Transformers

Michael Bay se Stevenem Spielbergem jako producentem přinesli do našich kin zbrusu nový stoprocentne letní a zaručeně divácky úspšný blockbuster, který trhá divácké rekordy, svým autorům plní peněženky a divákům zase hlavy odzbrojujícími vizuálními ataky. Zrodil se tedy fenomén nebo jenom další v dlouhé řadě „prázdninových hitů“?

Nejsem si jist, jak vlastně Transformers ohodnotit. Vážně. I když je mi jasné, že předesílat hned v úvodu recenze na film (s nímž si recenzent zkrátka a jednoduše neví rady), že… si s ním neví rady, je trochu alibismus a hlavním recenzentským úkolem je, si rady prostě za každou cenu vědět (protože jinak výsledný text nemá pražádnou výpovědní hodnotu). Jenže Transformers jsou v mých očích skutečně snímkem velmi rozporným a nejednoznačně uchopitelným. Už Vácho zápletka je totiž veskrze vykonstruovaná a byŤ podle všeho navazuje na celou již existující transformeří mytologii, bez ohledu na tyto kořeny prostě působí jako setsakra těžká scenáristická berlička. Jak jen odůvodnit, že si to za našeho dýchavičného sekundování na Zemi rozdají hodí roboti s těma špatnýma? Drbe se na hlavě scenárista a fantazie mu hnedle napoví: přiletí z kosmu za vzácným zdrojem energie, který jim dává jak nadpozemskou (ehm) sílu, tak je může (stejně jako vše okolo) snadno zničit. Otázka zvící metafyzických rozporů, sahajících k samotnému zárodku sci-fi žánru – proč himllaudon se veškeré galaktické obludy slétávají se svými dobyvačnými a mocenskými choutkami zrovna na zaplivanu Zemi?! Leč toto nikdo rozhodně neproblematizuje a od počátku je prostě přítomnost „Autobotů“ i „Decepticonů“ na matičce Zemi faktem, s nímž musíme počítat (závěr nám pak polopaticky vysvětlí, že právě díky nim vlastně máme mikroprocesory, tranzistory a vímjájaké další –sory, zkrátka veškerou moderní technologii). Příběh je tedy celkově vůbec zanedbatelný a důležitý vlastně pouze jako záminka k vizuálně orgiastickým robotím řežbám a trikové exhibici.

Současná vizuální stránka hollywoodského akčního filmu je postavená na velmi sporadickém, letmém a roztěkaném způsobu podávání informací. Víme sice kdo, s kým, proti komu a proč (většinou), ale v samotných akčních scénách jde většinou o čisté vizuální potěšení z „dojmu“ – z řežby jako takové, jejích percepčně maximálně naléhavých obrazů a téměř tělesného prožitku, který ten rychlý střih, rozlítaná kamera a detailní záběry na trpcí tváře postav nabízí. Nejvýraznější akčňáky posledních let pracují přesně takhle (M: I-3, Bournův mýtus, Casino Royale, Potomci lidí, Smrtonosná zbraň 4.0). Bitka se jakoby nekonstruuje před kamerou, pro pohodlné divácké vychutnání skvělé choreografie, případně skvěle provedených zvláštních efektů. Naopak se kamera ocitá doslova uprostřed bitevní vřavy a formální modus takto vystavěné filmové situace má snad nejblíže válečným reportážním záběrům (ne náhodou můžeme za jednoho z průkopníků tohoto stylu v devadesátých letech označit právě Spielbergovo válečné drama Zachraňte vojína Ryana). Celá logistika natáčení spěje k tomu, aby divák akci nikoli ovládal a kontroloval svým pohledem, nýbrž aby ten celkový „pojem“ naopak principielně ztrácel.

