Toyen

Střepiny snů. Střepiny snů? Střepiny snů! Střepiny snů. Střepiny snů. STŘEPINY SNŮ! Střepiny snů. Podobně jako předchozích několik slov na nás může působit nový film Jana Němce Toyen, svébytné zpracování života a tvorby Marie Čermínové (Zuzana Stivínová), známé české surrealistické malířky, jejíhož osudu se dosud žádný český film nechopil, čemuž se můžeme dosti divit.

Přitom je její příběh velmi atraktivní, žena na poli surrealismu, vždy se snažící být svá, věčně hledající a pochybující, stejně tak jako každý umělec. Prošla řadou uměleckých skupin, ať už to byl český Devětsil, Spolek výtvarných umělců Mánes, či francouzská surrealistická skupina vytvořená okolo postav básníků André Bretona a Paula Eluarda. Za druhé světové války byl surrealismus jedním z pronásledovaných proudů umění a Toyen bez možnosti prezentovat svá díla. S příchodem komunismu se situace opakovala, surrealismus se stal buržoazním přežitkem. Strach z nacistů, pak emigrace. Naopak na druhé straně úspěchy, uznání a výstavy v centru umění, Paříži.

Film Toyen není dokumentem o výjimečné umělkyni, ani biografickým filmem, který byste se zaujetím sledovali, byli pohlceni postavami a zároveň se dozvěděli mnohé z života Marie Čermínové. Je spíše filmem-esejí, kinematografickým zamyšlením nad postavou Toyen, nad jejími pocity a přáteli, snahou přiblížit divákovi zážitek, jenž by zažíval v přímé konfrontaci s její tvorbou. Snímek nám ale předkládá i možnost Toyen alespoň trochu pochopit, společně s režisérem se naladíme na stejnou notu, a necháme se dobrovolně pohltit kolážovitými obrazy, které nám předkládá. Němec používá filmové prostředky k tomu, aby slovo surrealismus vizuálně přetvořil do jiného tvaru jednodušší sdělitelnosti vyvolávající zážitek, na jehož počátku nemusí být přijetí filmu rozumem, ale citem. Film je ovšem dalek poetice Luise Bunuela, který se nám jistě vybaví při spojení surrealismus a film.



Příběh, který původně vychází ze scénáře Terezy Brdečkové, Němec hodně přepracoval, významně upřednostnil obraz doplněný jen stručnými výpověďmi postav a samotného režiséra. Dějová linka sice sleduje život hlavní postavy, ale vybírá si z něj jen dva dramatické vrcholy, a to období druhé světové války, protektorátu Čechy a Morava, kdy Toyen ve svém bytě skrývá přítele Jindřicha Heizlera (Jan Budař), Žida, básníka, režiséra, umělce. Druhý dramatický vrchol je nástup komunismu v tehdejším Československu přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy se dvojice rozhodne definitivně emigrovat do Paříže, na místo, kde mohou svobodně tvořit.

Němec nikdy nenatáčel filmy, které by oplývaly dějovými zvraty, jejich linka vyprávění je při bližším pohledu velice jednoduchá a je to právě způsob ztvárnění, jenž jí dodává specifické filmové kouzlo. Stejný případ nastává i ve filmu Toyen. Němec, ve snaze umístit diváka do středu autorčiny tvorby experimentuje s filmovou formou, užívá techniky koláže, klade jednotlivé vrstvy filmových obrazů na sebe, vrstvy skládající se z Toyeniných obrazů, záběrů herců a různých povrchů. Mezi těmito plynule přechází a společně s velmi emotivní zvukovou složkou (ozvěny, rány, štěkot psů, hlasy herců opakující útržky vět atd.) se mu daří dostat pozorovatele do mírného transu. Nebo odmítnutí. Velmi emotivní součástí filmu se stávají dokumentární záběry, vidíme „odlévání“ posmrtné masky Jindřicha Štýrského v kombinaci s komunistickým rozsudkem smrti nad jiným přítelem Toyen, Závišem Kalandrou. Surrealistické hříčky se tak dotýkají hrůzné reality. Pocit klaustrofobie vyvolaný výjevy uniformovaných německých vojáků, Toyen s Jindřichem „skrývajícím“ se v litinové vaně a ve zvukové stopě znějící kroky těžkých holínek gestapáků k nám promlouvají emocemi, které snad mohli skuteční aktéři pociťovat. Možná. Němcovým přístupem se vždy nedostáváme k tomu, jak se situace odehrály, ale spíše jak se v citové rovině mohly odehrát. Jak asi mohl vznikat obraz Mýtus světla, co vedlo Toyeninu ruku, jak reagoval Jindřich Štýrský, když ho jeho milenka požádala, aby jí stál modelem a po svém svolení zjistil, že maluje jen jeho stín. To vše je velmi jemně ztvárněno bez použití jediné noty hudby, jen s pomocí obrazu, ruchů a slova důsledně znějícího mimo záběr.



