Těžká váha

Slyšíte svůj dech. Cítíte, jak vám cévy tepou ve stále zběsilejším rytmu. Tenký pramínek krve vytryskne z rozseknutého obočí, v tmavě rudé krůpěji prolétne těžkým vzduchem a vpíjí se do hrubě vydělaného povrchu žíněnky. Kapky potu jako by vám hladily napnutou a trhavě pulzující pokožku, hřejivě a téměř něžně. Oči se marně snaží zaostřit na soupeře v protějším rohu, když se ta barevná skvrna náhle pohne směrem k vám. Instinktivně přenesete váhu na pravou nohu, levá ruka musí ztuhnout a nepustit energii kožené rukavice k vašemu obličeje. Pravačkou protnete proud světla ze stropních reflektorů, jejichž světlo vás bodá snad stejně ostře jako bolest pod levými žebry. Teď to vyjde! Ještě žijete...

Práci tvůrců, jakožto i ducha celého filmu, by šlo shrnout jediným přídavným jménem – emotivní. Bráno negativně i pozitivně. Režisér Ron Howard se scenáristy Cliffem Hollingsworthem a Akivou Goldsmanem podřídili celý příběh boxerské legendy Jamese J. Braddocka (Russell Crowe, který tu navázal na svou starší postavu humpoláckého policejního dobráka Buda z Hansonova L. A. Přísně tajné) nárokům citovosti, citlivosti a lidskosti. Problémem ale zůstává dost hmatatelný scenáristický „propočet“ většiny jimi budovaných prožitků. Na mnoha místech jsem skoro četl podprahová poselství autorů: teď se zlobte!, teď se bojte!, teď si oddychněte!, teď se radujte!, teď zamáčkněte slzu! Pokrevní příbuzný Úsměvu Mony Lisy, Forresta Gumpa nebo Čisté duše (režie – ne náhodou - Ron Howard!) sice nesklouzává k vyloženému kýči, přesto ale po celou dobu balancuje na hraně mezi pouhou recepční vstřícností a polopatičností. I pře svůj průměrný scénář je však Těžká váha vizuálně velmi působivým, chce se skoro napsat podmanivým snímkem.

Na jednu stranu režisérova inscenační sebejistota a pečlivost ještě zvýrazňují onu „emotivní“ vypočtenost a doslovnost scénáře. Když Jim Braddock slíbí svému malému synovi, že ho nikdy s maminkou nepošlou pryč, jako se to stalo jeho kamarádům, je nevyhnutelné, aby se zanedlouho zoufalá maminka přesně o to pokusila a donutila tak hrdého Braddocka jít se ponížit na pracovní úřad a především žebrat u svých bývalých chlebodárců z boxerské asociace. Zní to dojemně, na plátně to je dojemné, ale je to prostě příliš předvídatelné. Nebo, lépe řečeno, příliš povinné. Podobně jako to, že se odstrkovaný a odepsaný Braddock vzápětí vzchopí a stane se hrdinou newyorské chudiny, symbolem „naděje pro všechny, co nemají takové štěstí“. Jako by tvůrci věděli, že tohle se bude líbit.Co naplat, že v základu jde o skutečný příběh?

Těžká váha však na stranu druhou není pouhým poněkud tezovitým melodramatem, ale především boxerským filmem. A scény Braddockových zápasů v ringu (tvořící téměř polovinu stopáže) jí tudíž zákonitě dominují. Vedle funkce dramaturgické (rytmizují jak čas vyprávění, tak, skrze titulky, které každý zápas uvozují, i čas samotného příběhu) a faktu, že takové výjevy bývají obecně největší atrakcí žánru, plní, ba naplňují měrou vrchovatou onu kýženou emotivnost a lidskou hloubku, o níž se tvůrci jinak snaží stůj co stůj. Právě v ringu přichází Braddock vinou nešťastného zranění o celý svůj dosavadní život. A právě v ringu si ho, když je nejhůř, může -a vlastně musí - vybojovat zpět. Musí, protože další šanci už (slovy svého trenéra Joea Goulda v podání Paula Giamattiho) nedostane. Ten rozhodující zápas je vlastně jen takovým záskokem a vynese Braddockovy nějakých dvě stě padesát dolarů. Znamená ale mnoho – zaplacení dluhů, léky pro děti, teplo v bytě a trochu jídla navíc. A posléze i opětovnou důvěru bossů a možnost znovu trénovat... Potud melodrama.



Když ale kamera přeleze spolu s Jimem Braddockem provazy a zachytí v detailu pozdrav rukavic obou protivníků, je to náhle něco jiného. Pomalých panoramujících celků z hlediště je málo. Obraz se jako ve vroucím kotli taví v bojové vřavě. Rozvážně statický začátek zápasu přechází ve steadycamově hladké oťukávání obou soupeřů a vrcholí v neviditelné roztřesené ruce, která jako by s objektivem na poslední chvíli uhýbala před prudkými údery. První rande se stává neohrabanou bestialitou a končí makabrózním baletem. Boxeři se ve chvílích nejvyššího vyčerpání o sebe téměř něžně opřou, aby si na okamžik vydechli. V tu chvíli, jakoby kamera odpočívala s nimi. Když je Jim otřesen další tvrdou ranou, obraz nám zpomalením prostředkuje jeho bolest. A když padá k zemi, pluje s ním i kamera. Nechává nás spolu s ním pomyslet na jeho blízké, aby ho vzápětí přinutila opět vstát. Záběry Salvatora Totina upomínají na oslepující zář reflektorů v černobílém morálním očistci Jakea La Motty (Zuřící býk) a mají blízko i k subjektivní ženské senzitivnosti a fatální nezlomnosti Maggie Fitzgeraldové (Million Dollar Baby). Nehodlám soudit, zda Totino z práce Michaela Chapmana nebo Toma Sterna vědomě cituje, přímo kopíruje, nebo se k vrcholně autentickému prožitku boje propracovává vlastní cestou. A vlastně ani soudit nechci, protože oproti povrchně akční (byť svižné) zábavě (Rocky, Boxeři) tu kameraman s režisérem dokázali opravdu hodně.



Nejde o kauzalitu klišovitého příběhu (kdy je vám jasné, že Braddock musí vyhrát), ani o machistický vesmír drsného sportu (kdy je vám jasné, že Braddock není ubohý vejtaha, ale správný chlap). Jakmile film spolu se svým hrdinou vstoupí mezi čtyři rohy, začíná být opravdový. Tady se začíná skutečně bojovat o všechno. Prakticky jen v ringu se rozšiřuje barevné spektrum obrazu (odkazující k idylickému začátku příběhu), aby svou živoucností kontrastovalo s chladnou, odtažitou modří newyorských slumů.

Tady je vám smrt paradoxně blíž, než kdekoliv jinde, ale s každou další ranou, po níž nepadnete k zemi, jako by o krůček poodstoupila. Ne vaše smrt, ale smrt vašich blízkých. Zářivá naděje vykupovaná z dusivé beznaděje smrští úderů. Hlavně nezpanikařit. Ještě pět kol a můžete jít domů. A po několika letech zase koupit ženě na trhu kytku. Snad...

Hodnocení: 7/10 Jan Hlubek

Odkaz na IMDB Oficiální web