Rambo: Do pekla a zpět
Skupina naivních misionářů si myslela, že problémy se dají řešit vlídným slovem. Vydali se tedy do barmské džungle pomáhat utlačovaným vesničanům - rozdávat léky a hlásat poselství Ježíšovo. Až uprostřed víru umírajích dětí, žen a mužů jim došlo, že to, kam se dostali je peklo zvané genocida. A z pekla není cesty zpět. Nastal čas, aby si John Rambo vlastnoručně ukoval mačetu a přidal se ke skupince dobře vyzbrojených žoldáků, kteří vědí, čím se řeší problémy.
Stallone se svým comebackem trefil do období, kdy slušňáci typu Nicolase Cage už do kin tolik netáhnou a digitální animace ve filmech už nevyvolává nadšení z neomezených možností této technologie, ale působí spíš nepřirozeně a uměle. Dalším faktorem je nebývalá míra brutality, která jako by v poslední době byla diváky vyžadována. Možná to začal Tarantino s Rodriguezem, a možná to má celé mnohem hlubší základy. Jako by současná divácká obec (zdráhám se mluvit o společnosti jako celku) byla víc a víc rozmrzelá z cenzorského zakrývání krve a vulgarit. To se projevilo například u čtvrté Smrtonosné pasti, v níž si Bruce Willis začal dávat pozor na jazyk, a působí to spíš hloupě. A možná tento trend vyvolaly internetové noviny typu Ain´t it cool news, které proti cenzuře víc a víc brojí. Každopádně jako by sledování stříkající krve (té na plátně samozřejmě) vyvolávalo pocit uvolnění atmosféry, dojem, že americké trauma z 11.září 2001 už je zažehnáno a můžeme se v klidu pohybovat v mantinelech pravdivosti a důvěry v to, co vidíme. Rambo tedy vtrhl do této, takřka osvobozené doby filmů jako Sweeney Todd, Beowulf, Alien vs.Predator atp. stavějících na syrovosti a brutalitě, a svezl se na vlně jakéhosi dobového uvolnění. Otázkou zůstává jak dlouho podobný trend vydrží, viz. například neuvěřitelné cenzorské zásahy do traileru na nového Indianu Jonese.
Rambo není tak propracovaná postava jako Rocky. Zatímco Rocky je jakýmsi orákulem, skrz které se Stallone vyznává (ač to platí v podstatě jen pro první a poslední díl série) ze svých jednoduchých, leč bohatých životních postřehů, Rambo jde primárně za pobavením diváka, a až v druhém plánu vyjadřuje Stalloneův názor na válku jako takovou. Tady dochází k jistému konfliktu Stallonových cílu. Na jedné straně nám předvádí neuvěřitelně krvavá jatka, při nichž se skutečně tají dech (např. přebíhání vesničanů přes zaminované pole), a očividně chce abychom se bavili akčností záběrů, na druhou stranu se nám snaží říct, že takhle je to úplně špatně, že zabíjení není správná věc. Zvolil tedy brutalitu jako prostředek zábavy a současně popírá její smysl. Snaží se z ní těžit a zároveň říká, že tak to být nemá. Záhadou tothoto filmu je fakt, že mu to vychází. Pohyb na hraně zábaného naturalismu a dokumentární autentičnosti je tu přiveden k dokonalosti.
Je třeba zdůraznit, že i přes klasicky béčkovou přímočarost děje působí nový Rambo velmi, velmi profesionálně a v rámci jistých mezí i poměrně důvěryhodně. Skvělý střih, výborná gradace některých scén a tvrdé hlášky, které vyvolají lehce nostalgicky úsměv a podiv nad tím, že to i po těch letech funguje – to vše vzbuzuje údiv nejen nad tím, že Stallone doslova vstal z mrtvých, ale hlavně se mu to podařilo opět nadmíru kvalitně a vkusně. Nový Rambo nepůsobí tak naivně jako předchozí dva díly. Rambo zestárl i se svým představitelem. Nabyl na letité zkušenosti a z nemyslícího robota na zabíjení, který šel, kam mu plukovník Trautman zavelel, se změnil v člověka vracejícího se do džungle po vlastním rozumovém uvážení.
Rambo je z těch filmů, na které se chodí s již hotovým názorem. Někteří lidé dokáží přistoupit na fakt, že opocený svalovec v džungli JE plnohodnoutnou, kvalitní zábavou, někteří ne. Jsem si v podstatě jistý, že první zmíněná skupina lidí bude novým Stallonovým počinem nadšena, protože lepší film ani vzniknout nemohl. Stallone jako tvůrce dospěl. Jeho film je dobře natočený a dokonale plní všechny cíle, které si sám vytkl. Nic víc nic míň. Bojím se, že v příštích návratech Stallona na pátno už úspěch tak jistý zdaleka nebude. Přeci jen Rambo i Rocky jsou postavy, které ho doprovázejí celou kariérou, a měl tudíž spoustu času nad nimi přemýšlet. Lámat nad ním hůl ale také nemá smysl. Kdo by před takovými pěti lety čekal, že o Stallonovi budou vznikat oslavné ódy, jako je například ta, kterou jste dočetli právě teď?
Ondřej Lipenský