Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street
První věc, která mě zaujala v souvislosti s novým snímkem skvělého režiséra Tima Burtona (Karlík a továrna na čokoládu, Mrtvá nevěsta, Střihoruký Edward), byla nevšední spojení dvou žánrů, totiž muzikálu a thrilleru. Když se zevrubně podíváte na legendu o Sweeneym Toddovi, ze které tento film vzešel, řeknete si: „Copak se u toho vůbec dá zpívat? A navíc tak, aby to nevyznělo nepatřičně nebo komicky?“ Jde tady o problém všech muzikálů: Jak dokázat, aby zpěv působil přirozeně. Právě toho jsem se, navíc v souvislosti s dramatickým laděním snímku, dost obávala. Ale kupodivu z této nestabilní půdy se urodilo něco, co mě opravdu dostalo!
Sice musím přiznat, že když jsem v úvodu uslyšela zanotovat Johnyho Deppa alias Sweeneyho Toda vracejícího se z vyhnanství zpátky domů na lodi pár taktů, mírně mě to (velkou fanynku:) šokovalo. Ne kvůli jeho pěveckému talentu (podal stejně jako ostatní herci, z nichž nikdo nevyužíval playback, naprosto profesionální pěvecký výkon), ale ať je to zvládnuté sebelépe, tak prostě chvilku trvá, než se tomu člověk přizpůsobí. Nicméně tato situace netrvala dlouho, takže teď se už můžu věnovat jenom chválení!
V první řadě se tady hodně dostal ke slovu Burtonův smysl pro atmosféru, výborně si pohrál s barvami, stínováním a celkovým laděním do tlumených pastelových tónů, které krásně zdůrazňovaly atmosféru ušmudlaného starého Londýna. O to víc v nich vynikla všudypřítomná krev (ano, tentokrát opravdu stříká z obrazovky!), která ovšem naštěstí, opět díky skvělému výtvarnému zpracování (je taková hustá, s kovovým nádechem), nepůsobí nekoukatelně drasticky, ale spíš divadelně, muzikálově, tedy přesně tak, jak má.
Sweeney Todd je celý takový sladký temný cukrkandl a dvojice hlavních hrdinů ve vás, přes všechny zrůdnosti které páchá, dokáže vzbudit tak velké sympatie a pochopení, že do toho v duchu půjdete s nimi a budete se v tom chvílemi dokonce vyžívat. A to bez ohledu na to, jestli máte rádi krváky nebo ne. Přesto Burtonův snímek rozhodně není určen pro každého a abyste si ho dokázali plně vychutnat, vyžaduje od vás určitou dávku smyslu a nadšení pro jeho tvorbu.
Je to velmi silný a navzdory všem vraždám emotivní příběh o touze po pomstě, která může člověka zničit. Někteří vědci se dokonce domnívají, že Ďábelský holič z Fleet Street v Londýně v 18. století skutečně žil, ovšem většina má za to, že tato postava vzešla z pera Thomase Pecketta Presta, který roku 1846 napsal povídku The String of Pearls: A Romance a rozšířil tak legendu o holiči, který svým zákazníkům podřezával hrdla a mrtvá těla pak posílal podlahovou šachtou do sklepa, kde se jich pak poměrně inovativním způsobem zbavovala Toddova společnice paní Lovett.
Skladatel Stephen Sondheim k filmu vytvořil originální směs místy až kakofonních melodií, která svou živočišností, propracovaností a hloubkou perfektně dotváří nebo možná dokonce vytváří úžasně temnou atmosféru celého příběhu. Když k tomu ještě připočtete naprosto bravurní výkony hrdinů, a nejen těch hlavních (například Sacha Baron Cohen si zde střihnul krásnou roličku italského kadeřníka), máte kompletní menu i se zákuskem, které opravdu stojí za to přijít si do kina vychutnat. Ale i když je to vlastně pohádka, děti radši s sebou nevoďte!
Pavla Vamberová