Prokletí

Viděli jste někdy nějaký film s vlkodlaky? Říkáte maximálně jeden, možná dva? Tak v tom případě jste ideálním případem člověka, který bude velmi váhat mezi tím, zda je tento film pokladnicí veškerých hororových klišé a nebo velmi zábavnou podívanou pro parné večery končícího jara. Film proslulého (pro někoho nechvalně…) Wese Cravena přese všechny zápory (a že jich je, budu se je snažit všechny zmínit) alespoň nijak zvlášť nenudí a i když budete místy až nepříjemně cítit, jak moc se váš rozum tísní v rohu, nevyužit, nepotřebný a odhozený, oči se budou mít pořád na co koukat.

První „ale“ přichází v okamžiku, jste-li fanouškem žánru hororu a máte shlédnuté všechny bijáky od černobílého Frankensteina a Dráculy přes Vetřelce či Věc až po současnou tvorbu, která v sobě (ať už je nám to sebevíc nepříjemné) zahrnuje i ony mládežnické strašidelnosti, ve kterých vás překvapí, když hlavní postavou není nějaký maník s bodákem nebo nožem v ruce a když se v klíčové scéně ohrožená skupinka teenagerů nerozdělí na dvě ještě ohroženější… V Prokletí moc nového zkrátka nenajdete. Příběh se sice o cosi snaží (nebudu vám ho prozrazovat, abyste nepřišli o ten jeden detail, který autoři zcela očividně neukradli) je ale příliš uvězněn v konvencích hororu pro mladé a nejeví ani známku ochoty se z toho vymanit – jestli teď nevíte, o čem to tu sakra plkám, tak tady máte vysvětlení - chybí mi tam více nadpřirozena, více tajuplnosti, více vyřčených avšak neobjasněných otázek – vše je prostě příliš lineární a strohé. Největším kamenem úrazu je také závěr, který je vyloženě k smíchu. A nejsem sám, kdo má pocit, že tohle snad dodělal tým v okamžiku, kdy si Wes odešel do cateringu pro něco na zub – soudný člověk by to nemohl natočit. Něco tak trapného a dementního jsem viděl naposled, když jsem omylem přepnul na nějakou estrádu na Nově.

Dost bídně jsou na tom i efekty. Když se člověk mění ve zrůdu, tak je to ještě dobré. Třeba i obligátní scéna na samém začátku, kdy auto narazí do vlkodlaka, je zpracována víc než dobře, nestvůra stále není ještě moc vidět, takže v člověku buší srdce a atmosféra temného lesa ho svírá jako pastička na myši s hodně silnou pružinkou. Problém přichází v okamžiku, kdy se autoři – dosud jsem nepřišel na to, proč – pokusili o ztvárnění této bestie v celé její „kráse“ a co je mnohem horší, v pohybu. Vlkodlak nevypadá vůbec jako vlkodlak, spíš jako medvědodlak. Čumák je kulatý a postavu má jako typický Američan milující podniky s rychlým občerstvením (případně Čech, nejsme v tomhle zrovna pozadu). Když se snaží běžet, vypadá to, jako když se Road Runner zkříží s Jar-Jar Binksem a výsledný paskvil se obohatí o velké tesáky a dlouhé drápy.

Hudba je jednoduše řečeno nevhodná. Správný horor vyžaduje temnou hudbu a neustálé napětí a strach. Tady na vás ale každou chvíli vybalí melodický rock s hitovým potenciálem, jehož jediným účelem je prodat o trochu více vylisovaných CD se soundtrackem. Hnus. Na druhou stranu je třeba uznat, že muzika či lépe řečeno náhlý zářez lesu smyčců je hlavním lekavým faktorem, při kterém mnoho z vás možná i nadskočí ze sedačky. Otázka je, zdali to označit za klad. Spíš bych to bral jako výtku, protože to považuji za náhražku používanou tehdy, když snímek není schopen vyděsit svojí podstatou a filmovou obratností. Pokud jste zvědaví na to, co vám povím o zvucích, tak vás asi zklamu, protože se přiznám, že jsem je ani moc nevnímal - nijak mě nezaujaly a to ani ve špatném smyslu.



Herecké výkony jsou poměrně slabé. S výjimkou Christiny Ricci, která je prostě úžasná - a ačkoliv už to není ta cynická potvora, kterou jsme si kdysi zamilovali, celou záležitost zvedá o pár tříd nahoru. Jenom ti ostatní performeři jsou poněkud břečkovití. Obzvláště v závěru filmu (který já prostě neodpustím) to hodně bije do očí.

Kamera je místy příliš těkavá, neposedná a nijak se nesnaží usnadnit divákovi orientaci v postavách, především pak v jejich umístění na scéně. Po několika střizích si už nejste jisti, kde je nahoře a kde je dole, kde je vlkodlak A a kde je vlkodlak B a co se to tam vlastně děje. Mně osobně to problém nedělalo, pokud ale nejste zvyklí na klipové tempo vyprávění nebo prostě patříte mezi dříve narozené, nemuselo by vám to úplně sednout.

Poslední položkou, kterou zmíním je prostředník. Vztyčený prostředník jedné ze záporných postav v momentě, kdy je proměněná ve zvíře a uniká policii. Nebýt podivného začátku (a trapně vyznívajících hlášek věštkyně), neskutečně stupidního konce a tohohle prostředníku, hodnotil bych film o dost lépe - je to přeci jenom docela zábava a to se dneska počítá především. Některé věci se ale prominout nedají a já to taky neudělám. Zvláště, když si vzpomenu na všechny ty ukradené nápady nejen z vlkodlačích hororů, na všechna ta milionkrát použitá schémata, tak mám nutkání najet s kurzorem k hodnocení a přemazat tu čtyřku na trojku. Pak si ale vzpomenu na to, že přeci jen existuje jedno klišé, které Craven nepoužil. Víte které? Napovím vám pouze tím, že se podle všeho asi neplánuje žádné další pokračování – a tohle já dokážu ocenit!

4/10 David Patras

Odkaz na IMDB