Už se vám někdy stalo, že vám přišla domů nevyžádaná pošta obsahující dejme tomu katalog nejnovějších módních výdobytků? Také jste se při nalezení takové zásilky zamračili a ptali jste se sami sebe: „Kdo mi to poslal?“, „Kde vzali mojí adresu“, „Co tím ten dotyčný sleduje?“. Tak v tom případě jste dostatečně paranoidní, abyste se bez problémů dokázali vcítit do kůží hrdinů tohoto filmu.
Jim pravda nepřišel katalog jako vám, oni dostali videokazetu. Na té videokazetě nebyla ani tajemná postava, ani ještě tajemnější studna, nebyl tam ani velkofilm se Stevenem Seagalem…ba dokonce ani žádný rajcovní porno snímek to nebyl. Někdo jen potají natáčel jejich dům a postavy z něho vycházející a do něj vcházející. Nic víc. Jenom nepatrný náznak. George v podání Daniela Auteila, kterého možná znáte z jeho posledního…no, řekněme hitu – Válka policajtů, si postupně (jak přibývá množství kazet a náznaků) dává dohromady jednotlivé kousky mozaiky a začíná tušit, kam vítr vane.
Šťastné okamžiky brzy skončí...
Byla by to asi nuda k ukousání, kdyby režisér Michael Haneke vsadil na to, že záběry z videokazet utáhnou celý film svou mysteriózností a schopností navodit správnou napínavou atmosféru. Popravdě, to by byla hloupost. Geniálnost těch záběrů je v tom, že jsou úplně neškodné – policie jen marně krčí rameny, nikdo nikomu nehrozí, nikomu se neubližuje, jen se točí cizí dům. Ty video nahrávky jsou cílené na psychiku svých obětí - to oni žijí v tom domě, který byl natáčen...jakoby by byla narušena jejich nejposvátnější intimita. Divákovi ty obrázky nic neřeknou, prací režiséra a hereckého kolektivu se však podařilo přenést stísněnost postav i do jejich duší. Víceméně statické kameře se podařilo překlenout propast mezi lidskými smysly a plátnem. Divák si připadá více, jako by byl součástí toho všeho a v jedné scéně, kdy vám bude tuhnout krev v žilách (pokud ovšem nejste internetový úchyl a není to pro vás denní chleba), si budete myslet, že to vy držíte kameru v ruce a proti své vůli jste se stali svědky něčeho, co byste nejradši okamžitě vytěsnili z hlavy.
Problém, který George na rozdíl od své manželky Anne (Juliette Binoche) má, je ten, že mu začíná pomalu docházet, že to on uvedl boží mlýny do pohybu a že on je zodpovědný za to, že teď trpí celá rodina. Spolu s videem se totiž v každé zásilce nachází i kresba s brutálním vyobrazením scény z jeho života, která pomáhá v pochopení souvislostí.
Už jsou pryč...
Ale nenechte se mýlit. S největší pravděpodobností se vám stane, že vy ty souvislosti ani na konci filmu nepochopíte. George si je sice na konci docela jistý viníkem, který může za všechno, ale já jsem si zas docela jistý, že vy budete na pochybách. Stalo se to skutečně tak? Nebo to zosnoval někdo úplně jiný? Netahá nás někdo za nos? Někdo, o kom jsme doteď vůbec ani neuvažovali? Konec filmu je rozporuplný. Někoho přivede k nadšeným ovacím, protože ho naplní tajemným neznámem a jiného doslova nasere, protože mu neodpoví na všechny otázky, jak jsme u běžných filmů zvyklí, ale naopak ještě pár otázek do ringu přihodí. Tak jako tak je ale pravděpodobné, že vás tenhle biják nenechá odejít z kina s chladnou hlavou.
Teď bych se rád pozastavil nad tím, kde je hranice mezi opravdovým uměním a fraškou, ze které čpí na míle daleko urputná snaha o to, aby divák či spíše odborný kritik uznale zakýval hlavou a řekl si cosi o velikém uměleckém záměru. Umění by mělo především předávat myšlenku nebo emoci. Je jedno, co z toho si autor vybere, každopádně v ten moment, kdy dotyčný má co sdělit, má v podstatě vyhráno. Jako anti-příklad bych uvedl trilogii Pána Prstenů od Petera Jacksona. Najdete tam nějakou myšlenku nebo nějakou hlubší emoci, kterou by se mu podařilo do filmu vměstnat a která by nebyla obsažena již v původním knižním materiálu? Upřímně pochybuji. Při tvorbě toho filmu se lidé neřídili potřebou něco sdělovat, ale pouze dovést něco k dokonalosti. Takový film je pak nutně pro trochu senzitivnější diváky poněkud prázdný, ačkoliv pozlátko se třpytí všude kolem.
I ve Francii, zdá se, cyklisti neznají dopravní předpisy
Ve filmu Utajený jde o pravý opak. Pozlátko tu není zhola žádné, vše je snímáno velmi naturalisticky a přirozeně. Prostředkem pro přenášení pocitů jsou samotné herecké výkony a pochopitelně jaderná podstata neznáma prýštícího z námětu posílání videokazet někým cizím a tajemným. A tyto emoce jsou zde cítit jako toalety na Hlavním nádraží – to myslím jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Jednak budete nadšeni tím, jak silné ty emoce jsou a jednak budete hluboce znepokojeni tím, jak nepříjemný pocit z nich máte. I neústupní hledači myšlenek jistě ukojí své zvrácené choutky, vždyť jenom základní motiv o uzavřeném kruhu, který začalo rýsovat dávné zlo, o bumerangu, který se nám často vrací, aniž bychom o něj stáli – to je nekonečná studna k čerpání námětů do případné diskuse.
On všechny ty knihy možná doopravdy přečetl, George se tím totiž vlastně živí
Nevím, co víc bych k tomu řekl. Film je to vynikající, ale chcete-li se řídit mým hodnocením, uvědomte si, že tahle záležitost se do jisté míry všem měřítkům vymyká. Pokud půjdete do kina na kvalitní thriller, budete patrně rozčarování, pokud zajdete na psychologické drama, budete čekat nějaké rozuzlení, ale bude se vám líbit vykreslení postav, pokud půjdete na nekonvenční snímek, bude vám připadat zápletka příliš „hollywoodská“. Pokud si nesedíte na vedení, asi jste pochopili, že tenhle film bude zkrátka trochu kontroverzní a většinou lidí nedoceněný. Pokud si myslíte, že zrovna vy jste ten typ, co dokáže podobné záležitosti vstřebat a pochopit, hurá do kina. Varuji ale předem, že film ve skutečnosti není devítkový, to jsem jenom přidal jeden bod za to, že jsme měli na novinářské projekci občerstvení zdarma.
Hodnocení: 9/10
David Patras
P.S.: Vyhlašuji soutěž o duchovní ceny. Kdo ve filmu zaregistruje hudbu od Emilie Simon, má u mě pochvalu.
Odkaz na IMDB
Oficiální web
