Tygr a sníh

Nový film italského komika Roberta Benigniho Tygr a sníh začíná nadmíru slibně – slibujete-li si tedy od Benigniho po nádherném snímku Život je krásný další obdobně vtipnou a stejně laskavou komedii. A tou by už výběrem totožného tématu, jímž je láska na pozadí války, Tygr a sníh mohl být. Úvodní sekvence svatebního obřadu ve ztemnělém dvoře působí záhadně a veskrze romanticky. Vůbec přitom nevadí, že si ji Benigniho aktuální převtělení, básník Attilio, pouze vysnil. Podle Benigniho oscarového příběhu soudě bychom měli spíše očekávat, že věčné italské dítě dovede filmovou skutečnost k ještě větší absurditě než iluzi ze svého snu. A to se také stane – v míře více než vrchovaté. Problémem je, že u filmu, který se chce výjimečně tvářit i vážně, působí Benigniho libovolné hrátky se skutečností poněkud nepatřičně a celý film by se dal charakterizovat jediným slovem – rozporuplný.

Ona rozporuplnost tkví ve velké nevyrovnanosti mezi jednotlivými scénami. S nezbytnými obměnami se i v tomto Benigniho filmu opakují režisérovy oblíbené romantické sekvence, v nichž se hlavní hrdina v jeho podání snaží stejně jako v Život je krásný za pomoci náhod, které mu přichystal osud (nebo respektivě v tomto případě zapuzená milenka), uchvátit srdce své „Princezničky“ Nicoletty Braschiové (v Tygru a sněhu hraje Benigniho skutečná manželka a producentka jeho filmů literární kritičku Vittorii) a čeká vás i celá řada scén, při nichž se od srdce zasmějete. Těmto částem se neodvažuji vytknout ani to nejmenší, protože právě to jsem od Benigniho očekávala a nadmíru se na to těšila. Potíž je ale ve zbývající pětině filmu, která nám má přiblížit situaci v Itálii a Iráku na začátku irácké války a seznámit nás s hlavními aktéry příběhu. Tygr a sníh tu bohužel klopýtá a Benigni přednášející na univerzitě nebo vyprávějící svým dospívajícím dcerám pohádky na dobrou noc mi více než co jiného připomněl přerostlé dítě, které nechce pochopit, že některým jeho scénkám se lidé zasmějí jen jednou.

Tygr a sníh je Benigniho uměleckým vyjádřením odmítavého stanoviska k italskému zapojení se do irácké války. Básník Attilio i jeho tvůrce ale ve svém pacifismu válku nechápou a jejich snaha ji zobrazit působí rozpačitě. Tím nechci v žádném případě říct, že by v Benigniho komediích měly téct proudy krve, od toho tu jsou konec konců filmy jiného žánru. Chci tím spíše vyjádřit podiv nad naivností Benigniho a jeho Básníka. I kdybychom připustili, že Benigni svůj part úmyslně napsal záhadně odtažitě od skutečného života, přesto se mi příliš nelíbí Attiliovo bezstarostné potloukání se po bombardovaném Bagdádu a jen těžko se mi daří uvěřit, že by svou Princezničku opravdu dokázal zachránit infuzí vyrobenou z popela. Pokud si Benigni chtěl pohrávat s nadsázkou, možná by nebylo od věci pojmout film více komediálně a méně se držet realismu, jenž je tu spíše na škodu…

Rozporuplné na Tygru a sněhu je i to, že jsem z novinářské projekce přes všechny svoje výtky (ještě jich mám pár na skladě) přece jen odcházela s úsměvem na rtech. Ačkoli totiž Benigni svůj filmový koktejl nenamíchal, jak by se patřilo, dokázal mě přesto příjemně pobavit. (Nejvydařenější scénou celého filmu je Attiliův druhý příjezd do Bagdádu. Omotaný hadičkami infuzí a ověšený balíčky s obvazy a náplastmi působí Benigni jako skutečný terorista – tak skutečný, že být americkými vojáky, neodolám a zastřelím ho.) Mým posledním vyjádřením k této italské filmové novince tedy bude – konzumace doporučena, nebudete-li očekávat příliš mnoho.

Odkaz na imdb: http://www.imdb.com/title/tt0419198/

Oficiální web: http://www.letigreetlaneige-lefilm.com/main2.html

Hodnocení: 4/ 10

Ivana Herglová