Smím prosit?

Ruce se vám klepou a vyděšeně se rozhlížíte kolem sebe. Na nepohodlných židlích okolo vás sedí skupina nervózních mladíků, kteří jsou, stejně jako vy, navlečeni do padnoucích obleků. Po několikáté si upravujete svého motýlka a mžouráte skrz intenzivní zář stropních reflektorů doprostřed sálu na postarší ženu, která se s chronicky strojeným úsměvem pohybuje po parketách. Kroky jsou vysvětleny, pohyby popsány a malá ukázka tance snad nebude na škodu. Stres se stupňuje, protože žena míří přímo k vám. Řadou nervózních studentů prolétne vlna úlevy, když se neochvějný klapot tanečních střevíčků zastaví přímo před vaší židlí.

„Smím prosit?“

A tanec začíná. Úvodní pohyby nás zanesou do Chicaga, kde se svou rodinou žije příjemný, uvolněný a snad trochu nudný život úředník John (Richard Gere). Muž ve středních letech, jenž je na první pohled příkladem úspěšné kariéry, šťastné rodiny a stabilního zázemí. Ale John spokojen není. Padá na něj šeď a stereotyp jeho života a cítí potřebu se něčím odpoutat od této sametové klece. A tak se, veden náznaky osudu, spontánně rozhodne a zapíše se do večerního tanečního kurzu.

Příběh filmu začíná stavět na hledání chybějícího článku naší existence, oživení či vzrušení, které běžný život postrádá. Jak se seznamujeme s dalšími postavami, poznáváme i jejich pohnutky pro navštívení školy klasického tance. Každý za sebe a tolik pestrých důvodů, přesto stejný cíl skvící se v záři tanečního parketu. Vášeň pro pohyb, snaha najít společnost, pokus o získání fyzické kondice a snad i pochytit něco tanečního kroku, to vše spojí postavy v boji za společný zájem.

Kapela vyhrává, parket se hemží nesourodou masou tanečníků a vše je jak má být. A kdo dohlíží na hladký průběh večera?

Film je americkým remakem původního japonského filmu Dansu Wo Shomasho Ka. Ten zaujal scénaristku Audrey Wellsovou, které vnukl nápad na civilnější přepracování oslovující širší divácké publikum a v této podobě se dostává i k nám. Režie se ujal Peter Chelsom, který se žánru komedie a romantiky ve svých předchozích filmech více či méně úspěšně věnoval.

Do hlavní role úředníka Johna Clarka byl vsazen osvědčený a romantickými filmy protřelý Richard Gere, jenž se ujal svého partu s jistotou veterána. Asi marně bychom hledali archetyp šarmantní hlavy rodiny a zároveň vášnivého tanečníka tak elegantně skloubený právě v Gereovi. Elegantně podaná role je standart, který ani tentokrát nezklamal a neztratil na lesku.

Jako mladistvý protipól usedlého muže středních let byla do role vybrána Jennifer Lopez, která ztvárnila profesionální tanečnici Paulinu, jenž se rozhodla pro svou zklamanou lásku zanechat dráhy závodního tanečníka a tanci jen vyučuje.

S postavou Clarkovy manželky se ztotožnila Susan Sarandon, která představuje stabilnější půlku hlavního páru. Jako cílevědomá žena si je jista sama sebou, svou rodinou a svým spokojeným manželem, ve kterém by nehledala touhu po něčem novém. Příjemný a až lehce despotický nádech, jenž je roli dán, příjemně kontrastuje s jemnou Gereovou elegancí.

Mezi dalšími tanečníky najdeme Clarkova kolegu z práce Linka Petersona (Stanley Tucci), který svou vášeň pro tanec skrývá před ostatními za maskou obyčejného a nudného úředníka.

Na parketě se také objeví Chic (Bobby Cannavale), Vern (Omar Miller) a Bobbie, výstřední matróna kterou excelentně ztvárnila komička Lisa Ann Walterová.

