Tajemný let

Letecká inženýrka Kyle Prattová (Jodie Fosterová) tušila, že šestiletou Julii (Marlene Lawstonová) smrt tatínka pořádně vykolejí, stejně jako jí samotnou. Julie nejprve nechce z Berlína do New Yorku, pak z domu do taxíku a pak ani z odbavovací haly do letadla. Nakonec se jí to ale zalíbí a, když jí navíc maminka drží v náručí, nese si odhodlaně i vlastní letenku. Na palubu supermoderního letadla společnosti Aalto Air (na jehož vývoji se Kyle pracovně podílela a jeho útroby tedy zná do nejmenších detailů!) přicházejí jako první. Zatímco venku zbavuje technický personál letadlo námrazy a vevnitř se krásné letušky zubí na přibývající cestující tím pravým profesionálním úsměvem, pod okny přijíždí k zavazadlovému prostoru zlověstný náklad s tatínkovou rakví. Julie mu na zamlžené okenní sklo namaluje poslední vzkaz – malé srdíčko, a přivítá maminčin návrh jít si lehnout. Když se po nějakých třech hodinách Kyle probudí, začíná její noční můra. Julie na svém sedadle není… Film Roberta Schwentkeho Tajemný let se mohl stát moderní vzdušnou transformací Hitchcockovy Zmizelé ženy (1938). Ovšem pouze mohl, pokud by totiž Robert Schwentke byl zároveň převtělením Alfreda Hitchcocka. A to on není. O „hitchcockovosti“ Tajemného letu se zmiňuje několikero recenzí a, byť je dnes více než v módě odvolávat se na Mistra tohoto žánru v souvislosti s každým nově vzniklým časově i místně omezeným thrillerem, musím přiznat, že v případě Schwentkeho počinu je taková aluze skutečně na místě. Bohužel v dobrém i ve zlém. Zajímavý výchozí nápad (zmizení člověka v pohybujícím se dopravním prostředku, který tento nemohl zákonitě opustit) musí být, podle Hitchcockova „receptu“, především zajímavě rozvíjen (všichni kolem popírají, že v něm ten dotyčný vůbec kdy byl, a mají hrdinu za blázna) a následně rozuzlen (zmizelého nalézt a zjistit kdo, co a jak). Věrohodnost, natož hloubka psychologie postav, a stejně tak motivace pachatelů (Hitchcockův pověstný „Mac Guffin“) slouží pouze ustavení zápletky a rozehrání dramatického kolotoče narace. Hrdinové a jejich charaktery musejí být definováni rychle, stručně a bez zbytečného „nimrání se“. Prakticky vše, co se o nich dovídáme, by mělo nějak korespondovat, ba přímo příčinně souviset s ústředním dramatem. Motiv pachatelů pak může být klidně i směšný (divák se ho stejně doví až na konci příběhu a pro samotný vývoj děje a budování napětí není nikterak určující). Z této struktury (takříkajíc „obalené“ specifickými režijními postupy) vyvěrá napětí i divácké očekávání.

Schwentke však tohle příliš nezvládl. Pominu-li jeho značnou žánrovou konvenčnost, Kylein duševní stav (nervová rozkolísanost související s nedávnou ztrátou manžela) je přesně tím potřebným ventilem, který uvádí zápletku do chodu. Její paniku a pobouření, které na palubě letadla rozpoutá, pachatelé potřebují, odvádí pozornost od jejich skutečných plánů, a současně jim pomáhá je naplňovat. I následující akce obsahuje pár pozoruhodných vyprávěcích „fíglů“, které stojí za to (srdíčko na skle, sebe-odhalení ústředního zloducha). Zároveň však obsahuje několik „podpásovek“ logice vyprávění (ospravedlnění dokonalé znalosti interiéru, rozvodů a chodu letadla tím, že se hrdinka podílela na konstrukci jeho motorů) i vyložených zbytečností (arabští cestující jako hlavní podezřelí). A zcela zásadní problém potom vidím v poslední části snímku, kdy dojde jak na „povinný“ spektakulární výbuch (navíc dost technicky nedokonalý), tak na ještě „povinnější“ cituplný závěr. Scenáristé (Peter A. Bowling, Billy Ray) úplně zapomněli, že pravou podstatou „Mac Guffina“ je jeho malichernost a nicotnost kontrastující s nebezpečím, jež hrdinové podstupují. Ve vzduchu tak začínají poletovat milióny dolarů a mrzký mamon. Originalitu nápadu (nebo, v souvislosti se zmíněnou Zmizelou ženou, přinejmenším originální variace na originální nápad) i jeho rozpracování s přibývající délkou filmu utlouká narůstající příval klišé.

To by případně nemuselo ještě tolik vadit, kdyby však nebylo dalších kardinálních nedostatků. Robert Schwentke totiž očividně znejistěl ve vedení herců (potažmo jejich výběru). Sean Bean v roli kapitána Riche je sice náležitě důstojný, ale kromě dlouhých pohledů vlastně ve filmu nic nedělá. Peter Sarsgaard coby letový strážník Carson má působit dvojznačně a vzbuzovat očekávání, jakou roli v příběhu sehraje. Ve své utlumenosti je ale natolik matný a podivně „mimózní“, že vzbuzuje pouze zvědavost, proč ho vlastně režisér do filmu obsadil. Sedmiletá Marlene Lawstonová má být hlavně roztomilá, což se daří, a Jodie Fosterová pak předvádí jen další verzi své křehce a zranitelně vypadající, přesto však nezdolné a odhodlané hrdinky (Mlčení jehňátek, Úkryt).

A problémem vůbec největším je samotná režijní koncepce. Působivě sestříhanou úvodní sekvenci Kyleiny návštěvy márnice a následných příprav k odletu, která si hraje s pomezím reálně prožívaného a pouze představovaného, Schwentke záhy opouští a zbytek filmu je z inscenačního, kameramanského (Florian Ballhaus) i střihového (Thom Noble) hlediska dost průměrnou a stereotypní záležitostí. Krátce řečeno, vypravěčská hříčka, která má být především napínavá, napětí téměř úplně postrádá. Tedy napětí v onom Hitchcockovském, ambivalentním smyslu, při jehož správném „dávkování“ se režisér nemusí bát ani občasného vtipného odlehčení (to aby v Tajemném letu jeden pohledal!). Zajímalo mě sice, jak se tvůrci k závěru dostanou, ale ta podstatnější složka diváckého očekávání (tedy obavy o osud hrdinů) se kamsi vytratila. Okouzlení scenáristickým důvtipem (ostatně relativizované několika řemeslnými „přehmaty“) už nestačilo přebít ničím nezpochybněné vědomí o finálním happy endu. Robert Schwentke není ani David Fincher (Úkryt, ha!), ani Joel Schumacher (Telefonní budka), ani M. Night Shyamalan (Šestý smysl, Vesnice). Tajemný let mohl být skvělým thrillerem v Hitchcockově stylu, jeho skrytý potenciál však režisér nedokázal ani zdaleka využít. Zůstává pouze ten nápad.

Hodnocení: 5/ 10

Jan Hlubek

Odkaz na IMDB Oficiální web