Válka světů

Steven Spielberg byl svého času jedním z těch, kteří dodali filmové sci-fi její moderní tvář. V E. T. mimozemšťanovi nebo Blízkých setkáních třetího druhu stvořil něco, čemu bychom mohli s trochou nadsázky říkat „rodinná sci-fi“: V centru speciálních efektů a metafyzických poselství o „všeobjímajícím míru mezi světy“ u něj totiž vždy stála rodina. Zejména postava otce je pak pro Spielberga tématem skoro obsedantním a různým podobám a povahám „otcovství“ se věnuje takřka ve všech svých filmech. Válka světů tuto tendenci, její filtrací přes katastrofický syžet, plně dokládá, a to ve smyslu negativním i pozitivním.

Invaze mimozemšťanů na naši matičku Zemi je námět starý přinejmenším sto sedm let – Válka světů H. G. Wellse totiž poprvé vyšla právě v roce 1898 a její příběh je dodnes jednou z nejrecyklovanějších vědeckofantastických zápletek; v literatuře, ve filmu i v rozhlase. Samotnou Válku světů si možná někdo pamatujete v naivní a xenofóbní, ale o to kultovnější filmové adaptaci Byrona Haskina z roku 1953 a proslulý rozhlasový experiment Orsona Wellese z podzimu roku 1938 také snad nemusím připomínat. Nejkřiklavějším odvarem za posledních několik let je pak zřejmě Emmerichův Den nezávislosti, který byl díky opulentnosti trikových scén a neuvěřitelně stupidnímu scénáři alespoň nadmíru zábavný. Když však v průběhu roku 2002 Tom Cruise do svého plánovaného projektu zaangažoval Stevena Spileberga, bylo všem fanouškům jasné, že se za 130 milionů dolarů schyluje k něčemu opravdu velkolepému. Výsledek ovšem může překvapit a mě, přiznám se, překvapil nadmíru. A velice příjemně.

Čekal jsem obdobně rozmáchlou podívanou jako například ve zmíněném Dni nezávislosti a - ona nepřišla. Tedy alespoň ne v té podobě, v jaké jsme na ni v dnešní době zvyklí. Spielberg totiž neváhal oprostit se od podstaty současného blockbusterového filmu typu Matrix, Hvězdné války či právě Den nezávislosti – od vizuální přemíry. A tím dokázal, jak mnoho v obdobných snímcích je pouhým ornamentem. Ozdobou, která nás sice v sále s dokonalým prostorovým zvukem dokáže ohromit, ale na samotné intenzitě a niternosti předváděným situacím notně ubírá, protože od jejich skutečného prožívání nás posouvá k pouhému nezaujatému pozorování, jinak řečeno k pouhé atrakci.

Po úvodní sekvenci, v jejímž závěru zaduní na zemském povrchu první kovová „tlapa“ kráčejícího mimozemského monstra – „tripodu“, jsem očekával pořádný příděl rozmáchlých akčně demoličních scén, bortící se mrakodrapy, zuřivé porady na generálním štábu a srdceryvné projevy prezidenta k vyděšenému obyvatelstvu. Samotný příběh Raye Ferriera (Cruise), rozvedeného jeřábníka prchajícího decimovanými Spojenými státy i se svými dvěma dětmi (Dakota Fanningová a Justin Chatwin), také nevzbuzoval žádné zásadnější pochyby o tom, jak (dobře) všechno skončí. Jen málo mých předpokladů však nebylo následně vyvedeno z omylu. Zůstal (bohužel) pouze stoprocentní happy end, který si ovšem žádala už Wellsova předloha.

