Umění plakat
{etRating 4}
Film Umění plakat by vlastně mohl být hrozně konvenční. Když vidíte úvodní titulky plné škrtnutých písmen O a nadepsaných kroužků nad A, už se podvědomě připravujete na to, že se budete polovinu času dívat do země a třetinu do stropu.
No ale nakonec nic. Proběhnou samozřejmě tři pohřby, jedna sebevražda, sexuální zneužívání i jedna vražda - v tomto ohledu jsme pořád v typickém skandinávském filmu - ale divné je, s jakou lehkostí to probíhá a že to jen málokterého diváka znejistí. Buď už jsme teda tak otupělí a nedokážeme se do lidí vcítit, anebo se Peteru S. Fogovi povedlo natočit zajímavých a neotřelých 106 minut. Já bych se přikláněl spíš k té druhé variantě, třebaže s drobnými výhradami.
Tak například kdyby Jesper Asholt (v roli otce) byl o něco přesvědčivější, posunulo by to celý snímek ze škatulky „kvalitní“ do oblasti „výjimečný“, a já bych tu už na začátku dubna mohl s čistým svědomím psát o „distribučním počinu roku“. Je totiž trochu divné, když ústřední postava příběhu s názvem Umění plakat očividně plakat neumí, respektive neumí pláč hrát, a tahá ho odněkud z paty. Jestli to měl být záměr a už tak zamotaný film má být ještě zamotanější, tak se za svou výtku omluvám a stydím. No ale věřit se mi tomu moc nechce.
Vůbec některé okamžiky, hlavně ty, v nichž mají na sebe postavy křičet a působit dramaticky, působí trochu vyumělkovaně a neuvěřitelně. Situaci v takových okamžicích zachraňují děti – Jannik Lorenzen alias Allan, jehož jedenáctiletýma očima celý příběh sledujeme, a zejména Julie Kolbechová v roli jeho starší sestry Sanne zvládají své nelehké úkoly s naprostým přehledem. Na Julii Kolbechovou si dejte pozor především, protože na její půvab, který v tomto filmu teprve objevujeme, doufejme nenarážíme naposled.
Režisér Peter S. Fog na snímku údajně pracoval velmi dlouho, a to je vidět zejména na propracovaném, někdy až na hranici překombinovanosti balancujícím scénáři. Rozdělit jednotlivé postavy na kladné a záporné je téměř nemožné, jejich psychika se v průběhu hry několikrát mění a i lidé, které už jste měli zdánlivě dávno přečtené, se ke konci téhle zvrhlé komedie úplně přebarvují. Dokonce ani Fogův výrok o tom, že jde o „drama, které vypráví jedenáctiletý chlapec, a netuší při tom, že něco jako drama vůbec existuje“ mi nepřijde dvakrát pravdivý. Představa dospělých lidí o nevědomých dětech je už trochu přežitá a charakter mladého Allana se ve skutečnosti zdá být nejzapeklitějším ze všech. Jediným prvkem, na který se tak ve filmu můžete jakžtakž spolehnout, zůstává barevná příroda kolem. No ale kvůli ní se na to určitě nedívejte.
Příběh nešťastné dánské rodiny na blíže neurčeném venkově je možná svým tématem už trochu fádní – pokroucenými rodinnými vztahy se to ve filmech posledních let jen hemží – nicméně vynikající obrazové zpracování dokáže udělat opravdu hodně. Když se k tomu navíc přidají mnohdy vtipné a zajímavé dialogy, uhrančivá a originální hudba skladatele Karstena Fundala a dobře zapamatovatelná atmosféra, není důvod nemít z návštěvy kina radost.
Sebastian Kántor