Sejmi je všechny
Clive Owen se ve výběru svých rolí pohybuje překvapivě křivolakými uličkami rozličných žánrů, kvalitativních úrovní i cílových diváckých skupin. A Potomky lidí nebo Na dotek doplňuje nyní další vybíjendou tak trochu z rodu Sin City. Co k tomu dodat?
Že Sejmi je všechny v režii zatím nepříliš známého Michaela Davise (název jednoho z jeho starších filmů Sto sladkých holek bych řekl, že hovoří sám za sebe) je neuvěřitelným akčním slepencem scenáristické zhůvěřilosti, režijního šílenství a herecké sebeironie. Vážen – Sejmi je všechny se nedá jako film sám o sobě střízlivě hodnotit, protože filmem v pravém slova smyslu – tedy v tom smyslu nejtradičněji pojatém jako příběh, dramatickou stavbu a finální rozhřešení dávající umělecký konstrukt – není. První záběr patří velkému detailu Owenovy tváře s typicky cynickým výrazem. Čekáte bůhvíco, ale to, k čemu dojde – totiž hercovo zakousnutí se do oranžovoučké mrkvičky – skutečně nepředpokládáte. A i celý následující děj pak svou bláznivostí, nesmyslností a „zbytečností“ připomíná ze všeho nejvíc – příběhy králíka Bugse. Clive Owen ukusující mrkvičku, kosící nepřátele s razancí blízkou památnému Schwarzeneggerovu Komandu, ochraňující sličnou lepou děvu v kožených šatečkách (a v podání Monicy Belucci) a ledva narozené osiřelé mimčo, a k tomu všemu padouch s obludně předimenzovanou pistolí a s do poslední chvíle nejasnými záměry hraný ňoumoidním Paulem Giamattim. Dává vám to smysl? Mě osobně to smysl nedávalo ani v kině, natož na předcházejících řádcích.
Záměrně tady nepíši, jak jsou jednotlivé rozumberoucí motivy v ději poskládány. Ona totiž právě nečekanost vývoje dané situace nebo využití toho kterého motivu jsou asi tak jediným skutečně pozoruhodným na celém filmu. Ten si jinak inspiraci bere úplně všude: Wooovými klasickými řezničinami typu Hard Boiler počínaje, přes postakční podivnosti typu Kurýr pokračuje, až k „post-Scorseseovsky“ superdrsným gangsterkám a la Sejmi eso doputovávaje. Skutečně nevím, co štáb v čele s Owenem a jinak spíše charakterním hercem Giamattim vedlo k tomu, pustit se do téhle látky. Činí tak ale s neochvějností blízkou Godardově víře v U konce s dechem. Při čtení superobsáhlého presskitu jsem měl dokonce dojem, že se nám po celou (naštěstí ani ne) hodinu a půl snažili sdělit něco závažnějšího, než jen to, že Clive Owen je schopen mrkvičkou i oko padouchovi zlolajnému vypíchnouti. Ústřední motiv záchrany nebohého nemluvňátka přitom zdroj v Potomcích lidí nezapře. Má snad celá chatrná zápletka o boji s nadnárodním zbrojařským kartelem a zkorumpovaným politikem, jenž si pro lékařské účely chová vlastní školku, původ v nějakých biblických konotacích? Je snad Owen svatým Josefem chránícím s leskle koženkovou Monicou Belucci svaté dítko? A je Paul Giamatti Herodes? Každopádně orgasmus za zvuků rychlopalných zbraní speciálního komanda tomu všemu nasazuje korunu. Choreografie je skvělá, mrkvička chrumkavá a zdravá pro oči (tebe, tvé milé i tvého drobounkého svěřence – kterému to v kulichu sluší stejně jako v bělostné zavinovačce či s novinovými plenkami…). Dejte si!
A kdo je Bůh potom? Podle mě Bugs Bunny, ale ruku do ohně bych za to nedal… Opravdu přemýšlíte, jak dál, když se Owen projede s prckem na kolotoči, zabije další půltucet zlotřilců a – vytasí další mrkvičku. Není co řešit, protože to stejně nikam nevede. Po finální střílečce se jde za svým srdcem stejně neochvějně jako předtím pro jistou smrt. A když vám v cestě stojí další padouch, kterému se ještě nechce zemřít… prostě zemře. Protože vám do toho nesmí nikdo kecat.
Nenechal jsem se trochu unést proudem slov? Asi ano, kdo ví… mrkvičku si dej, zdravě dýchej, padouchy zabíjej, dobro ochraňuj a do bordelu choď – poznáš tam dívku svého srdce, která i to své na pravém místě má a láskou svou tě zahrne bez nároku na honorář…. Akční film jakoby se dostal na dějinnou křižovatku a řešil kudy tudy: jako Bourne nebo jako Smith? Vážně nebo nevážně? Realisticky nebo surreálně? Jsem pro obě možnosti, ať si každý vybere… Vždycky může zaplakat. A aspoň se nebude divit, vždycky jde do tuhého, když se láme chleba. Líbilo se? Snad ano, sám nevím… a pětku dát nemůžu, tak to aspoň oslavím a dám sedmičku, protože mám Cliva Owena rád, Monicu miluju, miminka zbožňuju (aspoň na obrázku nebo ve sněhobílých peřinkách s neprodyšnou plenkou) a v kině rád vypínám mozek. A obdivuju Paulovu ochotu k sebeironii.
Nebrat se vážně – heslo dneška nebo jen mantra pro ty, kteří neumí vymyslet nic pořádného? Na to si v souvislosti s touhle podivností netroufám odpovídat. Ono to totiž ani pořádně nejde.
Hodnocení: 7/ 10
Jan Hlubek