Sirotčinec
{etRating 2}
Plakáty na Sirotčinec visí všude po městě už dobrý měsíc a já pořád nechápu, proč vlastně. Neznámá španělská herečka v upnutém kostýmu vychovatelky civí na kolemjdoucí a slibuje velkou duchařinu. Ten pán v produkci, jehož jméno svítí v záhlaví plakátu udělal pro svého chráněnce v režii opravdu velkou službu…být na jeho místě, pod tenhle materiál bych se fakt nepodepsala… Jestli se totiž octnete v kině a budete čekat, že se vám od samé hrůzy zježí chlupy na zádech, počítejte s tím, že to přijde až nakonec, když si uvědomíte kolik jste vyhodili za lístek.
Takže pěkně po pořádku: Laura (Belén Rueda), ošetřovatelka z bývalého sirotčince se spolu s manželem Carlosem (Fernando Cayo) rozhodne tuto stavbu odkoupit, zrekonstruovat a znovu otevřít pro nemocné a postižené děti. Sama je adoptivní matkou HIV pozitivního chlapečka Simóna (Roger Príncep), který si libuje v poněkud zvláštních hrátkách s neviditelnými kamarády. Rodiče jsou pořád klidní – jak všichni víme, dětská fantazie je opravdu bezmezná. Simón se jednoho dne za pomoci „kamarádů“ dostane k pečlivě ukrytým materiálům o své adopci a vztah mezi ním a Laurou se zkomplikuje. Mezitím se v domě objeví podivná brýlatá paní s očividným zájmem o Simóna a pár dní na to chlapeček zmizí. Laura je nešťastná a intuitivně začíná Simóna hledat v jeho dětském světě a podle iracionálních pravidel dětské mysli. V domě i všude kolem se začnou dít podivné věci a ke slovu se nakonec dostane i exorcista a médium. Všechny stopy vedou k mnoho let staré události, která se odehrála beze svědků mezi studenými zdmi sirotčince…
Film, jehož propagace upoutává zejména jménem Guillerma del Tora, je ve skutečnosti celovečerním debutem režiséra krátkých filmů Juana Antonia Bayona a pokud se necháte nalákat na slavné del Torovo jméno, můžete být zklamaní podobně jako v případě Hostelu a producentské účasti Quentina Tarantina. Hrozivý potenciál tohoto veselého filmu je téměř nulový, některé figurky a výjevy jsou naopak tak zábavné, že půjdete do kolen. Třeba hošík pobíhající v pytli od brambor; nebo stará brýlatá teta s dioptriemi 20; nebo Geraldine Chaplinová která vidí „věci“… Panoptikum, že by mu i Dario Argento mohl závidět. Argento, jehož filmy mi Sirotčinec v některých momentech silně připomínal, se ale na rozdíl od Bayony nikdy netvářil, že svoje dílo bere smrtelně vážně. Bayona naopak (a poznáte to nejen z celkové nálady filmu, ale i z jeho vyjádření všude po internetu) vnímá svůj počin jako seriózní dílo s jemnou psychologickou kresbou a zejména s potenciálem sdělit „myšlenku“. Nevím nevím, ať dělám co dělám, nevzpomenu si na jedinou scénu, která by mi přišla intelektuálně podněcující, nebo emocionálně vyčerpávající. Jediné, co mi utkvělo v paměti, bylo, že jsem asi dvacetkrát upadla do mikrospánku a ani jednou jsem neztratila dějovou linii… Když nad tím tak přemýšlím, nejspíš prostě proto, že Sirotčinec zcela nepokrytě a bez okolků vykradl asi 20 000 jiných psychothrillerů, či hororově psychologických dramat, přičemž tématem snad nejvíc připomíná fúzi filmů Šestý smysl, Ti druzí a Kruh. A náladou pak právě del Torův Faunův labyrint. Myšlenka udělat film, v němž by divák pořád balancoval mezi dvěma možnými výklady příběhu a film samotný mezi dvěma žánry (horor a psychologické drama), je sama o sobě zajímavá a provokativní, problém je ale v tom, že Sirotčinec prostě neinspiruje k tomu, aby o něm člověk moc přemýšlel…to, co v Šestém smyslu zafungovalo jako překvapující a mrazivá pointa, v Sirotčinci působí násilně. Belén Rueda v hlavní roli po celou dobu ani náhodou nevzbudí dojem, že s ní něco není v pořádku, právě naopak, máte pocit, že je to silná a nekompromisní ženská a všichni kolem ní jsou zaslepení ignoranti bez kousku fantazie a smyslu pro ireálno. Proto mi Bayonovo lobování za alternativní pointu příběhu, podsouvané na tiskovkách, přijde přitažené za vlasy.
Film vychází z původního scénaře Sergia A. Sanchéze, který ho dokončil ještě v roce 2000 jako čistě žánrovou záležitost. Podle jeho vlastních slov, měl scénář svou sílou dostát takovým filmům jako Poltergeist, Omen, The Devil´s Seed atd. Bayona i del Toro byli scénařem natolik strženi, že se okamžitě pustili do realizace projektu. Zrovna tak Belén Rueda se nechala slyšet, jak ji scénář naprosto uchvátil a okamžitě věděla, že „tento film musí udělat“… Těžko říct, která konkrétní kvalita Sanchézova příběhu všechny tyhle lidi tak dostala… Scénař není moc chytrý, spíš je přeplněn spoustou rádoby „heuréka momentů“, kdy si postavy zničehonic uvědomí něco, co divák věděl už před dobrou půlhodinou a jejich čirým děsem zkřivené obličeje vám v daném momentu přijdou tak akorát směšné.
A abyste neměli pocit, že kydám jenom samý hnůj a neřeknu nic hezkého, musím uznat že kamera v podání Óscara Faury mně docela dostávala. Myslím že se mu podařilo vytvořit ideální typ venkovské atmosféry, prostředí, které je vůbec nejnáchylnější na jakoukoli intervenci temných sil odnikud. Je fakt, že přes jeho optiku člověk opravdu viděl klidný svět tichého pobřeží a majestátního venkovského stavění jako potenciální zdroj zděšení a nočních můr… Podobně hudební doprovod Fernanda Velásqueze, ačkoli nikterak světoborný, alespoň ctí žánr a jeho standardní kvality.
Nicméně, jedno velké a jedno menší plus jsou na film s takovou reklamou a chválozpěvy ze všech stran docela málo. Takže na závěr asi jen tolik: na rozdíl ode mě (nedokoukat film je zcela jistě svatokrádež, takže jsem to zatím udělala jen s Kameňákem, několika veledíly francouzské nové vlny a Rockym Balboou), vícero lidí se na novinářské projekci prostě zvedlo a z kina odešlo. Z pochopitelných důvodů, řekla bych…
Rena Androvičová