Rukojmí

Rok se s rokem sešel a máme tu další thriller à la Bruce Willis. Fenomenální trilogie Smrtonosných pastí se kvůli tomuhle filmu sice o své teplé místečko v akčně filmové síni slávy bát nemusí a ani geniální prostotu Posledního skauta Rukojmí nepřekonává, přesto ale film Florenta Siriho zůstává docela dobrou porcí té správné „béčkové“ zábavy v „áčkové“ produkci.

Věci se mají zhruba následovně: Elitnímu vyjednavači Jeffreymu Talleymu (Willis) před rokem jeden z ožehavých případů přerostl poněkud přes hlavu a v náručí mu umřel desetiletý chlapec. Proto je momentálně na „ozdravném“ pobytu v podhorském městečku Bristo Camino a coby náčelník místního policejního sboru spokojeně vyhlašuje jeden „klidný den“ za druhým. Trojice vyhecovaných a notně psychicky labilních pubescentů mu však přes tenhle idylický rozpočet udělá pěkně tlustou čáru. Ke svým zlodějským hrátkám si totiž vyberou nesprávný dům, který patří čirou náhodou účetnímu mafie, a když v panice vezmou jako rukojmí jeho obyvatele (otec s tajemstvím, náctiletá dceruška a – jako na potvoru – malý roztomile okatý chlapeček), zadělají Talleymu na pořádný malér. Všemi mastmi mazaná mafie neváhá, naloží do černé dodávky Talleyho rodinu a zrelaxovaného vyjednavače tak donutí jednat na vlastní pěst. V domě je něco, co chtějí, a manželce s dcerou ty jutové pytle z hlav nesundají, dokud to Talleyho přičiněním nedostanou...



Myslím, že kdyby hrál postavu Jeffa Talleyho kdokoli jiný, Rukojmí by klesl o dobré dvě třídy níž. Bruce Willis je však herec, který v tom umí chodit. Když kdysi ve Smrtonosné pasti spojil svůj suchý humor ze seriálu Měsíční svit s nekompromisní ale zároveň nadmíru „vydřenou“ akcí, byla to senzace. Přílišné klišé dialogových předeher uměl ironickým úsměškem shodit, jak hluboko bylo ve stupidním scénáři potřeba, akční scény zase nejistými pohyby, zoufalým křikem a vyděšeným pohledem povýšil z pouhého baletu ke skutečné tělěsnosti. Od té doby už sice tuhle svou výrobní značku mnohokrát prodal pod cenou, stále se však na něj můžeme dívat (tedy alespoň já ano). Jestliže Rukojmí nakonec nedopadl v mých očích úplně bezchybně, Willis za to nemůže.

Dílčími formálními prostředky, jako hudba (Alexandre Desplat, který si vypůjčuje, kde to jen jde, ale aťsi) nebo kamera (Giovanni Fiore Coltellaci, který s Florentem Sirim spolupracoval už na jeho předchozím snímku Vosí hnízdo), splňuje Rukojmí současný hollywoodský standard: kamera se pohybuje i tehdy, kdy ji k tomu vůbec nic nenutí, a často tak, jak by to od ní nikdo nečekal, dramatické akcenty se z plátna linou, kdykoli je jen trochu třeba divákovi připomenout, že se děje něco nebezpečného, a střih nám po libosti dopřává pohledu do hrdinových vystresovaných očí. Z řemeslné rutiny, jejíž velký díl si však režisér přivezl už z francouzské domoviny, nijak nevybočuje ani patřičně hollywoodské finále.



V Siriho inscenaci se přesto najde pár okamžiků, které jsou vskutku zapamatovatelné. Scénu, v níž se Talley dovídá o únosu vlastní rodiny a požadavcích maskovaných mužů, vám popisovat nebudu, ale stojí za to (uvidíte, jak dokáže zapůsobit jedna správně kanoucí slina). Stejně jako neúspěšný pokus přimět mladistvé zlotřilce, aby výměnou za vrtulník propustili rukojmí. Jako velký problém ale vidím grafikou hýřící úvodní titulky, které jsou trochu napodobeninou titulkové sekvence z Fincherova Úkrytu a trochu odkazem (asi) na komiksovou literaturu (sám nevím), a především herecké obsazení. Vedle Willise nic moc známých herců (vlastně nikdo) a o nějaké objevy se v žádném případě nejedná. Rádoby démonický mladík Mars (Ben Foster) mi po celý film připadal jako zbloudilý komparsista, který prostě neví, co a kdy říkat, a Talleyho rodina (Serena Scott Thomasová a Rumer Willisová – ano, je to dcera Willise a Demi Mooreové) na mě působila už od první chvíle značně nesnesitelně a pořádně makabrózní masakr v závěru by mi koneckonců vůbec nevadil.



Je už skoro novinářskou frází psát, že „největší slabinou filmu je scénář“, ale je tomu tak. Ne že by se snad se záplavou povinných stereotypů daly dělat zázraky, ale osobně si myslím, že vždycky, když tuším, že netočím nic moc originálního, je dobré alespoň tlačit na tempo. A k tomu už právě scénář Douga Richardsona neposkytl režisérovi příliš mnoho prostoru. A tak jsem během téměř dvou hodin stopáže měl spoustu času promýšlet logické nedostatky zápletky (za všechny: Jak jen mohl Talley stopit tu sanitku a, nepovšimnut nikým z ohromné armády zúčastněných policistů, s ní provádět další a další rejdy?!) a uvědomit si, že se mi chce na záchod. A ani jedna z těch věcí není u nadprůměrného akčního filmu na místě. Průměrný akční film pak musí držet nad vodou přinejmenším Bruce Willis.

Odkaz na IMDB

Oficiální web

Hodnocení: 7/ 10

Jan Hlubek