Skvělým příkladem fůze akčního filmu do oblasti sci-fi, po všech stránkách dle mého názoru fungujícím, je Spielbergova Válka světů. Příběh sledujeme takřka výlučně hrdinovýma očima bombastických trikových záběrů na kráčející mimozemské obludy se nám dostává jen velmi sporadicky a navíc o to režijně promyšleněji. Transformers pracují v mnoha ohledech podobně. Nejintenzivnější jsou právě v momentech, kdy nás nutí sledovat robotí i jinou akci převážně v „detailech“ (záměrně píši v uvozovkách, protože „detail“ v robotím případě znamená záběr na rameno, které je ale veliké jako – v případě vůdce „dobrých“ Optima Primea – zadní náprava tahače) a rychlých švencích. Kamera ve zběsile rychlých střizích nebo naopak překvapivě komplikovaných průletech jakoby postupně objevuje robotí tělesnou schránku. Při vzájemných soubojích velice šetří celkovými, tzv. „ustavujícími“ záběry, které by nám osvětlovali, kdo je v té změti kovových částí přesně kdo, a po většinu jejich času tak sledujeme v podstatě nerozlišenou masu šrotu, válející se tu na dálnici, tu padající z výškové budovy. Celkový dojem je pochopitelně dechberoucí a neustále vnucuje otázku, jak to sakra mohli natočit (průlet stíhačky zároveň se měnící v robota mezi mrakodrapy, pád Optima Primea ze střechy mrakodrapu…).

Prostě mohli, už je to tak, že dneska – nejen v Hollywoodu – dovedou prakticky cokoli. Problém pro mě tedy nebyl rozhodně zakopán v podobě akčních scén. Ten smradlavý psík naopak spočívá v jejich skloubení s dialogovými, resp. situačními předěly. Sáhodlouhé dialogové vysvětlovačky (ať už mezi lidmi, mezi lidmi a roboty i mezi roboty navzájem – světe div se, perfektní angličtinou) na mě totiž působily neuvěřitelně toporně, nablble a hlavně příliš polopaticky. Film tak nevyznívá nijak překvapivě, originálně, natož sofistikovaně (což jsem soudě podle Bayova Ostrova, přiznám se, neuváženě čekal). Dočkáme se banalit jako „Přišli jsme sem a čekali od nich hlavně násilí a nenávist. Ale teď jsme poznali, že je v nich i odvaha a dobro…“. Dějových nelogičností (např. proč sakra jednou tomu malému zlému robotovi něco urazili a o pořád fungoval podruhé se složí, aniž y nám to tvůrci potom jakkoli vysvětlili? Asi mu podruhé hrdinové urazili něco důležitého, ok, ale proč se o tom máme jako diváci pouze dohadovat? Nějaká další berle by se určitě našla i pro tuhle drobnost, ne…?!). Ale i vyložených dramaturgických záseků (absence dokončení „podpříběhu“ z podzemního krytu, závěrečná až příliš „snadná“ smrt hlavního bastarda, …) Jestli je tato kombinace dějové slaboduchosti a formální perfekce součástí nějakého vyššího stylizačního záměru, tak mi tedy ve snímku unikl. Brrrr. Napadá mě tak otázka: Komu je vlastně snímek určený? Jestli dětem, či zčerstva dospívajícím (cool robůtci, pěkně zřetelně vysvětlené zákruty příběhu, vcelku prvoplánový – byť povedený – humor) nebo divákům percepčně vyspělejším a tedy současně věkově starším (orientace ve většině bitek je – jak vidno výše – principielně ztěžována a má daleko k návodnosti). Možná je to ode mě spekulace, rozhodně pro toto tvrzení nemám žádné empiricky získané argumenty, ale mám dojem, že v jistém smyslu tak může Bayův film iritovat obě skupiny diváků. Tržby tomu sice nenapovídají, zajímalo by mě ale, jak se bude na film pohlížet za pár let…

Zkrátka, Transformers jsou blockbuster jak vyšitý. Velkolepý, dějově pochopitelný, až triviální a hlavní je na něm ten popcorn. Já jsem ale prostě čekal nějak víc, než volné pokračování Armaggedonu resp. Emmerichova Dne nezávislosti. Ten rozpor mezi skvěle nápaditým a veskrze současným způsobem snímání akčních scén a nablblostí dějového zbytku prostě ne a ne dostat z hlavy. Počkám asi na DVD a dám to znovu, uvidíme, jestli se mi to celé interpretačně nějak nově nespojí. Třeba ano, čert ví. Prozatím ale zůstanu v hodnocení spíše „při zemi“.

Hodnocení: 7/ 10

Jan Hlubek

Odkaz na IMDB
Oficiální web
Flash-trailer na CSFD