Skafandr a motýl
{etRating 4}
E, S, A, R, I, N, T, U, L…Tohle je alfabeta resp. etasigma, kterou se musel Jean-Dominique Bauby naučit ve svých 43 letech, aby mohl mrknout levým okem právě včas, ne moc brzo a ne moc pozdě. Bauby se tak stal prvním člověkem na světě, který celý svůj knižní debut vymrkal…
Vymrkal knížku „Skafandr a motýl“, která se stala roku 1997 francouzským bestsellerem. Jedná se pravděpodobně o vůbec první knížku, která populárním a často poetickým způsobem, popisuje život člověka s „locked-in syndromem“, což je oficiální název pro celkové ochrnutí těla po mrtvici mozkového kmene. Ačkoli se nemůžete vůbec hýbat a ztratili jste podstatnou část reflexů, včetně polykacího, vaše vědomí funguje, přičemž si uvědomujete veškerou bezvýchodnost situace, do které jste se dostali. Bauby ( Mathieu Almaric ) byl před příhodou světákem, kosmopolitem, nevěrným manželem, milencem, šéfredaktorem francouzské Elle a vším co si lze představit pod popisem „bonviván“. Měl všechno a chtěl všechno a rozhodně lidi kolem sebe nešetřil. V roce 1996 se ale v několika minutách změnil pohádkový život bez mráčku na život „mrzáka“ připoutaného k lůžku, neschopného pohybovat rty, vydávat zvuky, vůbec jakkoli komunikovat se světem. V nemocnici Berck kde byl ošetřován, začíná Bauby úplně od nuly. Henriette ( Marie-Josée Croze ) ho učí komunikovat mrkáním a umožňuje mu vyjádřit se, i když neskutečně zdlouhavým způsobem ( neustálé opakování souslednosti písmen je místy opravdu iritující ), Marie ( Olatz Lopez Garmendia ) ho učí hýbat jazykem a polykat, on sám se učí žít v naprosté izolaci bez vyhlídky na významné zlepšení stavu. V jednom z nejhezčích momentů filmu si Jean-Do uvědomuje, že ačkoli navlečen v těsném skafandru, mysl má pořád svobodnou a pohyblivou – může odletět jako motýl kamkoliv, „můžete se toulat v prostoru i čase, vydat se do Tierra del Fuego nebo na dvůr krále Midase. Můžete navštívit ženu, kterou milujete, vklouznout vedle ní a pohladit její spící tvář. Můžete stavět hrady ve Španělsku, ukrást Zlaté rouno, objevit Atlantidu, uskutečnit své dětské sny a dospělé ambice.“ Učí se nestydět se před vlastními dětmi a manželkou (Emmanuelle Seigner), když ho přijdou navštívit, slyší plakat do telefonu svého otce (Max Von Sydow) i svou milenku (Agathe de la Fontaine), dlouhé hodiny pak tráví vymrkáváním svého příběhu asistentce Claude (Anne Consigny)…
Když se Julianovi Schnabelovi (Basquiat, Než se setmí) dostala do rukou knížka od Baubyho o Baubym, prý neváhal ani minutu a okamžitě se rozhodl, že ji převede na plátno. Příběh muže, který byl celý svůj život obklopen ženami a stejně tak je nimi obklopen na lůžku, ho zaujal díky životaschopnosti a naději, kterou Bauby vkládal do všeho, co dělal. V jeho hlavě neexistovalo místo pro strach nebo zatrpklost, právě naopak, píše: „Byl jsem slepý a hluchý, potřeboval jsem kruté světlo katastrofy, abych našel svou pravou povahu?“ To co se mu stalo se naučil vnímat jako jistou formu katarze, určité memento, které mu umožnilo bilancovat život, vztahy, své činy… Schnabel dle vlastních slov netočil film o chudákovi odsouzeného k doživotní izolaci, ale o člověku, který i ze své omezené perspektivy dokáže vnímat život ve všech barvách, nestěžuje si, „vyšetřuje“ vlastní paměť a dává svým vzpomínkám řád. Podařilo se mu zároveň obejít se bez patosu a neocejchovat svůj film jako „skutečný příběh“, ve kterém je místa jenom pro příběh a nikoli pro umění. Na druhou stranu, i když je Schnabel jako režisér poněkud excentrický, jeho umělecké vize se rozhodně neuskutečňovaly na úkor Baubyho příběhu a jeho odkazu. Právě naopak, v některých momentech je divák tím, kdo je autentickým přístupem tak trochu vyváděn z míry. V úvodu filmu, když se Bauby probere na lůžku, použil kameraman Janusz Kaminski ( dvorný Spielbergův kameraman-Schindlerův seznam, Jurský park, Minority report, Terminal,…) first-person snímání, kdy kamera supluje oko Jaeana Baubyho a přesně jak on, vidí všechno rozmazaně, v nejasných obrysech a prolínajících se barevných skvrnách. Mrkání „vyrobil“ Kaminski jednoduchými nůžkami z prstů před okem kamery. Aby mohl simulovat oční pohyby, přilepil si kameru k ruce a mírně chaoticky s ní pohyboval. Výsledný efekt se znásobuje, když v řadě záběrů postavy mluví a dívají se přímo do kamery, takže máte pocit, že jste na Baubyho „straně skutečnosti“. Zároveň docela dlouho nevíte, jak Jean-Dominique vypadá, slyšíte pouze jeho hlas, který komentuje, rozčiluje se, mluví na lidi, ačkoli ho nikdo neuslyší…
Dalším výrazným průvodným prvkem filmu je soundtrack, který si Schnabel stejně jako ve svých předchozích filmech sestavoval sám. Uslyšíte Toma Waitse, Lou Reeda, Velvet Underground nebo Nina Rotu.
Skafandr a motýl je geniálním důkazem toho, že jakkoli srdcervoucí námět lze zpracovat sofistikovaně a zároveň lidsky a co je téměř nepochopitelné, Schnabelovi se podařilo prosadit pro takové filmy zcela nepoužitelný prvek a sice-pozitivní náboj, který se táhne napříč celým filmem a nekompromisně propaguje život a dynamiku. Schnabel Baubyho stav nebanalizuje ani mu neupírá jistou bezvýchodnost a fatalitu, balancuje na pomezí komedie a tragedie a nechává oběma stejný dílčí prostor k realizaci. Jeho film je metaforou života, stejně jako Baubyho knížka, nevnucuje žádnou životní strategii, neříká svému publiku jak nebo proč žít. To, za co se skutečně zasazují, je prosté žití.
Rena Androvičová