Valkýra
{etRating 4}
Toma Cruise v hlavní roli nového filmu Bryana Singera jsem se bál jako čert kříže. Co je platné, že je svému reálnému předobrazu, baronu von Stauffenbergovi údajně tak podobný, když prostě už mnohokrát dokázal, že jestli se na něco skutečně jako herec nehodí, jsou to role charakterních (natož charismatických) hrdinů-vůdců. A „poslední samuraj“ Cruise i tentokrát ukázal, že mu skutečně role zubících se floutků či fuckujících producentů sluší daleko lépe. Jinak je ale Valkýra strhující podívanou filmového předjaří.
Všechny dosavadní Singerovy filmy, které jsem měl tu čest vidět (včetně těch zdánlivě méně výrazných, jako „televizně“ temný Nadaný žák), považuji za nejlepší důkaz toho, že i v továrně na sny se dá pracovat výrazně autorským způsobem. Skvěle šlapající „hodinové strojky“ Obvyklých podezřelých, prvních dvou dílů trilogie X-Men i mnohými odsuzovaný Superman se vrací jsou radostí pro diváky i tu zvláštní sub-diváckou sortu, která si říká kritici, potažmo filmoví vědci. Z každé scény u Singera v plných proudech odkapává nejen stoprocentní vědomí si toho, co chce vyprávět a jak, ale i láska k tomuto vyprávění samotnému. Základ v pevně rozehraném scenáristickém schématu je na plátno převáděn se suverenitou a až přepečlivou technicistní přesností, která nás diváky dokonale a beze švů sebe-uvědomování dostává hluboko do filmové fikce a tenat příběhu. Zároveň ale, při čtení takříkajíc proti srsti téhle dokonalé filmové konstrukce, vyvěrá na povrch úžasná bohatost, s níž Singer poukazuje na samotnou funkci postavy v příběhu, který je vždy NÉJAK a NĚKÝM konstruován a vyprávěn. Již Obvyklí podezřelí nejsou ničím jiným, než jedním velkým dobrodružstvím vyprávění samotného, jakousi kvazi-detektivkou o vypravěči a jeho publiku, resp. vzrušujícím dramatem splétání narativních vodítek a jejich následného roršifrovávání v diváckých hypotézách. I série X-Men při určitém úhlu pohledu není ničím méně než úvahou nad podstatou (fikčního) hrdinství a bezmála „abstraktní“ pohádkou o morálce filmového (super)hrdiny. Superman se vrací tuto tendenci dovršuje a obohacuje navíc o roztomile „piplavé“ vyznání řemeslné a technické stránce filmu jako takového (především ve scéně „triumfální“ destrukce modelového kolejiště, která je překrouceným obrazem toho, jak se podobné scény ještě nedávno skutečně natáčely, než byly vytlačeny bezešvým „digitálem“).
Valkýra jde v tomto ohledu poněkud jinou, ovšem o nic méně zajímavou cestou. Ještě více než dříve tu v rytmicky pochodovém hudebním doprovodu Johna Ottmana vyniká Singerova záliba ve filmu šlapajícím jako šicí stroj. Dá se říci, že celá Valkýra je jednou velkou gradující exhibicí filmového střihu a rytmizace. Když máte asi v polovině filmu pocit, že tempo již dále gradovat ani nemůže, přichází teprve ta hlavní smršť. Kamera, střih, hudba i pohyby postav v záběru, to vše je sladěno do pulzujícího kolotoče údajů, rozhodnutí drobných komplikací těchto rozhodnutí, rozhodujících aktů či „pouhých“ přesunů informací od někoho k někomu, kdy právě toto všeobecné kolotání dějů a úkonů je silnějším dramatem, než samotný historický půdorys, na němž se to celé vlastně rozehrává.
