V moci Ďábla

Zcela nedávno jsem v našem filmBlogu vynášel do nebes mysteriózní thriller „Ti druzí“ se slovy, že jde o nejděsivější či nejmrazivější film posledních let a že ho těžko něco překoná. Náhoda tomu chtěla, že pár dní poté jsem zcela nečekaně dostal za úkol dostavit se na projekci „V moci Ďábla“ (aka Exorcism of Emily Rose) a teď velice rád připouštím, že jsem se mýlil.

Obecně nemám rád filmy, které začínají nápisem „založeno na skutečných událostech“. Většinou to neznamená nic jiného, než že to bude obrovská nuda (většina různých detektivek) a nebo že už víte, jak to vlastně všechno skončí (Titanic a spol.). Nutno ale říci, že v tomto případě je mnohem důležitější slůvko „založeno“ nežli pojem „skutečná událost“. Scénář si z reálného světa bere především námět soudního sporu s farářem, který byl souzen za údajnou nedbalost při rituálu vymítání Ďábla, která vedla ke smrti mladé dívky. Tomu se ještě uvěřit dá, ale informace z distribučních materiálů o hrůzyplném audio-záznamu ze skutečného aktu vymítání, který získali od nejmenovaného newyorského policisty, už trochu zavání mystifikací ve stylu Blair Witch.

Pro roli faráře se Tom Wilkinson narodil...

Byla by to asi otrava, kdyby byl děj uvězněný v mantinelech soudní síně a asi by to pak ani nebyl horror (ledaže by to točili u nás). Naštěstí pro diváka se pomocí flashbacků dostáváme do různých časových období, která buď předcházela moment posednutí démony a nebo následovala po samotném aktu vymítání…podle toho, co se zrovna u soudu projednává. Prolínají se tak dvě zcela odlišné formy napětí. Ta první osloví příznivce soudních sporů a ta druhá pochopitelně fandy nadpřirozena a hrůzy.

Když na okamžik pominu celkově skvěle sladěnou práci celého týmu, pak největší zásluhu na kvalitě, hrůzostrašnosti a atmosféře mají dvě osoby. Christopher Young a Jennifer Carpenter. První jmenovaný se na celém díle podepsal svojí působivou hudbou. Je pravda, že sama o sobě by asi byla celkem nezajímavá a zdlouhavá, ale dokonalé propojení zvukové a vizuální stránky dává filmu říz jako od Jacka Rozparovače. V začátcích vám budou tělní dutiny dunět hlubokým sténáním roztodivného nástroje, v momentech největšího napětí vám hudba pomůže, pokud máte zácpu a melancholická skladba v závěru ve vás probudí lítost nad tím, že už je konec.

Filmaři experimentovali s vlivem barev na psychiku diváka

Jennifer Carpenter (coby Emily Rose) zase díky tomu, že se údajně na roli fyzicky velmi dobře připravovala, dokázala nahradit množství speciálních efektů čistě díky svému monstróznímu hereckému představení. Zeptám se vás, dokážete si dát nohu za krk? Ano? A zvládnete obě dvě? Opravdu? A dokážete se k tomu ještě podrbat na zádech a metat přitom kozelce? To už pravda trochu přeháním, ale snažím se jen najít správný způsob, jak čtenáři přiblížit, že epilepticko – démonické záchvaty, které Carpenter předvádí, musela buď nacvičovat v cirkuse a nebo před natáčením vykonala tajný satanistický rituál a nechala se schválně posednout samotným Luciferem, protože to, co předvádí na plátně, je skutečně makabrózní a já jsem jí to nadšeně sežral i s navijákem. Musím vypíchnout hlavně scény, kdy démon hovoří prostřednictvím posedlé dívky. Možná, že se zde v jednom momentě zašlo do přílišného extrému až patosu (pasáž, kdy bestie prozrazuje své jméno), ale celkově jsem z toho měl dobrý (rozuměj špatný, hrozivý, děsivý) pocit.

