Stát zahrad

  Film, o němž jeho název nevypovídá nic kromě toho, že se zjevně jedná
o film romanticky laděný, o čemž se však můžeme dočíst v každé, i té
sebenejstručnější recenzi, kdybychom o tom snad pochybovali. Avšak
postupně se potýkáme spíše s opačným problémem, že celý snímek na vteřinu ani jedním slovem jaksi nevypovídá nic o svém názvu.

Film, jehož dějová linie se sice neřídí klasickou kompozicí, ale nestaví se proti ní natolik, aby nabývala experimentálního charakteru. Film, který nevyjadřuje konkrétní problematiku, takže částečně spadá do módního směru filmů "o ničem", ale přesto film, který lidské oko potěší, duši nezklame (protože jsme vlastně ani nic velikého nečekali) a svými jednotlivými postřehy velmi zaujme a dovede snad i k zamyšlení, jestli nám snad přeci jen nechce autor Zach Braff a hlavní hrdina Largeman v jedné osobě něco sdělit.

Mladý Largeman (jak jej přezdívají) se vrací po studiích a po letech strávených točením podřadných hollywoodských filmů domů. Důvodem je pohřeb jeho utonulé matky, ale samotný akt působí spíše jako fraška.

Largeman se setkává také se svými bývalými kamarády, kteří stejně jako on v životě tápou, ale řeší to bouřlivými večírky, kde se pochopitelně trochu více pije, berou se drogy, hraje se flaška a nevázaně se flirtuje. Není divu, že se Largeman v této společnosti jeví uzavřeně a podivínsky. Nemá ponětí, co v životě hledá, protože v něm doposud nic hezkého a smysluplného nenašel, ale flámování podobného typu to určitě není.

Na neurologické klinice, kam Largemana přivádějí časté bolesti hlavy (jejichž příčinou, jak se později dovídáme, je kousek plastikové hmoty z myčky na nádobí, který ne jednomu člověku dokáže poznamenat nebo zcela zničit život.), se hlavní hrdina setkává s hlavní hrdinkou. Jedna z mála věcí, které lze v tomto filmu očekávat - mezi dvěma navzájem se provokujícími mladými lidmi se přesto vyvíjí jakési vzájemné souznění. Když se na Natalii Portmanovou a Zacha Braffa podíváme, nejenže jim závidíme, ale jejich vztahu fandíme a věříme v typický happy end. Ano, jsme naladěni na správnou vlnovou délku.

Naproti tomu samotný "příběh", který se odehrává mezi tím (tzn. mezi začátkem a koncem) je série naprosto nečekaných a zároveň, oproti jiným filmům typu "o ničem", neotřelých úvah skrytých pod šálkem nahořklé kávy. Počínaje řetězovou záhubou Saminých (Nataliiných) křečků, jejich umístěním na speciálním hřbitově s řádným obřadem braným se vší vážností (recesistně kontrastuje s pohřbem Largmanovy matky) a chytáním Largmanových slz do kelímku (na památku pro případ, že by byly první i poslední) konče.

Zajímavá mi přišla rozprávka večer v bazénu, nostalgické pojednání na téma "můj pokoj" či raději "pokojíček", který nám přirostl k srdci jako symbol domova, místa, kam patříme. Něco, co je nám vlastní, kde máme určité zázemí, najdeme tam vždycky útočiště. Věci, které tam leží, nejsou jen obyčejné předměty, ale mají své opodstatnění, je v nich skryto, co jsme prožili od útlého dětství přes pubertální období až do posledních dnů, které jsem zde strávili, než jsme to všechno museli opustit.

Jenže pak se tam po dlouhé době vrátíme a šuplík ve psacím stole už jen prostor, který slouží k tomu, aby se do něj daly uskladnit nějaké papíry, postel je pouze místem k pohodlnému přespání. Ležíme a nemyslíme vůbec na nic. Už nedýcháme ten stejný vzduch, jako když nám bylo patnáct. Věci, které dříve možná s určitou nadsázkou zdobily pestrý pokoj, hrozně zešedly, už si jen matně vzpomínáme, co nám vždycky připomínaly, a přijde nám to hloupé a zbytečné, ani už o tom nechceme přemýšlet. Hledáme totiž nové místo, kde bychom se cítili doma. Bude to naše příští nová rodina, kterou založíme jednou, snad, ještě nevíme kdy.

A právě tento pocit Largemana spasil. Pocit, že jeho současné bytí směřuje k tomuto místu a že nemusí být celý život vždycky sám jako jím byl. Chvilka uvědomění (vlastně odlišení štěstí od všedního neštěstí nebo spíše lhostejnosti provázející jeho dosavadní život) přijde kde jinde, než na letišti, kdy má Sam dočasně tzv. trojtečkou (tzn. ".") opustit a ono to doopravdy tak vypadá, neboť divák, při pohledu na v dáli schodiště mizícího Largemana, doufá v prudké otočení , běh proti směru eskalátoru a v rozevřenou náruč. Místo toho je divák oklamán Largemanovým letmým otočením a Saminým spontánním pláčem. Abych úplně nezapomněla na hlavní hrdinku, charakterizovala bych ji třemi slovy - upřímná milá lhářka.

Ačkoliv jsme byli svědky startování letadla či snad dokonce turbulentního letu, Largeman se z ničeho nic ocitá opět na letišti. Takže místo trojtečky nakonec dvojtečka: Nezávislý americký film, ve své zemi velmi oblíbený a oceněný Grammy za nejlepší hudbu, doporučuji všem průměrně náročným, ale i mírně nadprůměrným divákům, tzn. průměrným studentům, kteří ještě neztratili smysl pro humor, jako příjemné odreagování.

Martina Pumrlová