Šílení

...neboli geniální manifest Jana Švankmajera za danteovské univerzum, kde se nejzrůdnější individua skrývají v nejzazším kruhu..:).Jean ( Pavel Liška )je blázen. I když blázen spravedlivý, senzitivní, soucítící...nicméně v hlavě to nemá úplně v pořádku a to je ten pravý důvod, proč ho etablovat do delikátní společnosti bláznů a děvek.

Jean trpí čas od času děsivými vidinami, kdy se k němu krůček po krůčku přibližují dva perverzně vypadající asistenti psychiatrie se svěrací kazajkou a s úšklebky „pověřených osob“. Ačkoli nejsou reální (nejsou?), Jean s nimi urputně zápasí až...dokud se najednou neobjeví Markýz ( Jan Tříska ) a neuštědří mu pár pohlavků. Události naberou rychlý spád a den na to se Jean veze ve velmi špatné napodobenině barokního kočáru a nechává se provrtávat Markýzovým bionickým röntgenem ( rozuměj „oči“ ). V téhle fázi je Markýz ještě pořád velkým inkvizitorem a posledním soudcem a Jeana nejspíš vůbec nenapadne hledat za tím reálnou diagnózu. I když...ne každý je schopen dotáhnout ztotožnění se svým „hrdinou“ do tak subtilních detailů ( malá nápověda: Markýz je velký fanoušek jiného markýze, který se vozil ve skutečném barokním kočáru , i když byl třeba spíš osvícenec než barokní figurka a nejraději psal o znásilňování a sexuálních perverznostech. Jo a napsal „pro Pasoliniho“ 120 Dní Sodómie, jen tak mimochodem), jak se to povedlo našemu Markýzovi.



Tedy, Jean se s M. sveze až do psychiatrického ústavu nebo spíš blázince, kde své revoluční metody léčby uplatňuje na chovancích M. dobrý přítel, Dr. Murlloppe ( Jaroslav Dušek ). Od začátku vám musí být jasné, že Murlloppe to s nimi myslel skutečně upřimně. Ne aby si někdo myslel, že to byl takový bachař jako třeba Volfová z Requiem pro panenku, to tedy ne. Naopak, Dr. Murlloppe oplývá vyhraněným estetickým cítěním a smyslem pro slovní hříčky ( oslovuje smyslnou sestřičku Charlotu- Aňa Geislerová: „Má dcera Charlota“ ), dokonce je to takový noblesní estét, že vytěží uměleckou metaforu i z nejčernější dekadence. Vraťme se ale k Jeanovi (pravděpodobně máte dojem, že je hlavní postavou a tudíž si k němu potřebujete vygenerovat kladný vztah. To tedy vůbec nemusíte a měli bysme zůstat u toho, že Jean je jenom obyčejný průvodčí a jeho moralistické bláboly zůstávají ve sféře moralistického blábolení. Jakmile je totiž titulujeme na něco pro film kruciálnějšího, najednou se zcela vědomě připravujeme o možnost mnohem relevantnější interpretace).

Chudák Jean se v noc svého příchodu stává svědkem černé mše v poněkud specifikované podobě: zatloukání hřebíků do Ježíše na krucifixu, patetické výlevy Markýze nad Ježíšovou krutostí ( všimněte si, jak geniálně analogický je Švankmajerův Markýz s Dostojevského Velkým Inkvizitorem ), orální sex pod stolem po čokoládovém dortu, rohatá maska...a ubohá Charlota s železným obojkem kolem krku. To je na Jeana přespříliš, takže když se ocitne v léčebně, nemá ani nejmenší důvod věřit Markýzovi, takovému nestydatému chlípníkovi...o to víc věří Charlotě, která na rozdíl od M. alespoň oplývá sexappealem. Ch. se se slzami v očích podělí s Jeanem o jedno strašlivé tajemství. Tam dole, v podzemí, jsou zavření lidé, skutečné odborné osazenstvo ústavu. Drží je tam už pěkně dlouhou dobu, vlastně ode dne, kdy Markýz s Murlloppem ziniciovali revoluci ve francouzském stylu, s reakčními hesly a jasným programem. A od té doby se bláznům daří naprosto špatně. Nikdo je nemlátí, nepřivazuje k posteli, netrestá, nenutí je chodit ráno v kruhu po dvorku, nezakazuje jim trhat peřiny, jednoduše katastrofa. Charlotina verze příběhu Jeana oslní natolik, že ani na chvilku nezapochybuje a je okamžitě zcela odhodlán pomoct nebožákům v podzemí. Stane se to v den, kdy M&M oslavují 1. výročí vzpoury instalací živého obrazu Delacroixova slavného obrazu „Svoboda vede lid“. Na závěr několik hezkých slov a pak hopsa hejsa do improvizované kapličky na černou mši. Jean má teď jedinečnou příležitost učiniti zadost spravedlnosti, ukradne klíč od kobek a vypustí zajatce. Od osvobozeného ředitele a psychiatra v jedné osobě dr. Coulmiera ( Martin Huba), se Jean doví, že Markýz byl původně jenom narušený pacient a Dr. Murlloppe jenom talentovaný psychiatr. Jejich nezdravý vztah a vzájemné podporování ale vyústily v anarchii. Dr. Coulmiere na druhé straně ví moc dobře, co s nimi udělá...především psychická porucha je důsledkem převahy tělesnosti a tělesnost se dá zpacifikovat jednoduchým způsobem, který musí zůstat z jistých prozaických důvodů ( dejme tomu nevyzrazení pointy filmu) v utajení.