Ostatní postavy již nejsou tak vyčnívající, ačkoliv většina z nich sedne na své místo jako lev do Afriky. Tom Wilkinson (jako otec Moore) patrně ve volných chvílích dělá v kostele, protože jeho výkon byl dobře uvěřitelný a jeho vizáž ho k podobným rolím přímo předurčuje. Obhájkyně otce Moorea, Erin Bruner (Laura Linney) zase vypadá jako typická právnička. Ne moc sympatická, lehce odtažitá, ale vývoj filmu vám pomůže pochopit aspoň trochu její postavu. I když právě v tomto momentu vidím drobný háček. Nejde to totiž nijak dobře. Zatímco ve Vetřelci se stanete na chvíli Ripleyovou, i když jste chlap a zatímco v Osvícení byste nejradši vzali sekeru a pomohli Jackovi rozsekat toho malého caparta, tak ve filmu V moci Ďábla jste hozeni spíše do role pasivního diváka bez velké šance sebeidentifikace s postavami. Klady filmu se tedy asi skrývají jinde, že?

Netřeba efektů...

Ve srovnání s ostatními „vymítačskými“ filmy je to především obrovská autentičnost všeho. Nevím, jestli za to může přítomnost soudního procesu nebo vnitřní soudržnost scénáře, který je prostý logických lapsů, ale když jsem z kina odcházel a jel jsem domů, podezíravě jsem se díval na každého člověka a přemýšlel, jestli v něm náhodou nesídlí zlí duchové. Film obsahuje akorátní množství zvláštních efektů, které byly použity většinou v těch případech, kdy nebylo zbytí. Spoustu peněz za triková studia ušetřila producentům právě Jennifer Carpenter, která s výjimkou roztodivných očních efektů zahrála prakticky všechno sama. A to je dobře. Méně je totiž tentokrát opět více a ať už autoři k výrobě použili jakýchkoliv prostředků, výsledný efekt je naprosto úchvatný a vizuálně působivý.

Co ale staví film nad ostatní průměrné horory (průměrem je zde myšlena hororová kvalita navzdory myšlenkové plochosti) je dnes stále aktuálnější střet dvou názorových proudů. Víry a vědy. Carpenter říká: „Jednou z věcí, které mi opravdu utkvěly v mysli, je věta otce Moorea o tom, že víra a pochyby by vždycky měly jít ruku v ruce – protože víra bez jakékoliv pochybnosti může být velmi nebezpečná“. Na jedné straně sporu totiž stojí farář přesvědčený o své mysteriózní pravdě (dívka byla posedlá) a na straně žalobce stojí světská moc, která tvrdí, že dívka byla zkrátka jen nemocná a její nábožensky silně založenou rodinou jí byla upřena lékařská péče. Filmaři si zakládají na tom, že snímek předkládá divákovi oba názory a je jen na něm, jestli uvěří verzi nadpřirozené nebo verzi racionální. Skutečností je, že subjektivní pohled autorů je cítit na každém kroku – už jenom proto, že v záběrech mimo soudní síň se divák dozví, jak to „skutečně“ bylo. Je to ale špatně? Každý má přeci právo na svůj názor a upřímně řečeno, kdyby se ve filmu bazírovalo na naprosté a objektivní vyváženosti, byla by to asi pěkná blbost o ničem.

Campbell Scott (Ethan Thomas) je otrlý žalobce, nevěřící křesťan...

Ke konci bych Scottovi Derricksonovi, který je zodpovědný jak za režii, tak zčásti za scénář, vytknul podle mě ne zcela zvládnutou gradaci děje. Nerespektování Lovecraftovského pravidla o závěru přebíjejícím všechno je běžnou praxí ve filmové branži, která bohužel ústí v to, že z kina často odcházíme mírně zklamáni nebo na rozpacích. Silný závěr je to, co tomuto filmu výrazně chybí, i když si neumím zcela představit, jaký by měl takový závěr být (od toho tu ale nejsem). Chápu ale, že pokud se od začátku zamýšlelo vychloubání se skutečnou událostí, bylo třeba respektovat určité reálie. I přes tento můj osobní problém, ale musím tenhle film doporučit všem příznivcům zapeklitých soudních pří a hrůzostrašných příběhů, protože takových dobrých hororů je dnes jako petrklíčů. A tenhle je jeden z nich.

Hodnocení: 8/10
David Patras
Odkaz na IMDB