným námětem, který prostě musí ctít historii. U podobných filmů je velmi důležitá dynamika kladných a záporných postav. Hrozně rádi sledujeme tyhle šachové partie a snažíme se odhadnout, kdo bude mít nakonec navrch. Bude to Johnny Depp nebo Christian Bale? Tenhle souboj na dálku je to, co nás drží v napětí. Příběh Dillingera je problematický právě tím, že taková rivalita v jeho životním příběhu chyběla. Melvin Purvis (Christian Bale) je dle knižní předlohy vcelku neschopným vládním agentem, zatímco ve filmu je prezentován jako naprosté eso. Navíc celé jejich setkání ve vězení je fiktivní a nikdy k němu nedošlo. Takže abych to shrnul. Mann natočil film o kriminálníkovi, který svého pronásledovatele vlastně nikdy pořádně nepotkal. Tomu já říkám riskantní film. U mě Mann rozhodně obstál a kromě absence obvyklého duelu nemám opravdu moc co vyčítat.
Johhny Depp zahrál drzého kriminálníka s velkým přehledem - škoda jen, že ty opravdové špeky se člověk dozví až z internetu. A taky už Depp přeci jen není nejmladší a věřit, že je mu 31, to tvůrci po divákovi zkrátka nemůžou chtít. Bale mi po dvou slabých výkonech v Batmanovi a Termínátorovi konečně nevadil. Hraje tlumeně a přemýšlivě a konečně má jeho postava alespoň hloubku. Byla by škoda, kdyby se nevymotal ze škatulky plytkých akčních hezounků. Marion Cottilard je správná kočka jak to umí jen ona.
Pokud máte trpělivost, odpustíte filmu pár hluchých míst a dlouhou stopáž. Myslím, že byste mohli být odměněni jedním z nejlepších zážitků letošní letní sezóny. A nezapomeňte: Johnny nekrade vaše peníze, ale peníze banky.
Michal Polák