Tím, že celý děj je vyprávěn takřka výhradně z úhlu Rayovy místně a časově omezené existence, tedy v silně synekdochické poloze jednoho osudu mezi miliony jiných, dosáhl Spielberg něčeho neodolatelně působivého. Byť film z pochopitelných důvodů postrádá obvyklé napětí „jak to dopadne“, velice umně sugeruje daleko nepříjemnější a mrazivější pocit nervozity „co se to vlastně děje“. V týchž útržcích, v jakých se celkový obrázek katastrofy dovídají hlavní postavy, odhalují ho tvůrci i nám. Nájezdy mimozemských vetřelců, stejně jako lidské odvetné útoky inscenuje Spielberg ve výsostně eliptických fragmentech, kdy zdrojem největších hrůz jsou často pouhé zvuky nebo jen části nepřátelských strojů. V tomto ohledu je mistrovským dílem především sekvence prvního úderu mimozemšťanů nebo scéna v polorozpadlém sklepení starého domu, kde je trojice hrdinů konfrontována nejen s průzkumnou četou „emzáků“, ale i s pološíleným Timem Robbinsem. Majestátní panoramatické výjevy režisér doslova „dávkuje“ tak, že když přijdou, naše divácké libido nikdy zcela neuspokojí, a onen pocit neurčitosti a nervozity z neznáma tím stále narůstá (hlavně scény protiútoku národní gardy nebo zkázy přeplněného trajektu). Špičková práce odborníků z ILM sice tvůrcům umožnila záběry a výjevy, které by před více než patnácti lety byly zcela nemyslitelné, ale krátce řečeno je největším kladem Války světů to, že těch nejsložitějších trikových úprav si v ní zřejmě ani nevšimnete. Za všechny připomenu třeba jízdu Ferrierových autem po dálnici. Kamera takřka svobodně krouží kolem vozu, ale výsledek působí tak přirozeně, že se nad ním na první pohled ani nepozastavíte.

Jestliže Válka světů přece jen v něčem není úplně dokonalá, je to psychologická rovina celého příběhu. Tomu Cruisovi se podařilo vnést do očí svého hrdiny dostatek strachu, děsu a především bezradnosti, abyste mu bez problémů uvěřili (jeho reakce na první šokující úder, kdy se kolem něj při zásahu nepřátelským laserem vypařují jeho sousedé, pro mě byla natolik přesvědčivá, že když si v koupelně před zrcadlem vytřepal z vlasů oblak popela, také jsem se odporem otřásl). Ovšem následný Rayův charakterní přerod je už dost dlouho dopředu odhadnutelný a emocionální prvoplánovost vůbec, ve spojení s již připomenutým „povinným“ happy endem vnáší do snímku prakticky to jediné klišé v pejorativním smyslu slova. Jakoby se tu náhle Spielberg (ovšemže ve spolupráci se scenáristy Joshem Friedmanem a Davidem Koeppem), ve svých filmech postavu otce obvykle problematizující, zalekl možnosti jít v psychologii stejně daleko, jako si troufl kráčet proti obrazově narativním konvencím velké podívané, a nedokázal už dodat Cruisově postavě špetku morální nezřetelnosti. Jako je neodolatelně reálná jeho neschopnost „zachovat klid“, natož pak vysvětlit dětem situaci, jíž sám nerozumí (což filmoví hrdinové obvykle dovedou), Rayova krvavá konfrontace s Robbinsovým Harlanem Ogilvym, která měla zřejmě zvýraznit jeho temnější povahové rysy (a doložit tak krajnost situace), působí už prostě příliš „kách“.

A na závěr pár poznámek pro opravdové fajnšmekry. Pro mě osobně bylo nesmírně zajímavé sledovat paralely jak s Wellsovou předlohou (za všechny alespoň vizuální podoba mimozemských „tripodů“ nebo takřka doslovná citace počátečních slov knihy v úvodu filmu), tak s oním Haskinovým opusem z padesátých let (zejména úplný závěr s umírajícím mimozemšťanem). To všechno dohromady jen potvrzuje, že Spielberg prostě nepovažuje „popcornové“ publikum za hloupé a důvěřuje mu. Byť ne přehnaně.
Odkaz na IMDB
Oficiální web

Hodnocení: 9/ 10
Jan Hlubek