Páry krouží a tanečníci jsou uchváceni dokonalostí vlastních kroků, které jsou bezchybně vedeny po parketu. Stres ustoupil a nahradil ho čistý požitek z dobrého tance.

 Film má mnoho kladů. Příjemný úvod vedený do komedie rozehřeje diváka a děj rychle a zábavně ubíhá. Klasická póza konfrontace konzervativního člověka s novými problémy, s nimiž je nutné se vypořádat, je v podání pana Gerea bezchybná. Postupně se zábava přelévá a se zlepšujícími se kroky samotných postav příběh získává vážnější nádech, když se objeví podezřívavost ve vztahu a na obzoru se rýsuje taneční soutěž. Ta se zdá být vrcholem snímku. V ostrém světle reflektorů dominuje především Link Peterson v podání Stanley Tucciho, který předvádí neuvěřitelný výkon. Jeho předchozí role byly usedlejšího rázu, zde však dostal příležitost jako vášnivý tanečník a tu bezezbytku využil. Výraz tváře, taneční kreace, záměrně přehrávané nadšení, všechno hraje dohromady v jediném okamžiku dokonalosti. Scéna, stejně jako celý zbytek filmu, je naplněna úchvatnou hudbou, která přesně sedí a naplňuje diváka rytmem a vášní. Samotný soundtrack filmu je věc, která stojí za pořízení. Velice pěkný vizuální počin se skrývá v taneční scéně Clarka a Pauliny v šeru a při ztlumeném osvětlení parketu. Hra pohybu, světla a hudby je umocněna dobrým střihem a celá je vynikajícím vyjádřením vášně ukryté v tanci.

Samotný vztah těchto dvou postav je ukázkou skryté touhy a snů, které však zůstávají nenaplněny a zbude po nich jen lehký závan fantazie.

Příběh je příjemně ukončen a závěr zanechá v člověku přesně to uvolňující naplnění, pro které si do kina přišel.

Euforie vzrůstá, tanečník se přestává soustředit a přichází první špatný krok, první klopýtnutí a první pád…

 Zdá se, jakoby se tvůrci filmu uprostřed dobře rozehrané partie rozhodli a náhle převrátili celou pointu naruby. Divák unešen volností a tempem děje je náhle sražen zpět do reality, když dochází ke konfrontaci mezi manžely Clarkovými. Snad až absurdně nuceně působí zlost, která se ve vztahu objeví. Lze pochopit pohnutky, ale v dokonalém zvuku tónů to působí jako náhlé skřípění plechů. Jako vraženou sekerou je děj odkloněn od linie taneční zápletky a vydá se po koleji řešení partnerského sporu. Jakoby si tvůrci náhle uvědomili, že rodina je přednější před čímkoliv, klid musí být a tak se tuto myšlenku snažili divákovi podat. Dobře, ale proč uprostřed filmu? Stejně křečovitě je podán i návrat k původní ose, kdy je vše urovnáno, všichni jsou spokojeni a manželské štěstí bude trvat na věky. Vše působí kýčovitě jako stylizace spokojené americké rodiny. Tento pokus o civilnější pojetí a přiblížení romantického příběhu realitě zřetelně nevyšel.

Poslední kroky, otočka a hudba ustává. Spokojený úsměv na tváři tanečníků a všeobecný potlesk rozléhající se sálem…

Tvůrci chtěli natočit film o tanci, o vášni i o humoru a to se jim povedlo. Tempo a rytmus filmu vás nenechá se nudit a úžasnou hudbou vás naladí na správnou vlnu. Projdete si vrcholy, které vás strhnou svou energií a budete cítit, jak se vám pohyb dostává do krve. Při pohledu na pohybové variace si vzpomenete na vlastní taneční a pokud jste se jim vyhnuli, určitě o tanečním kurzu zauvažujete při závěrečných titulkách. Na občasný kýč a šeď příběhu zapomenete a jediné co zbyde bude chuť si zatančit. Kolik potencionální vášně se přece skrývá v těch dvou slovech „Smím prosit?“.

HODNOCENÍ : 8/10

Miroslav Kupka