To, co se zdá být hlavním tématem Valkýry, ovšem vyniká právě v této až minuciózní drobnokresbě příprav a průběhu akce a jejím formálně strhujícím podání. (Dlužno poznamenat, že Valkýra, ač obligátně „podle skutečných událostí“ má na míle daleko k „dokumentárnosti“, tak často proklamované v kladných recenzích, natož pak k „realističnosti“ nebo „historické pravdivosti“, jejíž absencí se zase naopak ohánějí kriticky odmítavé texty). Ba ukazuje, se že jinak být podáno ani nemohlo. Právě příběh pokusu o atentát a následného pokusu o puč je dokonalým prostředkem, jak rozehrát nikoli drama lidského činu, ale naopak drama pohledu na tento čin, přesněji perspektivy, z níž je jakákoli (filmová) akce nahlížena. Už nejde o kolotání smyšlených atributů jinak existujících filmových figur jako v Obvyklých podezřelých, kdy napětí vznikalo ve virtuální sféře vyprávění jednou z těchto figur (osudy svých kdysi žijících kumpánů jedna dosud žijící postava prostě sama vypráví a divák je do poslední chvíle zmítán vírem hypotéz o tom, co je pravda a co lež…). Ve Valkýře se naopak otázka reality figur a jejich činů nijak neřeší (stačí otevřít encyklopedii nebo googlit), jsou dány stejně jako hlavní „body obratu“ v příběhu samotném. To, co by jinde bylo zváno nejspíš „scenáristickým twistem“, je ve Valkýře pouze filmem převyprávěnou realitou před-filmovou (a věřte mi, že v celé historce je několik okamžiků, které jako by vypadli z průměrného hollywoodského thrilleru a přitom se opravdu staly!). Nemá tedy moc cenu nimrat se v tom, zda je vlastně znalost konce filmu spoilerem (ve vlastním smyslu slova) nebo ne – protože pro vnímání příběhu není podle mě moc důležité, zda víme, že Hitler atentát přežil a s postavami spiklenců to nemohlo tudíž dvakrát dobře dopadnout…
Dramatičnost a napětí Valkýry proto spočívá spíše ve fascinujícím hraní si s úhlem pohledu na celou věc. Historie rozebraná na pár řádkách v každé slušnější encyklopedii se stává úžasným dramatem díky tomu, v jak přesných dávkách nám jeho jednotlivé střípky příběhu zapadají do celkového obrazu. Mnoho scén začíná a končí na detailu upřené lidské tváře (z marketingových důvodů samozřejmě najmě Cruisovy, ale to na věci nic nemění…) a obrat v příběhu tu zpravidla závisí právě na tom, jaké a kdy přesně ta která postava učiní rozhodnutí. Několikrát jsou spiklenci zachráněni či naopak zrazeni jen díky tomu, že někdo vidí více či naopak ví méně, než by v normální situaci věděl či viděl (scéna z telegrafického centra). Spiklenci svůj plán řeší v přesně pointovaných dialozích, které nedají diváckým hypotézám nikdy ani zrnko informace navíc, aby mu pak mu (stejně jako některým z postav) podrazily nohy (přesunutí mýtinku z bunkru do dřevěné chaty). Jindy je zase celá scéna až hitchcockovsky napínavá jen díky tomu, že my víme více, než postavy (úvodní pokus o atentát s lahví absintu). A kolosálním triumfem tohoto dramatu pohledů (správných, mylných či úplně lživých) je právě sekvence následující po vykonaném atentátu. Ta je cele postavena na jedné špatné vizuální informaci a následné sérii dez-informací. Náhle před námi vyvstává obraz takřka sci-fi, když si uvědomíme, jak snadno hrdinové manipulují Hitlerův „záložní plán“ na záchranu nacistického Německa (tj. onu titulní Valkýru), jak blízko byl tehdy faktický konec třetí říše. Je to celé ovšem pouze virtuální hra pohledu a informace, vidění a vědění. Virtuální lekce o moci perspektivy, úhlu pohledu. Mnoho diváků bude v kinech spílat historické neudržitelnosti fabule, nebo naopak hýkat blahem nad napínavou podívanou z druhé světové války. Neuvědomí si ale, že se ve skutečnosti rozplývají nad (nikoli) pouhou hrou s vyprávěcím hlediskem. Aneb filmoví vědci, těšte se!
Jan Hlubek
Odkaz na IMDB