Vizuální stránka filmu je pohlcující, obraz digitální filmové kamery je důsledně barevně tónován, aby souhlasil s výtvarným dílem, které za ním nebo před ním „prosvítá“. Zuzana Stivínová a Jan Budař se dostali do rukou autora, který ví co chce a svůj úděl splnili takříkajíc dokonale. Režisér si s nimi pohrává tak trochu jako s loutkami, sám v rozhovoru přiznal, že budou velice překvapeni, až film uvidí. Nechává je na plátně jednoduše existovat a ono to opravdu funguje. Rámec vyprávění a toho, že se jedná o příběh Marie čermínové a Jindřicha štýrského se dozvídáme až z kontextu, z kombinace jednotlivých vyjadřovacích prostředků filmu. Snímek Toyen lze redukovat na prosté sousloví film-emoce-výtvarno a když se zamyslíme nad Němcovou předchozí tvorbou, tak už jeho Démanty noci pojednávaly v první řadě o emoci – strachu ze smrti. Dovedu si velice živě představit „běžného“ diváka (a nemyslím to nijak hanlivě) jenž z filmu odejde sledujíc rozkývané záběry na dlažbu pražských chodníků za doprovodu přesycených ruchů velkoměsta, cinkání tramvají, kroky chodců, nedefinovatelné bručení kdesi v dáli, a až po několika minutách uslyší (pokud odešel, tak neuslyší) obrazově pojatý hlas režiséra (jen optická zvuková stopa na černém filmu), jež nás uvede do rámce jednoduchého děje. Podle mě se ale ochudí o neobyčejný zážitek, který se v českých kinech jen tak nevidí. Nelze říci, že Toyen je geniální nadčasové dílo, které by se nesmazatelně zapsalo do filmografie jeho režiséra podobně jako v případě Démantů noci, na to má poměrně dost chyb (opakování motivů, závěr filmu), ale na druhou stranu je to osobité vyjádření názoru a pohledu jednoho člověka na tvorbu jiného umělce, do níž se díky snímku propadáme. Naneštěstí je film zakončen obrazovým výčtem podle autora nejdůležitějších obrazů malířky, jakési statické „slideshow“, jenž ve srovnání s předchozím vstupem do malířčina světa působí naprosto nemohoucím dojmem. Je zde patrná snaha její dílo předvést ve své jednoduchosti, ale pocit z reálné návštěvy galerie stejně nenahradí, a naše rozpoložení vybudované předchozí obrazově zvukovou koláží je tím skoro zničeno. Trochu to působí dojmem, jako by si Němec uvědomil, že nám neukázal jediné Toyenino dílo ve své celistvosti, a tak se to na závěr snaží nešťastně napravit.



Ve srovnání s předchozími snímky Jana Němce (Noční hovory s matkou, Krajina mého srdce) je Toyen mnohem kompaktnější. Na jedné straně je to způsobeno faktem, že se nezabývá vlastním osobním tématem, které by mu lehce zastíralo pohled na celek filmu, na druhé straně silně zapracovala síla Toyenina života, tvorby a lidí, kterými byla obklopena. Toyen není filmem pro každého, není snadné ho sledovat, ale na druhou stranu takové nebyly ani vynikající Démanty noci. Pokud máte chuť vstoupit do světa pocitů, do světa surrealismu, máte pěknou příležitost.

Hodnocení: 8/10

Petr Hamšík

Odkaz na IMDB

PS : Film je distribuován v rámci Akademie českých filmových klubů v počtu jedné kopie, ale kdo hledá, najde.