Rembrandtova Noční Hlídka

 {etRating 3}

Hned v začátku své recenze se potencionálním čtenářům čestně přiznávám, že tento snímek byl mým prvním kontaktem s Greenawayovou tvorbou. Holt napsat recenzi připadlo mně, tak se aspoň pokusím dát jí dle svých možností co nejvíc...

Peter Greenaway si jako tématiku svého nového filmu zvolil Noční hlídku, slavný obraz Rembrandta van Riijna.

Uznávaný nizozemský malíř v období své největší slávy přijímá nabídku k portrétování milice amsterdamských měšťanů...

Greenaway se tolik nesoustředí na vznik obrazu. V průběhu děje získáváte pocit, že se spíš snaží navodit jakousi „detektivku“, kde geniální Rembrandt postupně odhaluje kdo a co se skrývá za vražedným spiknutím. Odkrývá pokrytectví, intriky, špinavé charaktery a vztahy v kuloárech portrétováné skupiny. No, bohužel bez patřičného napětí...

Rembrandt se rozhodne vykreslit „amsterdamské osobnosti“, jak si to podle něj zaslouží. Rodí se tak Noční hlídka coby alegorické svěděctví kontroverzní pravdy.

Zesměšnění svých zákázníků, úspěšné naparování se malého venkovana v oblastech, které mu „nepatří“, a tedy porušení jakýchsi nepísaných pravidel vyšší holandské komunity si bude žádat svojí daň.

Režisér rozehrává příběh ještě dalšími směry. Kromě malování onoho „podobenství“ vyobrazuje malířův vášnívý vztah ke své umírající ženě Saskii a vypořádávání se s jejím odchodem, starosti se zaopatřením svého jediného syna.

Film je propleten dalšímí zajímavými momenty od „interview s andělem“, (některých) monologů malíře, přes orgie zoufalého vdovce se služkou Geertje, až po setkání „svého anděla“ nesoucího podobu druhé služky Hendrickje atd. Některé momenty ale dle mého pohledu film obsahově i formou až moc vyčerpávají. Vzniká atmosféra, při níž film začíná být těžce sledovatelný, trochu nepřehledný, místy až únavný.

Kdybych za předchozí větou dala poslední tečku, určitě bych tomuto snímku křivdila.

Ze scén je také vidět Greenawayovu chuť experimentovat, například v provedení prostoru coby jevišťě, kde dekorace interiéru působí dojmem divadelních kulis a rekvizit.

Monology postav vysvětlující jejich chování nebo dialogy přímo do objektivu kamery podtrhávají originální divadelní stylizaci. (pro mě časem jaksi „uklidňující“..., no každý dle sebe...)

Ve své koncepci režisér neopoměl navázat ani na malířství baroka a zejména na umělcův „rukopis“ využívájící typické kontrasty světla a stínu, na tlumené barvy (pastelové bez výrazných odstínů), kterými tak každým záběrem modeluje obrazy na filmovém plátně, jeden za druhým. Před zraky diváka tak staví jakoby sled pozastavených momentů z tvůrčího a soukromého života.

Režisér vsadil na dobrou kartu, když do postavy trochu zavalitého a náruživého Rembrandta zvolil Martina Freemana. Ten podává nejlepší výkon své kariéry a předvádí své zatím neodhalené herecké schopnosti a obohacuje tak svůj repertoár, doposud především komediálního rázu (Láska nebeská). Se samozřejmostí drží roli hlavního tahouna filmu od začátku až do konce.

Divák je vtahován do děje (nejen na začátku) také skvostnou hudbou Wlodzimierze Pawlika, která film nabijí emocemi a výborně harmonizuje s obrazovým a smyslovým prožitkem postav i samotného diváka..

Na závěr vzkážu Greenaawyovým fanouškům: jděte, shlédněte a posuďte sami, jestli jsou zprávy o řezisérově stárnutí pravdivé. Nebo si naopak řekněte (jako já), že snímek sice zdaleka není dokonalý, ale rozhodně je zajímavý a vymikající se běžné filmové produkci.

Lucie Paušly