Jestliže je surrealismus nejefektivnějším způsobem vyjádření obyčejné lidské skutečnosti právě díky snovému kontrastu, odvíjí se nám před očima, v dokonalé groteskní podobě, obhajoba lidské přirozenosti s veškerými jejími důsledky. Švankmajer užívá své slavné technologie stop-motion, k pro tenhle film problematickým intermezzům s pohybujícím se masem, plazícími se jazyky napodobující housenky, kutálejícími se očkama, s hrkotajícími kostmi, a panečku, s nakládanými mozečky. K tomu ovšem je nutno přičíst Švankmajerovy oblíbené mlaskavé zvuky expresivně zdůrazňující chorobnost celého výjevu. Ten, kdo se je pokouší zasazovat do kontextu, bude zklamán, ten kdo si je vyloží jako metaforu lidské animality, bude mít dojem prvoplánovosti. Já osobně jsem je vnímala jako akcenty perverznosti pronásledující duše všech ústředních hrdinů a tudíž jsem byla uspokojená, a nejen po obsahové stránce, ale zejména díky vizuálnímu zpracování a zvukovým efektům.

Celkové pojetí scén, jejich téměř divadelní přepjatost, kulisy a kostýmy páchnoucí přes plátno, zmatek a lítající peří navozující atmosféru intimnosti a zneužité nevinnosti. To všechno nebyl ani zdaleka banální záměr šokovat, jak to mnozí vykládají. Švankmajer ve svém pokročilém věku přece nebude dělat chyby začátečníka a kromě toho, tolik odžitých křížků budí dojem jakési životné zkušenosti, která se přece nebude přetavovat do laciných napodobenin. Hned v úvodní scéně nás jakýsi starý pán v roli hlasatelky, upozorňuje na Švankmajerův záměr, na zdroje jeho inspirace ( E.A. Poe, konkr. sbírka povídek Immature Death a postava Markýza De Sade ) a zcela pionýrskou recesí nám předžvýkává jeho vizi. Nádhera. Způsob komunikace s potenciálními kritiky, který lze náležitě ocenit i jako součást filmu i vně samotného příběhu.



Zrovna tak výběr herců a jejich patrná diference na patetické romantiky a střízlivé intelektuální bestie. Jan Tříska byl teatrální až na kost, ale roli Markýze naprosto odpovídající. Pavel Liška byl okouzlující idiot jako vždycky. Aňa Geislerová byla odporná mrcha za zástěnou božího anděla. Martin Huba byl intelektuální deviant s veškerou grácií takových lidí. Jaroslav Dušek byl hravý osvícenec s poněkud neidentifikovatelným zdravotním stavem. Šílení jsou dokonalí právě tou směsicí charakterů, které si vyměňují masky až do absolutního konce, kde vám najednou začne být zcela zřejmé, kdo měl zůstat zavřený v podzemí...A tak, jestliže chcete odhalit tajemství revoluce, běžte a setrvejte v kině až do posledního titulku. A jestliže se rozhodujete, zda-li jít nebo nejít, a zároveň potřebujete poslední impuls k zahájení vegetariánství, taky tam běžte.

Hodnocení: 8/10
Rena Androvičová
Odkaz na IMDB